Filmový koutek

  • Zombi 3 (1988)

    8.7.2019

    H.

    Zombi 3 (1988)

    „Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější… Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již ...

  • Hellboy (2019)

    5.7.2019

    H.

    Hellboy (2019)

    Na filmy, které jdou aktuálně v kinech, tu většinou recenze nepíšu. Protože se mi prostě a jednoduše typicky nechce. A když už na to přijde nálada, tak je to z kin dávno venku a nikoho to moc nezajímá, tudíž ve finále stejně radši napíšu o nějakém slasherovém béčku z osmdesátek. K novému „Hellboyovi“ jsem se nicméně rozhodl vrátit, ačkoliv šel v kině ledva před pár měsíci, a to z jednoduchého důvodu. Z „Hellboye“ se vyklubal propadák, aniž by si to ten film podle mě zasloužil. Hned po vstupu do kin se dalo tušit, že „Hellboy“ nebude zrovna hit, ale nyní už můžeme říct s jistotou, že komiksový pekelník dostal těžce na prdel. Kritici film jej odepsali a běžné publikum také moc nezajímal. Snímek v kinosálech nedokázal vydělat ani svůj rozpočet bez nákladů na marketing.

  • Murderock – uccide a passo di danza (1984)

    23.6.2019

    H.

    Murderock - uccide a passo di danza (1984)

    Italská hororová škola je podle mého skromného názoru kult jak noha. O jednom krátkém časovém období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by se možná skoro dalo tvrdit, že v téhle chvíli se pomalu nikde netočily lepší horory než v Itálii. Nicméně ne všechno hororové, co vzešlo z Apeninského poloostrova, musí automaticky znamenat vysokou kvalitu. A to ani v takovém případě, kdy na režijní stoličce sedí takový kanón jako Lucio Fulci… „Smrtící spona“ – což je jen tak mimochodem jeden z těch distribučních patvarů, které prakticky vůbec neodpovídají originálnímu názvu – z roku 1984 zdánlivě navazuje na nejlepší tradici italského gialla. To je moc zajímavý subžánr, který se ve správných rukách může přetavit ve výtečný film.

  • The Pit and the Pendulum (1991)

    16.6.2019

    H.

    The Pit and the Pendulum (1991)

    Dílo Edgara Allana Poea je dlouhodobě vděčnou filmařskou látkou a jeho povídka „Jáma a kyvadlo“ v tomto ohledu není výjimkou. Ostatně žádné překvapení, když jde o jeden z jeho nejznámějších krátkých příběhů. Téma inkvizice je navíc jako stvořené pro pořádný gotický horor s hutnou atmosférou, takže není divu, že různých zpracování lze najít hned několik. Tím nejspíš nejznámějším je klasika z roku 1961 s hororovou legendou Vincentem Pricem v hlavní roli. My si dnes ale posvítíme na verzi o třicet let mladší. Slavnou povídku v roce 1991 filmoval Stuart Gordon, jehož nejvýraznějším žánrovým počinem je první díl kultovní trilogie „Re-Animator“. Znalci si ale určitě vybaví i další kousky jako „Panenky“, „Zámecká zrůda“, „Král temné síly“, „Dagon“ nebo sci-fi akčňák „Pevnost“ s Christopherem Lambertem.

  • Child’s Play 2 (1990)

    8.6.2019

    H.

    Child's Play 2 (1990)

    Když někdo začne páchat vraždy a ten někdo je dětská panenka posednutá duchem sériového zabijáka, asi jen těžko s tímhle můžete vyjít na veřejnost. Vždyť kdo by něčemu takovému věřil. Není tedy divu, že policie tuhle historku popírá, přestože dva její příslušníci byly v prvním díle „Child’s Play“ svědky toho, co Chucky napáchal. Není tedy divu, že šestiletému Andymu, jenž měl ten pech, že právě jeho panenku duch zabijáka Charlese Lee Raye posedl (respektive měl pech, že právě posednutou panenku dostal), nikdo nevěří, ačkoliv jeho matka stojí za ním. Stalo se, co stát se muselo. Andyho mámu umístili do psychiatrické léčebny a samotného Andyho do dětského domova k případné adopci. Celá tahle story o vraždící panence nicméně dělá vrásky majitelům firmy, která hračku Good Guy vyrábí.

  • Child’s Play (1988)

    30.5.2019

    H.

    Child's Play (1988)

    Je zajímavé si povšimnout, že většina z těch nejslavnějších elitních filmových zabijáků, kteří přesáhli svůj žánr a stali se popkulturními ikonami, pochází z první půle osmdesátých (Freddy Krueger z „Noční můry v Elm Street“, Jason Voorhees z „Pátku třináctého“) nebo až ze sedmdesátých let (Thomas „Leatherface“ Hewitt z „Texaského masakru motorovou pilou“, Michael Myers z „Halloweenu“). Charles Lee Ray je v tomto ohledu mezi těmi slasherovými velikány s předlouhými sériemi o mnoha filmech tak trochu výjimkou. Charles Lee Ray a.k.a. Chucky se svého prvního filmu dočkal až v roce 1988, a přestože je slasherem, tedy žánrovém spojeným převážně s osmdesátými léty, z osmdesátých let pochází pouze jeden, právě první díl. I přes tento handicap se mu ovšem podařilo dotáhnout se na roveň výše jmenovaných a tehdy již slavných kolegů a také nastřádat slušnou řádku filmů.

  • Zombi 2 (1979)

    19.5.2019

    H.

    Zombi 2 (1979)

    Může se zdát zvláštní, že zde píšu o filmu „Zombi 2“, když zde ještě neproběhla recenze na jeho předchůdce. Znalcům to jistě nijak divné nepřijde, ale pro ty ostatní začnu jednou ze známých historek, které se okolo tohohle hororového kultu z konce sedmdesátých let točí. Bude to značně šokující, nicméně – žádná jednička neexistuje. „Zombi 2“ je samostatný původní film. Jeho producenti se akorát rozhodli parazitovat na úspěchu Romerova legendárního snímku „Dawn of the Dead“ z roku 1978, který byl v italské distribuci uveden pod názvem „Zombi“. Proto se tento snímek jiné hororové legendy Lucia Fulciho jmenuje právě „Zombi 2“.

  • The Body Shop (1973)

    10.5.2019

    H.

    The Body Shop (1973)

    Záliba v obskurních a divných filmech mě tentokrát zavedla na adresu s názvem „The Body Shop“. Tenhle americký kousek z roku 1973 je, dovolím si tvrdit, prakticky neznámý a mnoho lidí jej asi nevidělo, o čemž kupříkladu svědčí malé počty hodnocení na všech běžných filmových databázích. Někdy byste na tenhle biják mohli teoreticky narazit i pod názvy „Doctor Gore“ nebo „Shrieks in the Night“ (titul pro video vydání ve Spojených státech amerických). Hlavním hrdinou příběhu je doktor Don Brandon, známý plastický chirurg a vědec, jemuž právě zemřela žena v autonehodě. A protože svou drahou nyní-už-ex-choť strašně miloval a nedokáže bez ní žít, udělá přesně to, co byste asi tak čekali – s pomocí svého lehce retardovaného poskoka s monstrózním hrbem na zádech vykope svou někdejší něžnější polovičku z hrobu a pokusí se ji oživit.

  • The Running Man (1987)

    21.4.2019

    H.

    The Running Man (1987)

    „Běžící muž“ je svým způsobem docela vtipný film. Na první pohled by si nezasvěcený laik mohl myslet, že jde o další akční klasiku z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem v jeho vrcholné formě – však se bavíme o roku 1987, kdy vedle „Běžícího muže“ vyšel ještě „Predátor“, tedy jedna z jeho největších kultovek. A vlastně jde o dobrý dojem, protože „Běžící muž“ takový rozhodně je, byť se jedná o klasiku, řekněme, „nižšího řádu“, tedy takovou, která se nachází až ve druhém sledu za nejvyššími peckami jako „Komando“, „Terminátor“ či zmiňovaný „Predátor“. Zároveň jde ale o knižní adaptaci, již bychom vzhledem k předloze mohli klidně označit za brutálně zpackanou. Novelu napsal Stephen King pod svým pseudonymem Richard Bachman.

  • Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

    29.3.2019

    H.

    Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

    Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem. Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

  • Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

    22.3.2019

    H.

    Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

    Není akční biják jako akční biják. Když se řekne klasický akční oldschool, asi se většině z nás vybaví braková béčka z osmdesátých let, kde to mlátili všichni ti Schwarzeneggerové, Stallonové, Norrisové a další frajeři. Jsou to super bijáky, o tom žádná, sám je mám fest rád. Ale pořád je to americká produkce a ta byla vždycky a ve všech ohledech trochu usraná a zbytečně korektní. Nejen v tomhle žánru, nýbrž obecně. Jak každý znalec jistě ví, pro brutálnější akční nářezy je nutno zavítat do Asie. I tady máme takovou řekněme stravitelnější produkci – což myslím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. Právě odsud vzešly i mezinárodní hvězdy jako Bruce Lee nebo Jackie Chan.

  • Lords of Chaos (2018)

    13.3.2019

    Sicmaggot

    Lords of Chaos poster

    Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování. Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž ...

  • Belve feroci (1984)

    8.3.2019

    H.

    Belve feroci (1984)

    Eko-horor je svým způsobem docela zvláštní odnož hororového žánru. Prvek strachu zde totiž představuje matička příroda respektive především její fauna. Zároveň má ale tenhle druh hororů nebývalou tendenci sklouzávat do neskutečně sračkových kvalit déčkové kategorie. Kdo z nás nikdy neviděl žádný příšerný biják se směšně digitálními pavouky a ochotnickými hereckými výkony, jako kdyby snad ani nežil, protože nějaká podobná perla by se měla vyjímat na pažbě každého filmového fandy. Zdá se nicméně, že jakýmsi nepsaným pravidlem eko-hororů je skutečnost, že hlavní roli ve vraždění hraje jeden konkrétní druh, někdy dokonce jedno konkrétní zvíře. Mezi běžně užívané patří vedle již zmiňovaných pavouků třeba hadi, žraloci případně jiná podvodní havěť (chobotnice, pirani), krokodýli (nebo aligátoři), docela časté jsou i krysy, najde se i nějaký ten medvěd a všeobecně oblíbený je hmyz. Nakonec ...

  • Killer Barbys vs. Dracula (2002)

    21.2.2019

    H.

    Killer Barbys vs. Dracula (2002)

    V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický. Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – ...

  • Killer Barbys (1996)

    15.2.2019

    H.

    Killer Barbys (1996)

    The Killer Barbies je španělská punk-rocková kapela, která svého času získala jistou popularitu ve své vlasti. Později se dokonce upsala i relativně známému německému labelu Drakkar Records, aby si získala mezinárodní pozornost. Nicméně z toho mála, co jsem z jejich produkce slyšel, mi to připadala jako strašná hovadina nehodná zevrubnějšího poslechu. Snad i to je důvodem, proč se nejedná o nijak zvlášť známou záležitost – tedy alespoň mně to tak připadá, že hudebně The Killer Barbies příliš neprorazili, přinejmenším do širšího povědomí ne, a že skrytou lahůdkou pro fajnšmekry také nejsou. Jestli je někomu jméno téhle kapely známé, tak to jsou spíš fandové céčkového brakového hororu. The Killer Barbies totiž mají něco, čím se nemohou pochlubit ani mnohonásobně známější formace – vlastní film. A dokonce dva.

  • Black Mama, White Mama (1973)

    6.2.2019

    H.

    Black Mama, White Mama (1973)

    V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí… Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

  • The Nun (2018)

    1.2.2019

    H.

    The Nun (2018)

    Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe. „The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž ...

  • Annabelle: Creation (2017)

    25.1.2019

    H.

    Annabelle: Creation (2017)

    Nejsem přílišným zastáncem duchařin, vlastně je považuji za jeden z nejnudnějších hororových subžánrů (větší nuda už je snad jenom found footage), ale i s takovou nemohu neuznat, že oba díly „The Conjuring“ ve svém ranku patří k tomu lepšímu a zajímavějšímu. I navzdory tomu, že dvojka byla o trochu slabší. Zato spin off jedničky s názvem „Annabelle“ takovou parádu neudělal a topil se v utahaném průměru, směšných klišé a nudě. Kvalita ovšem ve filmovém průmyslu nikoho nezajímá. „Annabelle“ zarobila jako svině, ostatně jako prozatím vše z „The Conjuring“ univerza, takže došlo i na druhý díl. Jeho podtitul „Creation“, respektive „Zrození zla“ v české mutaci, jasně dává na vědomí, že tentokrát se diváci dozvědí něco o tom, jak prokletá panenka Annabelle, která se prvně objevila v prvním díle „The Conjuring“, vlastně vznikla.

  • Madman (1982)

    17.1.2019

    H.

    Madman (1982)

    Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček. Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers?

  • The Conjuring 2 (2016)

    11.1.2019

    H.

    The Conjuring 2 (2016)

    Po masivním úspěchu prvního „V zajetí démonů“ by bylo naivní si myslet, že nedojde na další pokračování. Zvlášť když katalog skutečných případů Eda a Lorraine Warrenových je rozsáhlý a ještě nějakou dobu nebude problém s inspirací pro nové náměty. A to i v momentě, kdy se série „V zajetí démonů“ bude chtít vyvarovat jednoho z jejich nejznámějších případů strašidelného domu v Amityville, protože ten už posloužil jako základ pro jinou – a značně dlouhou – hororovou sérii, která se táhne již od konce 70. let. Případ Amityville se ovšem ve „V zajetí démonů 2“ mihne, a sice na začátku v jakémsi intru, podobně jako se v prvním díle na začátku mihla panenka Annabelle, která posléze posloužila jako základ (zatím) dvoudílnému stejnojmennému spin-offu.


Od hudebních fandů pro hudební fandy