Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974) 29.3.2019 H.  Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem. Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.
Chokugeki! Jigoku-ken (1974) 22.3.2019 H.  Není akční biják jako akční biják. Když se řekne klasický akční oldschool, asi se většině z nás vybaví braková béčka z osmdesátých let, kde to mlátili všichni ti Schwarzeneggerové, Stallonové, Norrisové a další frajeři. Jsou to super bijáky, o tom žádná, sám je mám fest rád. Ale pořád je to americká produkce a ta byla vždycky a ve všech ohledech trochu usraná a zbytečně korektní. Nejen v tomhle žánru, nýbrž obecně. Jak každý znalec jistě ví, pro brutálnější akční nářezy je nutno zavítat do Asie. I tady máme takovou řekněme stravitelnější produkci – což myslím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. Právě odsud vzešly i mezinárodní hvězdy jako Bruce Lee nebo Jackie Chan.
Lords of Chaos (2018) 13.3.2019 Sicmaggot  Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování. Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž ... Belve feroci (1984) 8.3.2019 H.  Eko-horor je svým způsobem docela zvláštní odnož hororového žánru. Prvek strachu zde totiž představuje matička příroda respektive především její fauna. Zároveň má ale tenhle druh hororů nebývalou tendenci sklouzávat do neskutečně sračkových kvalit déčkové kategorie. Kdo z nás nikdy neviděl žádný příšerný biják se směšně digitálními pavouky a ochotnickými hereckými výkony, jako kdyby snad ani nežil, protože nějaká podobná perla by se měla vyjímat na pažbě každého filmového fandy. Zdá se nicméně, že jakýmsi nepsaným pravidlem eko-hororů je skutečnost, že hlavní roli ve vraždění hraje jeden konkrétní druh, někdy dokonce jedno konkrétní zvíře. Mezi běžně užívané patří vedle již zmiňovaných pavouků třeba hadi, žraloci případně jiná podvodní havěť (chobotnice, pirani), krokodýli (nebo aligátoři), docela časté jsou i krysy, najde se i nějaký ten medvěd a všeobecně oblíbený je hmyz. Nakonec ... Killer Barbys vs. Dracula (2002) 21.2.2019 H.  V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický. Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – ... Killer Barbys (1996) 15.2.2019 H.  The Killer Barbies je španělská punk-rocková kapela, která svého času získala jistou popularitu ve své vlasti. Později se dokonce upsala i relativně známému německému labelu Drakkar Records, aby si získala mezinárodní pozornost. Nicméně z toho mála, co jsem z jejich produkce slyšel, mi to připadala jako strašná hovadina nehodná zevrubnějšího poslechu. Snad i to je důvodem, proč se nejedná o nijak zvlášť známou záležitost – tedy alespoň mně to tak připadá, že hudebně The Killer Barbies příliš neprorazili, přinejmenším do širšího povědomí ne, a že skrytou lahůdkou pro fajnšmekry také nejsou. Jestli je někomu jméno téhle kapely známé, tak to jsou spíš fandové céčkového brakového hororu. The Killer Barbies totiž mají něco, čím se nemohou pochlubit ani mnohonásobně známější formace – vlastní film. A dokonce dva.
Black Mama, White Mama (1973) 6.2.2019 H.  V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí… Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.
The Nun (2018) 1.2.2019 H.  Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe. „The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž ... Annabelle: Creation (2017) 25.1.2019 H.  Nejsem přílišným zastáncem duchařin, vlastně je považuji za jeden z nejnudnějších hororových subžánrů (větší nuda už je snad jenom found footage), ale i s takovou nemohu neuznat, že oba díly „The Conjuring“ ve svém ranku patří k tomu lepšímu a zajímavějšímu. I navzdory tomu, že dvojka byla o trochu slabší. Zato spin off jedničky s názvem „Annabelle“ takovou parádu neudělal a topil se v utahaném průměru, směšných klišé a nudě. Kvalita ovšem ve filmovém průmyslu nikoho nezajímá. „Annabelle“ zarobila jako svině, ostatně jako prozatím vše z „The Conjuring“ univerza, takže došlo i na druhý díl. Jeho podtitul „Creation“, respektive „Zrození zla“ v české mutaci, jasně dává na vědomí, že tentokrát se diváci dozvědí něco o tom, jak prokletá panenka Annabelle, která se prvně objevila v prvním díle „The Conjuring“, vlastně vznikla.
Madman (1982) 17.1.2019 H.  Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček. Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers?
The Conjuring 2 (2016) 11.1.2019 H.  Po masivním úspěchu prvního „V zajetí démonů“ by bylo naivní si myslet, že nedojde na další pokračování. Zvlášť když katalog skutečných případů Eda a Lorraine Warrenových je rozsáhlý a ještě nějakou dobu nebude problém s inspirací pro nové náměty. A to i v momentě, kdy se série „V zajetí démonů“ bude chtít vyvarovat jednoho z jejich nejznámějších případů strašidelného domu v Amityville, protože ten už posloužil jako základ pro jinou – a značně dlouhou – hororovou sérii, která se táhne již od konce 70. let. Případ Amityville se ovšem ve „V zajetí démonů 2“ mihne, a sice na začátku v jakémsi intru, podobně jako se v prvním díle na začátku mihla panenka Annabelle, která posléze posloužila jako základ (zatím) dvoudílnému stejnojmennému spin-offu.
The Pit and the Pendulum (1961) 4.1.2019 H.  Pod pojmem klasický horor si asi každý představí něco jiného. Mně osobně na mysli vytanou dvě éry strašidelného filmu – za prvé staré černobílé kulty z dvacátých a třicátých letech, za druhé pomalé atmosférické kousky z (převážně) šedesátých let. Za největšího představitele druhého zmiňovaného období myslím můžeme s klidem považovat Vincenta Price, jenž se do dějin žánru zapsal jako jedna jeho z největších legend. Začátkem šedesátých let vzniklo hned několik snímků, v nichž se Vincet Price představil pod režijní taktovkou Rogera Cormana ve volných adaptacích děl Edgara Allana Poea. Tato spolupráce nechala vzniknout filmům jako „Zánik domu Usherů“ (1960), „Jáma a kyvadlo“ (1961), „Historky hrůzy“ (1962), „Předčasný pohřeb“ (1962), „Havran“ (1963), „Maska rudé smrti“ (1964) nebo „Ligeina hrobka“ (1965).
Choking Hazard (2004) 31.12.2018 H.  Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky. Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové).
Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018) 21.12.2018 H.  Bigfoot neboli Sasquatch mi připadá jako dost dobrý námět pro hororový biják. A nejde tvrdit, že by si toho hororoví filmaři nebyli vědomi, protože těch snímků již v průběhu času vzniklo hned několik. A najdou se mezi nimi i takové bizarnosti jako extra špatné a extra chlupaté (doslova!) sedmdesátkové péčko „The Geek“, které mohu doporučit jen těm z vás, kdo opravdu nevíte co s časem. Velká část těch bigfootovských filmů se nese ve stylu found footage, což je za mě osobně fest nuda, protože zrovna tenhle subžánr mi k srdci vůbec nepřirostl, spíš naopak. Další kopa z toho jsou už od pohledu zdálky totální sračky, takže všehovšudy nám z toho vyleze, že najít horor s Bigfootem, jenž by se mohl pochlubit i nějakou vyšší kvalitou, dá sakra práci. A to ještě není jisté, jestli najdete. „Primal ... Bohemian Rhapsody (2018) 20.12.2018 Cnuk  Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme Bohemian Rhapsody. Společné má s tímto webíčkem to hlavní, hudbu. S Bohemian Rhapsody se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech. Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu Bohemian Rhapsody nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a ... Inherent Vice (2014) 8.12.2018 Mythago  Filmů o drogách je opravdu nepřeberné množství. Ať už jsou to zhulenecké komedie, různá requiem za feťáky nebo uvolněné halucinogenní tripy, je z čeho si vybírat a kvalita není špatná. Z první kategorie jsou skvělej matroš filmy Cheeche a Chonga, druhé vévodí „Trainspotting” a třetí samozřejmě Gilliamův nejlepší výtvor (alespoň z mého pohledu) „Strach a hnus v Las Vegas”. Takže pokud chcete filmy o drogách, víte kam se obrátit. Pokud jste ale trochu náročnější (čímž nemyslím, že by dříve zmíněné filmy byly horší než ten, o němž se chystám psát), je tu ještě jiná kategorie. Totiž filmy, které nejsou o drogách (drogy se v nich možná vyskytují, ale není to primárně o nich), ale ze kterých budete mít pocit, že jste se sami nevědomě sjeli. A právě takové je „Inherent Vice” nebo „Skrytá vada”, chcete-li (já ... Killer Klowns from Outer Space (1988) 1.12.2018 H.  Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci “ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem. O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat.
Truth or Dare (2018) 25.11.2018 H.  „Vadí nevadí“ je další z mnoha počinů společnosti Blumhouse, která se zaměřuje na produkci levných hororů. Ty do kina posílá v hojných počtech a většina z nich prošumí bez většího zájmu, ale z některého se sem tam stane hit, jenž vydělá mnohonásobně víc, než stál, a svým úspěchem bohatě zaplatí i nevydařené pokusy o výdělek. Model geniálně jednoduchý, ale zjevně docela funkční, protože Blumhouse má podobných hitových zářezů na kontě už několik. Zrovna „Vadí nevadí“ mezi takové taky patří. Při rozpočtu 3,5 milionu amerických dolarů se filmu podařilo vytáhnout z kapes diváků téměř 95 milionů, což je přibližně 27násobek toho, co výroba stála. Jeden by si i naivně pomyslel, že s takovým úctyhodným skóre bude mít „Vadí nevadí“ v rukávu nějaké eso, kvůli němuž ti lidé do kina nalezli, nějaký zajímavý nápad anebo přinejmenším zručně natočenou žánrovou práci.
Rats – Notte di terrore (1984) 8.11.2018 H.  Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony. Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.
Hell Fest (2018) 31.10.2018 H.  Najít v kině nějaký povedený slasher je v posledních měsících, ne-li dokonce letech docela obtížný úkol, v důsledku čehož si hororový fanda rád zaplatí i za slasher, který se na první pohled netváří jako nějaká pecka. Přinejmenším tedy já jsem od „Hell Festu“ nečekal nějaké velké zázraky, ale když už prostě na velkém plátně dávají horor, který navíc není miliontá sterilní duchařina, jichž se v současnosti točí jak namrdáno, tak docela ochotně jdu. „Hell Fest“ si na žádnou originalitu nehraje a prakticky hned od prvotních informací o filmu bylo vidět, že tvůrci hodlají vycházet z tradice vyvražďovacího subžánru a otáčet se za snímky z jeho zlaté éry (což jsou obecně osmdesátá léta, ale jste-li ortodoxní, budete jako zlatou éru uznávat období 1978-1984, čili od prvního „Halloweenu“ až do doby, kdy slasher zachvátila výrazná cenzura).
|
