Země: USA Rok vydání: 1992 Žánr: action Originální název: American Samurai Český název: Americký samuraj Režie: Sam Firstenberg Hrají: David Bradley, Mark Dacascos, Valarie Trapp Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

„American Samurai“ je takový ten film, na jehož název se člověk podívá a ťukne si do čela, že tohle je mu nějak povědomé a že to už kdysi dávno nejspíš viděl. Pak se ale zamyslí a dojde mu, že si to spletl s „American Ninja“…

Může se zdát, že jde o podobnost čistě náhodnou anebo že byl takový titul zvolen záměrně, protože se producenti chtěli přiživit na úspěchu známější série s Michaelem Dudikoffem. Na druhý pohled ale zjistíte, že ty spojitosti zdaleka nekončí jen u relativně podobných názvů.

„American Samurai“ režíroval Sam Firstenberg, jenž stojí i za prvními dvěma díly „American Ninja“. V hlavní roli se tu představuje David Bradley, což je akční herec devadesátých let a spíš béčkového věhlasu. Prát se nicméně uměl, když měl černý pásek v karate a uměl i kenpō, aikido nebo tai chi. Můžete hádat, co jsou jeho nejznámější filmy. Ano, správně – třetí, čtvrtý a pátý díl „American Ninja“ (akorát že v pětce hraje úplně jinou postavu než ve trojce a čtyřce). Mentora mu pak v „American Samurai“ dělá John Fujioka, jenž zastal úplně stejnou roli i v prvních dvou dílech „American Ninja“. Jak vidíte, to propojení je dost veliké, ačkoliv z dějového hlediska spolu „American Samurai“ a „American Ninja“ nemají společného zhola nic.

Na začátku filmu vidíme pád letadla, jejž přežije pouze batole. Oba rodiče při nehodě zemřou. Oním prckem není nikdo jiný než Andrew Collins (David Bradley), jehož se ujme samurajský mistr Tatsuya Sanga (John Fujioka) a vycvičí a vychová jej po boku svého vlastního syna Kenjira (Mark Dacascos). Kenjiro nicméně na Andrewa dost žárlí, protože se mu americká naplavenina přinejmenším vyrovná, a neshody vyvrcholí v momentě, když Tatsuya předá rodinný meč právě Andrewovi namísto Kenjira. Zhrzený potomek se přidá k yakuze, takže hlavního záporáka máme jasného hned od začátku.

Přesouváme se o pár let kupředu, kdy Andrew žije v USA a rodinné dědictví má doma ve vitríně. Kenjira dávná křivda pořád žere, takže pošle bandu hrdlořezů, aby meč šlohli, což se jim samozřejmě povede, protože o čem by pak ten biják měl mít. Asi čekáte, že se hlavní hrdina nasere a půjde si meč získat zpátky, ale až takhle jednoduché to nebude. Namísto toho totiž odlétá s reportérkou Janet do Turecka kvůli vraždám, o nichž díky stylu provedení věří, že je spáchal jeho nevlastní bratr. V čemž má jen tak mimochodem naprostou pravdu, žádné velké překvapení.

Při vyšetřování jsou nicméně Andrew i Janet chyceni, přičemž první jmenovaný je nucen bojovat v aréně na život a na smrt, aby se zde nakonec utkal i se svým nevlastním bratrem, jenž tu s oblibou porcuje další bojovníky pro peníze. Do toho se Andrewovi moc nechce, ale protože majitel arény používá reportérku jako páku (samozřejmě se do sebe zamilovali, to jste nečekali, co?), pustí se do toho. Jinými slovy, „American Samurai“ se ve své druhé polovině trochu nečekaně zvrhne do standardní arénovky à la vandammovky jako „Bloodsport“ či „The Quest“ (pokud teda nechcete vytáhnout už „Enter the Dragon“ s Brucem Leem).

Jedna změna tu ale je. Zatímco u typické arénovky si to účastníci rozdávají pouze takzvaně na férovku pomocí bojových umění, v „American Samurai“ se ke slovu dostanou nejen různé bojové styly, ale i zbraně. Což trochu dává smysl, protože jak jinak by tam mohli použít ten samurajský meč, o nějž tam celou dobu jde, že jo? Použití zbraní dává prostor i pro nějakou krev a usekané končetiny, což se v amerických akčních filmech v takové míře příliš nevidí, i když samozřejmě nepopírám, že bych si to dokázal představit ještě brutálnější. Takhle byly nejbrutálnější příšerné červené slipy hlavního hrdiny v jedné scéně, haha.

Příběhově je to celé jistě slátanina a totální VHSkové béčko, jichž v té době vznikaly desítky, prostě standard, ale… Opravdová sranda začíná až v té aréně, protože odsud až do konce filmu už se to prakticky jenom mlátí. Střídá se hodně stylů a je to zábavné. Ať už jde o vymakaného árijce z Austrálie, barbara Conana (nejenže tak vypadá, ale dokonce se tak ta postava i jmenuje!), švédského vikinga, vousatého amerického burana à la Donald Gibb z „Bloodsport“ anebo zástupce asijských bojových stylů, vesměs vždy se jedná o zajímavé figurky a jejich souboje jsou zábavné. Čert vem, že jednoho rozsekají v aréně a o pár minut dál se opět objeví v záběru, jak v „backstage“ posiluje, haha. Samozřejmě nesmíme zapomenout i na obě hlavní postavy, hodného a zlého samuraje, kteří se postupně probíjejí skrze další účastníky, aby stanuli tváří v tvář ve finálním souboji.

Několik výhrad k soubojům bych ale přece jenom měl. Z postavy Andrewa Collinse se dělá zbytečně velký klaďas, který jako jediný v aréně nezabíjí a radši soupeře jen porazí a pak jej jako správný skautík nechá, aby se vzdal. Osobně nesnáším takový ten alibistický závěr, kdy hrdina nechá svého protivníka žít, otočí se k němu zády a vydá se na odchod, když vtom jej záporák chce napadnout zákeřně zezadu, načež jej hrdina musí zabít jakože v sebeobraně. Tady se to objevuje hned dvakrát, včetně finálního zápasu, což je kurva trapas.

A to mě přivádí i ke kritice posledního duelu mezi Andrewem a Kenjirem. Dosavadní bitky byly udělané překvapivě dobře a dost mě bavily, ale o to větší je zklamání ze závěrečného souboje, který je docela o ničem. Navíc vzhledem k tomu, že Andrew své protivníky ani nezabíjí, tak toho v konečném důsledku obecně zas tolik nepředvede. Mark Dacascos se jako hlavní antagonista vyřádil víc a nejen díky tomu je výraznější postavou, i když na obrazovce stráví výrazně méně času. Vedle něj bych ještě z bojovníků vyzdvihnul mistra Phan-Xu (Antony Szeto), jehož scény mě taky bavily a jehož souboj s Kenjirem platí za předčasný vrchol filmu.

Celkově je „American Samurai“ samozřejmě docela hovadina, o tom nepochybujte. Mezi těmi polozapomenutými akčními béčky, jichž vznikaly na konci osmdesátých a začátku devadesátých mraky, se nicméně jedná o až překvapivě zábavný biják. První polovina plná klišé se ještě docela vleče, ale jakmile se zaleze do arény, jedná se o příjemný škvár poplatný své době, jenž by fandům podobně laděných záležitostí mohl přijít k duhu.