Země: Itálie Rok vydání: 1987 Žánr: slasher / giallo Originální název: Deliria Český název: Hrůza na jevišti Režie: Michele Soavi Hrají: Barbara Cupisti, David Brandon Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Pro dnešní filmové rozjímání jsem si připravil jednu italskou klasiku. Jistě, „Deliria“ určitě není tím nejznámějším filmem, jejž klasická škola italského hororu zanechala světové kinematografii, ale svoje místo v historii žánru nesporně má. Tak pojďme na věc!

Prakticky celý snímek se odehrává v divadle, kde skupina herců driluje na blížící se premiéru. Zápletka jejich hry se týká sériového vraha – asi tušíte, že se to brzy ukáže být dost stylovou volbou. Jedna z hereček si zraní kotník a společně s kostymérkou se bez povolení (režisér je despota) vykrade ven, aby se jí na nohu podíval nějaký doktor.

V dosahu se nicméně nachází jenom psychiatrická léčebna, v níž leží také Irvin Wallace – bývalý herec, jemuž jednoho kvalitně mrdlo a rozštípal šestnáct lidí. Holky se sice dočkají ošetřeného kotníku, ale netuší, že mezitím Irvin zdrhnul a schoval se u nich v autě. Jedna z nich to po příjezdu odnese krumpáčem v ksichtě.

Ansámbl se pod dozorem policejní hlídky před divadlem přesto rozhodne pokračovat, a režisér dokonce upraví scénář, aby vrah ve hře nebyl jen anonymní chcípák, nýbrž sám Irvin Wallace osobně. Ze hry o vrahovi, jejíž předloha ve skutečném světě zabila jednu z hereček (sice to nebyla herečka, ale nevadí, rejža to novinářům stejně nakecal), se přece musí vyklubat zaručený trhák. Nikdo z nich ovšem netuší to, co vy už dost určitě tušíte: Irvin se nechá zamknout uvnitř s nimi a v divadle odříznutém od světa se okamžitě se ujme hlavní role.

Dost zabijáků ve slasherech má svojí oblíbenou zbraň. Irvin Wallace v tomto ohledu nepatří k vybíravým vrahounům. Kromě už zmiňovaného krumpáče nepohrdne ani nožem, sekerou, vrtačkou nebo motorovou pilou. Vraha v „Deliria“ nedefinuje jeho zbraň nebo charakteristický modus operandi, nýbrž jeho ikonická soví maska. I díky ní patří k zapamatovatelným a pamětihodným hororovým bijcům, přestože řádil jen v jediném snímku.

Když už jsem lehce nakousl případná pokračování, tak zmínku možná stojí, že další italský klasik Joe D’Amato, jenž „Deliria“ produkoval, chystal na konci devadesátých let remake, jenž se měl odehrávat v televizním studiu. Na to ale nakonec nedošlo, protože D’Amato v roce 1999 zemřel.

Každopádně dává velký smysl, že si vraha z „Deliria“ zapamatujete zejména díky jeho vzhledu, jelikož to koresponduje s laděním celého snímku. Režisér Michele Soavi ve svém celovečerním debutu obecně klade důraz na vizuální stránku, což ostatně ladí i s divadelním prostředí, v němž se to celé odehrává. Není to ale nijak překvapivé, protože Soavi se už v té době pohyboval v italském hororu pohyboval nějakou dobu, ať už jako herec či asistent režie. Svůj estetický cit brousil pod dohledem samotného Daria Argenta, jehož kousky ostatně „Deliria“ v některých momentech připomene. Vedle toho ale Soavi spolupracoval i s dalšími kanóny jako Lucio Fulci, Lamberto Bava nebo již jmenovaným D’Amatem.

Průpravu měl tedy Soavi hutnou a na „Deliria“ to je vidět, neboť se nejedná o snímek, jenž by trpěl na nedotaženost nebo dětské neduhy. Vyzrálost a vizuální cítění se nejznatelněji projevuje v ikonické závěrečné scéně, kdy si Wallace užívá divadelní scénu sám pro sebe. Kombinace naaranžované hromady mrtvol, létajícího peří a klasické hudby patří k nejvýraznějším momentům „Deliria“.

Film má ale i další výhody. Například gore je dost slušné i v cenzurované verzi a kamera se nebojí ukázat třeba vrtání do břicha, řezání motorovkou, useknutou hlavu nebo mrtvoly. Paráda.

Celková atmosféra se taky povedla. Film sám už dnes sice není vyloženě napínavý, ale zábavný rozhodně ano a bezesporu se jedná o klasiku, která za vidění stojí, a to v případě, že nepatříte mezi fanatiky denně hltající všechny slashery s příchutí gialla. Snad jen škoda vrahovy nesmrtelnosti, která prý sice byla zamýšlená jako narážka na slasherového klišé nezničitelného zabijáka, ale v tomhle případě zbytečně ubírá na realističnosti. I přesto se pořád jedná o hodně povedený kousek a fandové oldschool hororu by ho měli znát.