Země: USA Rok vydání: 2007 Žánr: zombie horror Originální název: Diary of the Dead Český název: Deník mrtvých Režie: George A. Romero Hrají: Michelle Morgan, Scott Wentworth, Amy Lalonde, Shawn Roberts Hrací doba: 95 min Zdroj fotek: Cinema.ch

George A. Romero si mezi svými zombie snímky vždy udržoval velké rozestupy. Po natočení „Země mrtvých“ byla doposud nejkratší přestávka mezi jeho díly volné série „…of the (Living) Dead“ sedm let – šlo o prodlevu mezi „Úsvitem mrtvých“ (1978) a „Dnem mrtvých“ (1985). Na stará kolena do toho ovšem Romero prásknul a začal tvořit (mám na mysli jen zombie filmy, protože během své kariéry samozřejmě natočil i jiné věci) v mnohem vyšší kadenci. Jeho pátý příspěvek do mrtvolného universa, „Deník mrtvých“, tedy přišel již dva roky po svém předchůdci.

„Deník mrtvých“ je v mnohých ohledech docela jiný než všechny čtyři předešlé snímky. Mezi nimi se dala vypozorovat – a v minulých recenzích jsem o tom hovořil již několikrát – určitá volná návaznost postupující zombie epidemie. „Deník mrtvých“ se ovšem vydává opět na začátek a sleduje její propuknutí, které mi v tomto případě připadá mnohem rychlejší, než ukazovaly starší filmy. Děj „Deníku mrtvých“ se však má odehrávat souběžně s událostmi „Nocí oživlých mrtvol“, jen je filmový svět převeden do současnosti.

Podobně jako kdysi v „Noci oživlých mrtvol“ divák prožívá události s obyčejnými lidmi, kteří moc netuší, co se děje, ale velmi rychle na to budou muset přijít, ať už je mrtvolná katastrofa zastihla kdekoliv. Ne náhodou plakáty „Deníku mrtvých“ nastolují otázku: „Where will you be when the end begins?“

Oproti podání „Noci oživlých mrtvol“ tu je ovšem jeden nanejvýš zásadní rozdíl. „Deník mrtvých“ sleduje osudy několika mladých filmařů, kteří se v momentě začínající epidemie zrovna nacházejí v lese, kde natáčejí nízkorozpočtový horor. Vzhledem k tomu, že zrovna v ruce drží kameru, rozhodnou se svou cestu skrze hroutící se společnost zdokumentovat, ideálně co nejvěrohodněji a bez příkras. A jejich kamera je zároveň i kamerou filmovou.

Jinými slovy, Romero se rozhodl pojmout „Deník mrtvých“ ve stylu found footage hororů, což je sakra ošemetná disciplína. A popravdě řečeno, já osobně jsem nikdy nebyl velkým příznivcem tohoto hororového subžánru, protože mám vždycky problém věřit tomu, že někdo drží v ruce kameru a natáčí, když zdrhá o život. V „Deníku mrtvých“ je ovšem tenhle přístup podaný a obhájený vcelku rozumně a s jistou dávkou tolerance jej lze v pohodě strávit.

Horší je, že Romero tentokrát nedokázal vytvořit napětí srovnatelné s předchozími snímky. Rané kousky vznikly v 60., 70. a 80. letech, je na nich vidět stáří, jsou minimalističtější, a přitom pořád odsýpají rychleji než „Deník mrtvých“, v němž se naopak formálně pořád něco děje, hrdinové křižují z místa na místo a potkávají další skupiny. Film má několik povedených nebo přinejmenším zajímavých scén (nemocnice, amišova farma), ale jako celek nemá takový tah na bránu a neumí svého diváka tak zaujmout, jako se to dařilo ve všech čtyřech předchozích případech.

Ani v „Deníku mrtvých“ samozřejmě neschází Romerův oblíbený kritický podtext, jehož prostřednictvím se vždy snažil ze svých zombie snímků udělat něco víc než jen (ne)mrtvolná jatka. Zatímco v minulých filmech byla tato složka do příběhu zakomponována vkusně a nenásilně, v „Deníku mrtvých“ mi přijde, že je až prvoplánově vystavována na odiv napříč celým filmem. Jakkoliv otázka, jakou se snímek snaží nastolit, v jádru smysl určitě má. Příliš dobře na mě nepůsobil ani trochu násilný epilog, jenž vlastně jen kopíruje morální otázku z konce Saviniho remaku (!) „Noci oživlých mrtvol“, kde byl polopatičtější než v originále. Ani nemluvím o některých „hlubokých“ monolozích napříč filmem.

Co naopak mohu pochválit, to je jako vždy gore. Romero se toho ani v pokročilejším věku vůbec nebál a stále uměl vymyslet originální a neokoukané krvavé chuťovky. Vytečení očí po zásahu proudem nebo hlava rozleptaná kyselinou se dost povedly. Podobně i obyčejnější efekty jako vnitřnosti tekoucí z břicha (něco velmi podobného už Romero ukázal i ve „Dni mrtvých“) jsou dobře udělané a efektivní, protože s nimi film tradičně zbytečně neplýtvá. Kromě toho ještě potěší skoro až sebe-parodický vtípek ke konci, kdy dojde k naplnění scéna z amatérského horůrku, kterou se na začátku nedařilo natočit, a ke konci se odehraje znovu se skutečným monstrem. Na tom je vidět, že Romero stále nápady měl i ve svých letech.

Jako celek je však „Deník mrtvých“ z (v té době) pěti natočených Romerových zombie počinů jednoznačně ten nejslabší, ačkoliv je jeho forma vyprávění nejméně standardní. Podívat se na to dá, ale do výkladní skříně zombie hororu to rozhodně nepatří. Průměr.