Země: USA Rok vydání: 1988 Žánr: slasher Originální název: Friday the 13th Part VII: The New Blood Český název: Pátek třináctého 7 Režie: John Carl Buechler Hrají: Lar Park-Lincoln, Kane Hodder, Kevin Spirtas, Susan Blu, Terry Kiser Hrací doba: 88 min Odkazy: web / facebook Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Po výborné šestce jde sice sedmé pokračování „Pátku třináctého“ s kvalitou o krůček dolů, ale stále má své klady a své, dnes už dávno proslavené značce nedělá ani v nejmenším ostudu. Jason Voorhees možná nemá žádný film, jehož hutná atmosféra a působivost by se daly srovnávat třeba s prvním dílem konkurenčního „Halloweenu“, ale na rozdíl od Michaela Myerse se Jasonova série může pochlubit vyrovnaností. I se sedmým dílem si totiž „Pátek třináctého“ drží svou fazónu a jasně ukazuje, proč se Jason Voorhees stal jednou z největších hororových legend.

Na konci šestky zůstal Jason viset na dně jezera Crystal Lake, kde ho ohlodávaly rybičky a kde pomalu zkorodoval to podoby ultimátního zombie kostlivce. Ale to už trochu předbíhám, poněvadž nejprve je nutné Jasona dostat na břeh. Tentokrát se o to postará dívka jménem Tina. Ta má totiž telekinetické schopnosti, které ovšem nedokáže tak úplně ovládat, takže se projevují poněkud nekontrolovaně v návalech emočního vypětí. A právě při jednom takovém omylem vytáhne na břeh Jasona.

Vím, že takhle to může znít trochu pitomě, ale nějak toho vraha prostě museli dostat zpátky do akce. Navíc, zas až tak strašné to není a vlastně mi tenhle telekinetický prvek sedmičky přišel snesitelný, sral mě mnohem méně než třeba telepatie v pátém „Halloweenu“. Každopádně se jedná o prakticky jediný ozvláštňující element, protože jinak Jason Voorhees předvádí další parádní jízdu, jak jsme zvyklí už předchozích dílů. Tommy Jarvis z předešlých filmů je potichu zapomenut, všechny ostatní známé postavy taktéž, tudíž se jede prakticky nanovo – právě kvůli tomu nese sedmý „Pátek třináctého“ podtitul „The New Blood“.

Nicméně zpátky k ději. Na kraji jezera máme dva baráky. Do prvního přijela již zmiňovaná Tina se svou matkou a svým doktorem, který dle všeho věří, že místo, kde prožila traumatický zážitek (omylem zde v dětství díky svým schopnostem zabila svého otce), by jí mohlo pomoct v terapii. V domu číslo dva pak máme standardní náctiletou bandu, která si sem na víkend přijela zapařit a zašukat. Žádné strachy, Jason si na ně se svou mačetou samozřejmě posvítí.

Jedním z největších kladů sedmičky je samotná postava Jasona Voorheese. Právě až zde se totiž zabiják dostává do své nejlepší vizuální formy – nikdy předtím ani potom Jason nevypadal tak skvěle jako tady. Už je brutálně ohnilý a prohnilý, na mnoha místech mu prosvítají kosti, což vypadá extrémně cool, a úplně stejně parádní i jeho ksicht, když si sundá masku. I díky tomu nijak nevadí, že právě v sedmičce je bez masky vidět snad nejdéle ze všech dílů.

K tomu je nutno dodat, že sedmička je také prvním dílem, v němž se role Jasona Voorheese ujal Kane Hodder. Původně si měl svou roli zopakovat C. J. Graham ze šestky, ale režisér John Carl Buechler si prosadil Hoddera poté, co viděl jeho výkon ve snímku „Prison“ (1988). A vzhledem k tomu, že Kane Hodder s Jasonem vydržel až do desáté části série, stal se jediným hercem, jenž legendárního bijce ztvárnil vícekrát, a jako takový je právě Hodder nejznámějším představitelem Jasona Voorheese. A vzhledem k tomu, s jakou krutostí si počíná a jak dobře v sedmičce vypadá, je to zcela právem.

Sedmička je v rámci série zajímavá i díky Tině. Prakticky ve všech dílech Jasonovi (respektive jeho matce v jedničce) zbude na konci výrazná ženská postava, která jej přežije, ale většinou jen díky štěstí či náhodě (z čehož vyplývá, že chudák Jason má vlastně kurevský pech). Nicméně je to právě až Tina v sedmičce, kdo je pro Jasona rovnocenným protivníkem. Akorát škoda, že se na konci vraždící mačetové hrozby zbaví tak idiotským způsobem, který zavání slušnou dávkou alkoholu při psaní scénáře. Větší demenci než fotra, jenž vyskočí z jezera a stáhne Jasona pod vodu, snad ani nešlo vymyslet.

S tím by se však ještě dalo žít v pohodě, posranou poslední minutu bych odpustit dokázal. Co mi na sedmém díle vadí nejvíc, je krotkost, absence gore a krve. „Pátek třináctého“ v osmdesátých letech bořil kina a vydělával na svou dobu velké peníze; prostě byl na očích, takže nepřekvapí, že se dlouhodobě potýkal s cenzurou. Už na některých předchozích dílech to bylo znát (hlavně pětka), ale až tady to skutečně bije do očí, jak je film nechutně prostříhaný a jak byly vraždy zpětně uhlazeny kvůli nižšímu ratingu. Ohromná škoda a zároveň degradace filmu, jenž by s pořádnou brutalitou mohl patřit k vrcholům celé kultovní série.

Sám režisér se jen tak mimochodem později nechal slyšet, že cenzura mu kompletně zničila jeho film. Bohužel se vydání necenzurované verze nikdy nedočkáme, jelikož natočený materiál byl zničen. Původní nesestříhaná verze se objevila pouze na nizozemské VHS edici vydané začátkem roku 1989 a jinak už neexistuje. Záznam zmiňované VHS naštěstí na internetu koluje, takže jde původní vraždy zhlédnout alespoň ve špatné kvalitě, a musím říct, že s nimi by měl biják o dost větší grády, protože některé mordy jsou dost povedené (například známá spacáková smrt je mnohem delší, Jason tu šlápotu o strom omlátí šestkrát, nikoliv jen jednou!). Věčná škoda.

I navzdory těmto politováníhodným okolnostem je „Pátek třináctého 7“ povedeným přírůstkem do série. Kdyby nebylo zkurvené cenzury, nejspíš by se přetahoval o prvenství se šestkou. Nicméně i takhle sedmičku řadím k těm nejzábavnějším dílům Jasonových eskapád…

Na úplný závěr přihodím ještě jednu perličku, kterou sice všichni správní fandové dávno ví, ale třeba pro někoho bude nová. Sedmý „Pátek třináctého“ původně neměl vypadat tak, jak jej známe, ale mělo jít o crossover mezi Jasonem Voorheesem a Freddy Kruegerem z „Noční můry v Elm Street“. K tomu nakonec nedošlo, protože práva na obě postavy vlastnila jiná studia, namísto toho vznikla klasická sedmička (postavu Tiny s telekinezí také mnozí chápou jako takovou náhražku Freddyho). Jak ale víme, fandové se dlouho očekávaného souboje nakonec přece jenom dočkali, ale až v roce 2003 ve filmu „Freddy vs. Jason“, kdy už oba vrahouny vlastnila společnost New Line Cinema.