Hell Fest (2018)

Hell Fest (2018)

Hell Fest (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Hell Fest
Český název: Hell Fest: Park hrůzy

Režie: Gregory Plotkin
Hrají: Amy Forsyth, Reign Edwards, Bex Taylor-Klaus

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Najít v kině nějaký povedený slasher je v posledních měsících, ne-li dokonce letech docela obtížný úkol, v důsledku čehož si hororový fanda rád zaplatí i za slasher, který se na první pohled netváří jako nějaká pecka. Přinejmenším tedy já jsem od „Hell Festu“ nečekal nějaké velké zázraky, ale když už prostě na velkém plátně dávají horor, který navíc není miliontá sterilní duchařina, jichž se v současnosti točí jak namrdáno, tak docela ochotně jdu.

„Hell Fest“ si na žádnou originalitu nehraje a prakticky hned od prvotních informací o filmu bylo vidět, že tvůrci hodlají vycházet z tradice vyvražďovacího subžánru a otáčet se za snímky z jeho zlaté éry (což jsou obecně osmdesátá léta, ale jste-li ortodoxní, budete jako zlatou éru uznávat období 1978-1984, čili od prvního „Halloweenu“ až do doby, kdy slasher zachvátila výrazná cenzura). Nakonec proč ne, vždyť i takovéto následování již vyšlapaných cestiček může dopadnout velmi dobře, pokud jsou následovány alespoň trochu talentovanými lidmi s láskou k žánru, viz třeba mocně zábavná jízda „Hatchet“, která se už sama o sobě stačila stát takovou malou moderní klasikou.

Nicméně zpátky k „Hell Festu“, jenž sliboval zajímavé pojetí přinejmenším v jednom ohledu. Slasherová šablona je jasně daná prakticky v každém takovém filmu – mění se vlastně jen vzhled vraha a prostředí. Partička lidí (typicky puberťáků) je vesměs nedůležitá, mnohem vyšší důležitost má invence v jednotlivých mordech a odvaha filmařů co do gore efektů.

Zatímco s vrahounem to „Hell Fest“ úplně nevyhrál, právě jeho prostředí naopak vypadalo již od počátku lákavě. Snímek se totiž odehrává v obrovském parku hrůzy sloužícím jako putovní atrakce. Tvůrci si téhle konkurenční výhody naštěstí byli vědomi, tudíž povinnou úvodní pasáž s představováním ústřední partičky ořezali na naprosté minimum a vrhnou se do víru hororové zábavy co nejdříve.

Samotný park je pak skutečně asi největším lákadlem „Hell Festu“, protože vypadá dost hezky, ať už jde o venkovní pouťové lokace, anebo vnitřní atrakce typu bludiště. Akorát je trochu škoda, že se tu většinou prohánějí jen bezejmenní bubáci a že se nepodařilo zapracovat větší množství odkazů na jiné hororové bijáky a kultovní záležitosti. Prostředí se k tomu přímo nabízelo a fandu hororu by to jistě potěšilo, přinejmenším by se jednalo o důvod se na „Hell Fest“ podívat alespoň jednou znovu, aby člověk pochytal všechny easter eggy. Takhle divák dostane jedno vcelku přepálené (a tedy nezáživné) cameo Tonyho Todda („Candyman“) a tím to vesměs hasne.

Ve svém vlastním „hororování“ už je „Hell Fest“ slabší. Zabiják je takový obyčejný a chybí mu větší charisma, které by jej teoreticky mohlo povznést do vyšší ligy. Prostě vocas v masce, u něhož není zjevný motiv ani jakékoliv pozadí. Obětí je, nepočítáme-li intro, pouze pět (nikoliv čtyři, jak hlásí zprávy na konci filmu), ale přinejmenším dvě smrti jsou trochu odfláknuté. Jen ve dvou případech popustil zabiják větší uzdu fantazii a připravil krvavější hody. Ačkoliv se to hlavní neodehraje kompletně mimo záběr, kamera pořád uhne příliš rychle na to, aby mohlo dojít k nějakému znechucení. Jen se na vteřinku ukáže nějaká červená a honem pryč, aby se náhodou někomu v kině neudělalo zle. Jinými slovy, i gore je v „Hell Festu“ dost slabé. Výraznější atmosféra rovněž chybí.

Hell Fest (2018)

Zato nechybí pár logických nesrovnalostí a blbé chování postav. Vrah si vyhlédne konkrétní partu lidí, a ačkoliv je zábavní park obrovský, vždy se mu podaří je bezchybně najít. Beru, že jednou dostane nápovědu smskou, když šlohne mobil první oběti, ale jindy je jeho schopnost být v pravý čas na pravém místě trochu přehnaná.

Taktéž mě pobavilo, že v momentě, kdy už praskne, že v parku někdo vraždí, a má dojít k evakuaci, všichni běží ve východu – kromě hlavních hrdinek, které, přestože celou dobu běží s davem, si spletou východ z parku s vchodem do další atrakce, ačkoliv nad tímto vchodem visí poutač jak kráva. Stejně tak nejsou schopné vraha dojebat, když leží po ráně na zemi, nebo mu alespoň sebrat jeho zbraň. Tohle nikdy moc nedávalo smysl ani u těch bijáků z osmdesátek, natožpak dnes. Ale když pocta starému slasheru, tak nejspíš se vším všudy včetně klišé a lapsů.

Hell Fest (2018)

Může se to celé zdát jako totální průser, ale zas až tak hrozný „Hell Fest“ určitě není. Moc mě nenapadá, co bych o něm mohl říct skutečně pozitivního kromě prostředí. Na druhou stranu mě ale jeho sledování ani neobtěžovalo a neuráželo. Když nic jiného, tempo je docela pohodové, stopáž přiměřeně krátká a hlavní hrdinka dost hezká. Všehovšudy bych tedy „Hell Fest“ neoznačil jako nějakou sračku. Spíš je to standardní průměr, který na jedno podívání poslouží. Dvojku, o níž zbytečně okatě prosí otevřený konec, si to ale asi nezaslouží.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.