Země: Itálie / Mexiko / Španělsko Rok vydání: 1980 Žánr: zombie horror Originální název: Incubo sulla città contaminata Český název: Velký útok zombies Režie: Umberto Lenzi Hrají: Hugo Stiglitz, Laura Trotter, Maria Rosaria Omaggio, Francisco Rabal Hrací doba: 88 min Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na začátku osmdesátých let vznikala v Itálii hromada zombie bijáků, jejichž tvůrce kupředu hnala vidina podobného úspěchu, jakého se dostalo „Zombi 2“ od Lucia Fulciho z roku 1979, a také nadšení, s jakým domácí trh přijal ještě o rok dříve „Dawn of the Dead“ od George Romera. Jedním z takových se stal i Umberto Lenzi, což byl v roce 1980 už zkušený režisér, jehož jméno by ostatně nemělo být neznámé žádnému znalci italské filmové školy. Ačkoliv ještě možná víc než s hororem (byť i těch má na kontě slušnou řádku) je jeho jméno spojeno se specifickými žánry jako giallo nebo poliziotteschi. A když už horor, pravděpodobně Lenziho budete znát spíš díky jeho příspěvkům do kanibalského subžánru jako „Il paese del sesso selvaggio“, „Mangiati vivi“ nebo asi nejznámějšímu „Cannibal ferox“.

Umberto Lenzi nicméně roku 1980 přispěl i k zombie vlně prostřednictvím „Incubo sulla città contaminata“, v našich končinách známém jako „Velký útok zombies“. Kvalita tohoto škváru je povážlivá, a to i optikou doby, v lecčems nejde spekulovat o tom, že jde o dost špatnou záležitost, ale svým způsobem tenhle film zajímavý určitě je.

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že sám Umberto Lenzi odmítal označení „Incubo sulla città contaminata“ jako zombie filmu a tvrdil, že s nemrtvými nemá nic společného. „Zombie“ v jeho díle jsou spíš nemocní lidé zasažení radiací. Ve výsledku sice s klasickými zombies sdílejí určité společné jmenovatele, například vysoká agresivita, ale v dalších ohledech se tu chovají jinak.

V „Incubo sulla città contaminata“ totiž „zombie“ ne vždy hodlají svou oběť sežrat a v některých případech zabíjejí spíš kvůli tomu, že si to situace žádá. Jindy si ale také kousnou. V tomhle ještě můžete cynicky vidět nedomyšlenost a nekonzistenci danou brakovostí snímku. Nicméně další prvky jako třeba regulérní používání zbraní a nástrojů, jednoduché taktiky pro zmatení nepřítele nebo běhání už jsou věci, které začaly pozdější a leckdy i velké zombie filmy používat zcela cíleně. Pokud jste si mysleli, že se sprintujícími zombies přišel až Danny Boyle v „28 Days Later“, možná vás překvapení, že za první film s běhajícími nemrtvými je považován právě „Incubo sulla città contaminata“, a to i navzdory skutečnosti, že sám režisér spojení se zombie tématikou odmítal.

Dalo by se tedy říct, že čistě z historického hlediska a za jisté průkopnictví má „Incubo sulla città contaminata“ své opodstatnění. To ale neimplikuje, že by se jednalo o skutečně dobrý film, protože, ruku na srdce, o žádný zázrak se nejedná. Všechno vypadá ohromně lacině, ale zároveň se snímek snaží až moc tvářit seriózně, což trochu eliminuje eventuální guilty pleasure prvek. I když ten pověstný italo-trash z toho pořád táhne, takže ne, že by si to člověk nedokázal užít!

Asi nejhůře dopadly masky, protože nakažení vypadají fakt špatně, a to v tom špatném slova smyslu. Trochu mi přišlo, jako kdyby si každý ten herec před svou scénou musel namočit hlavu do kýble s hovnama a nechal to uschnout. Příliš dobré není ani gore, protože dost často to z obrazovky křičí, jak jsou krvavé záběry umělé a odfláknuté, hlavně zkraje filmu. Ve druhé půli už se pár lepších kousků najde, ale celkově nejsou dojmy nijak vysoko ani v tomhle ohledu.

Příběhově je to vesměs taková klasika. Sledujeme dvě roviny. V jedné hlavní hrdinou televizní reportér, jenž se stane svědkem prvotní invaze na letišti (epická scéna, kdy z letadla vyskáče tlupa blbců s hlavou pomazanou hovny a začne vtipně masakrovat přítomné vojáky, kteří se rozhodně nechovají jak profesionální armáda), ale aby nedošlo k panice, není mu dovoleno pustit informaci na veřejnost. Vydá se tedy nalézt svou manželku a společně se vydají na útěk / cestu za přežitím. Ve druhé rovině dle očekávání sledujeme, jak se s celou situací vypořádává armáda. Tady překvapí především docela rozumné (!) objasnění původu nákazy. Co mě ale příliš nepotěšilo, byla závěrečná pointa à la „celé se mi to jen zdálo… anebo ne?“, což je podle mě jedno z nejhorších možných zakončení jakéhokoliv filmu. I když uznávám, že v roce 1980 to nejspíš ještě nebylo tak provařené jako dneska.

Celkově „Incubo sulla città contaminata“ považuji za trochu rozporuplný kousek. Mám pro tahle stará taliánská béčka velkou slabost, takže i tohle jsem si docela užil, ale vím, že nejde o žádnou pecku a že z téhle doby pocházejí i zajímavější bijáky, a to i optikou, kde brak znamená plus. Abych řekl pravdu, velkou oblibu tohohle filmu i mezi velkými esy jako Quentin Tarantino nebo Robert Rodriguez moc nechápu. Itálie podle mě nabízí i zábavnější hororové kulty k uctívání.

Na závěr můžeme přidat ještě jednu perličku. V roce 2015 ohlásil Tom Savini (kdybyste nevěděli, tak legendární hororový maskér, jehož práci jste už někde stoprocentně viděli, i když o tom třeba nevíte), že chystá remake „Incubo sulla città contaminata“, což by pro něj znamenalo teprve druhý režijní zářez po remaku „Night of the Living Dead“ z roku 1990. Od té doby nicméně nebyl hlášen žádný posun, takže kdo ví, jestli se projekt někdy skutečně dočká realizace.