Inherent Vice (2014)

Inherent Vice (2014)

Inherent Vice

Země: USA
Žánr: krimi / komedie

Originální název: Inherent Vice
Český název: Skrytá vada

Rok vydání: 2014
Režie: Paul Thomas Anderson
Hrají: Joaquin Phoenix, Josh Brolin, Owen Wilson, Katherine Waterston, Benicio Del Toro

Hrací doba: 149 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Filmů o drogách je opravdu nepřeberné množství. Ať už jsou to zhulenecké komedie, různá requiem za feťáky nebo uvolněné halucinogenní tripy, je z čeho si vybírat a kvalita není špatná. Z první kategorie jsou skvělej matroš filmy Cheeche a Chonga, druhé vévodí „Trainspotting” a třetí samozřejmě Gilliamův nejlepší výtvor (alespoň z mého pohledu) „Strach a hnus v Las Vegas”. Takže pokud chcete filmy o drogách, víte kam se obrátit. Pokud jste ale trochu náročnější (čímž nemyslím, že by dříve zmíněné filmy byly horší než ten, o němž se chystám psát), je tu ještě jiná kategorie. Totiž filmy, které nejsou o drogách (drogy se v nich možná vyskytují, ale není to primárně o nich), ale ze kterých budete mít pocit, že jste se sami nevědomě sjeli. A právě takové je „Inherent Vice” nebo „Skrytá vada”, chcete-li (já ale budu používat anglický název, protože se mi líbí víc).

A přitom se to na začátku tváří tak nevinně. Rok 1970, éra hippies už odeznívá. „Doc“ Sportello, soukromé očko, co hulí jedna radost a jednou nohou je stále v této končící éře, je svojí bývalou přítelkyní Shastou požádán, aby jí pomohl zabránit plánovanému únosu jejího současného přítele – bohatého realitního magnáta. Až sem se zdá být všechno v pořádku (když tedy nepočítám zajímavým způsobem pojatou vypravěčku, která sem tam posouvá příběh dál a jakožto pravé květinové dítě jsou její průpovídky prodchnuty esoterickými poznámkami o působnosti souhvězdí a planet). Vlastně při prvním zhlédnutí je zdánlivě všechno v pořádku ještě nějakou chvíli, ale po druhém nebo třetím opakování jsem si uvědomil, že moment, kdy dalšího dne Doc vejde do své kanceláře, kde už na něj čeká černoch, jenž se ve vězení paktoval s jedním členem motorkářského gangu Árijské bratrstvo kvůli podobným názorům na americkou vládu, je tím zlomovým. Shodou okolností si totiž Mickey Wolfmann, zmiňovaný realitní magnát, najímá Árijské bratrstvo jako svou osobní ochranku (ačkoliv je žid) – zvláštní náhoda, která je ale jen první v řadě dalších podivně provázaných událostí.

Nečekané i čekané souvislosti a provázanosti jmen a událostí jsou jedním ze tří hlavních aspektů, díky nimž se po většinu filmu cítíte jako byste byly v mlžném oparu, jenž se sice dá ještě prohlédnout a vy si tak můžete uvědomovat, co se děje, ale je až příliš hustý na to, abyste byli tento děj schopni pochopit nebo abyste vůbec byli schopni se o to začít snažit. Jmen a událostí, které souvisí s jinými jmény a událostmi zmíněnými dříve, je zde totiž tolik, že se v nich začnete brzo ztrácet. Absurdní postavy dělající absurdní věci se zde nabalují jedna na druhou a celou absurditu posouvají na další úroveň. Začne vznikat určitý paranoidní dojem poskytující živnou půdu pro nepřeberné množství konspiračních teorií o tom, jak to je, bylo, bude, nebo v jaké časové rovině se to teď vlastně pohybujeme. Ze začátku možná budete zmatení, hned nato snad podráždění, nakonec zoufalí, ale pokud se vykašlete na pokusy o zorientování se a podvolíte se, velmi tak prospějete svému celkovému zážitku a podvědomému uchopení snímku, které zužitkujete při dalších zhlédnutích. Kdyby však byl tento aspekt jediným způsobujícím onu mlhu, nemělo by „Inherent Vice“ šanci vyšplhat se mezi jedny z nejlepších filmů, které jsem dosud viděl. Je zde ještě jedna podstatná věc.

Inherent Vice (2014)

Zeptám se – byli jste někdy zhulení? (Ale no tak, samozřejmě, že nebyli, co si to o vás myslím.) A znáte ten pocit, kdy začnete něco vyprávět (nebo začnete nad něčím přemýšlet), máte jasnou představu o průběhu i pointě celého příběhu, ale najednou se zaseknete u nějakého detailu, všechno ostatní vám začne unikat a vy nakonec nejste schopni znovu navázat a dokončit svoje vypravování? (To znám samozřejmě jen z doslechu…) Tak přesně tohle se stane hned několikrát za celý film, ačkoliv s tím rozdílem, že se mu podaří na původní příběh, o němž už stejně nemáte sebemenší potuchy, navázat. Ukázkovým příkladem je monolog Shasty, kdy Sportellovi vypráví o… no, to si raději nechám pro sebe. Každopádně se jedná o monolog emotivní, zároveň však zvláštním způsobem monotónní, čímž vás donutí přistoupit na svou hru a vy se tak dozvídáte detaily, které nepotřebujete znát, možná byste je ani nechtěli znát, ale všechno je vám tak nějak ukradené, protože v tom okamžiku neexistuje nic kromě těch detailů. Neexistuje mimo ně žádný film, žádná realita. Nic. A pak se najednou nit přetrhne a vše se vrátí k normálu. Tedy v případě tohohle filmu spíše k „normálu“. Pak pokračuje všechno, alespoň zdánlivě, tak jak má, když v tom se objeví další detail a… a tak pořád dokola.

Péče o detaily je také velmi výrazným faktorem, s nímž se v průběhu snímku setkáte mnohokrát. Tím je vytvářen kontext k osobnostem jednotlivých postav a k tomu, co si prožili (a jak to možná ovlivňuje to, co právě prožívají v současnosti), což by nemuselo být samo o sobě nijak zajímavé, ale přístup, který nechává diváka alespoň z poloviny si ten kontext domyslet, přičemž mu dá dostatek indícií, aby mohl přijít na to, jak to doopravdy bylo, dělá tuto hru zajímavou více než dost. Vedle detektivní zápletky odehrávající se před vámi tak můžete začít vlastní pátrání a nedivil bych se, kdyby na jeho konci bylo několik archů plných grafů a tabulek vzájemných vztahů. To vše vytváří filmový svět, který je ucelený, bohatý a kompletní a díky tomu, i přes podivnou zápletku, jež se v něm odehrává, působí až překvapivě realisticky. Svým způsobem. Nedivím se, že Paul Thomas Anderson dostal jako vůbec první svolení od Thomase Pynchona (autora originálu, který si musím co nejdříve přečíst, nehledě na to že do češtiny dosud nebyl přeložen) převést jeho dílo na filmové plátno.

Inherent Vice (2014)

Nakonec je zde ještě třetí aspekt, který výrazně přispívá k vytvoření mimózní atmosféry. Je jím geniální dobový soundtrack, za nímž stojí člen Radiohead Jonny Greenwood. Čeká vás skvělý monotónní téměř uspávající psychedelický rock místy proložený snovou klasikou ve stylu Debussyho doplňující většinu scén a často mezi nimi beze změny proplouvá a podporuje tak plynulost a provázanost jednotlivostí. Zároveň také jemně masíruje mozek a dostává ho do stavu, kdy jsou jakékoliv jeho racionální projevy chabé a neúčinné.

Tyto tři aspekty vytvářejí film, při jehož sledování nevíte, jestli máte před sebou pořádně zhulenou detektivku, trochu jinou love story nebo cynickou komedii a také film, který je mnohovrstevnatý, a každé další zhlédnutí odhalí nové skutečnosti a detaily, jichž jste si předtím nevšimli. Třeba jak to bylo s tím Bigfootovým zesnulým parťákem. S několika třešničkami na dortu, jako jsou Docovy kotlety, které budu mít před očima ještě dlouhou dobu, nebo Benicio del Toro v roli právníka (ano – právníka, konkrétněji právníka na počátku 70. let a ještě konkrétněji právníka na počátku 70. let, jehož klient je permanentně na drogách – nepřipomíná vám to něco?), se tak můžete těšit na zážitek, jenž si bude vyžadovat i několikeré opakování (v mém případě aspoň dvakrát nebo třikrát ročně). Samozřejmě jen v případě, že se mu podvolíte a nebudete se dožadovat jakýchkoli diváckých práv.

Inherent Vice (2014)

Na závěr bych vám chtěl dát jednu, vlastně dvě rady. Za prvé, a to už jsem zmiňoval, ale považuji za důležité to zopakovat – nesnažte se zorientovat ve jménech a jejich provázanosti, ani pochopit děj a jeho smysl. Alespoň ne na poprvé. Pokud byste se o to mermomocí pokoušeli, je velká pravděpodobnost, že dopadnete jako značné množství diváků v kinosálech, kteří po půlce filmu odešli, protože nic nechápali. Za druhé – přestože tím, co tady píšu vytvářím určitá očekávání, zkuste se jich zbavit. Tím, že budete očekávat film, který vám nahradí ranního jointa, přesně takový dostat nemusíte.

Prostě se poddejte. Nádech a výdech. Šluk… a výdech. Tak je to správně.


3 komentáře u „Inherent Vice (2014)“

  1. Tak vidím, že nás, kteří si dávají tento film několikrát do roka, je víc. A to ani kdovíjak nehulim. Pro mě je to vždycky naprosto očistný zážitek a naprosté ponoření do tý post-hippie deziluzivní doby. Nějak mi to připomíná kombinaci Big Lebowskiho, Syriany a zhuleneckého večírku na který se člověk zapomene spálit. Některý scény jsou prostě smrtící (“Vidím správně, že ten muž má přes celý obličej vytetovaný hákáč?” “Ém, v některých kulturách to znamená slunce. A dál bych se tím člověkem na vašem místě nezabýval.”). Knížku jsem si samosebou pořídil a musim říct, že film se hodně peně drží předlohy, leč spoustu věcí je v ní vysvětlených, zejména třeba vztah Bigfoota s Docem nebo policejní večírek u truchlící Wolfmannovi ženy. Nicméně počtení to není jednoduché. Je tam spousta již polozapomenutých popkulturních termínů vztahující se k tehdejším ztraceným subkulturám a podobně, takže to na nějakou dobu dost zaměstná. Zážitek ale vesměs podobný. Osobně považuju PTA za jednoho z největších režisérů současnosti a Pynchona (nejen kvůli tomuto) za jednoho z nejzásadnějších amerických spisovatelů 20. století. Hned vedle Dicka.

    1. Tu recenzi jsem psal už před docela dlouhou dobou, takže od té doby jsem si knížku taky pořídil. Ještě jsem jí sice nedočetl, ale už teď si toho filmu cením o to víc vzhledem k tomu, jak dokázal atmosféru předlohy dobře převést. Každopádně ten jazyk mi trochu problém dělá, a to si myslím, že angličtinu mám poměrně dobrou.

      V kinech to dávali akorát v Emérice, tuším, v ČR určitě ne. Každopádně to tam byl propadák a lidi hromadně odcházeli ze sálů. Čemuž na jednu stranu rozumím, protože film pro běžný promítání to úplně není.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.