Země: USA Rok vydání: 2019 Žánr: drama Originální název: Joker Český název: Joker Režie: Todd Phillips Hrají: Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetz Hrací doba: 122 min Odkazy: web / facebook / twitter / instagram Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Dantez):

Filmový Marvel za poslední léta s přehledem a bez držení chčije univerzu DC na hlavu. Důkazem toho není pouze kasa, ale kvalita jako taková. Tvůrci pod taktovkou Marvelu si ty rozdováděné Spidermany a hláškující Hulky jednoduše umí držet na uzdě. Cílovka dostává, co chce: pestré vybuchující obrázky, precizně naředěnou komedii s tragédií a příběhové linky pevně stojící na archetypální cestě hrdiny.

DC se mezitím brodí v hovnech. Nefunkčně uchopená temnota s hnusným zeleným plátnem (Snyderův Batman) střídá mileniálům podbízivé vakuum (Ayerovo „Suicide Squad“). Wanův rozjuchaný „Aquaman“ společně se serióznější „Wonder Woman“ to na všech frontách neprojeli. Stále ale nešlo o nic, co by Marvel nedokázal udělat lépe. Nemálo lidí proto hledělo na „Jokera“ jako na poslední záchranu.

„Joker“ musel jít dále a jinou cestou. Musel ukázat špínu Gothamu úměrně zasviněnou čočkou. Nemohl být příjemný a divácky servilní. Musel zastínit všechno to, co dokurvili zmínění předchůdci a vzít gró značky do autentických a smradlavých rukou. Při ohlášení hlavního herce fanoušci zajásali. Se jménem režiséra nicméně přišly obavy. Renomé Todda Phillipse totiž stojí zejména na hašteřivé „Hangover“ trilogii. Většina mainstreamového publika proto nabyla dojmu, že se nepadnoucí humor otiskne i zde. Ti ostřílenější nicméně věděli, že si Phillips v začátcích kariéry střihl dokument „Hated“, který bez filtru mapuje život, kariéru a nejzásadnější výstřelky legendárního GG Allina. Naděje zde tudíž byla.

A celkem se zadařilo. Joker je vskutku nepříjemný a ve své vší špíně čistě zlý film. Je antitezí ke všem prvkům soudobého superhrdinského filmu. Nebaví, nehýří přestřelenou epičností a nedává naději. Drtivá většina z více než 120 minut je neuhýbající sondou do hlavy mentálně narušeného jedince, který se skrze tragické životní peripetie transformuje do arcivyšinutého padoucha. Preciznost a přesvědčivost hereckého výkonu Joaquina Phoenixe je dostatečně patrná již z traileru, a proto není potřeba ji zde více rozebírat (to samé platí o Phillipsově inspiraci Scorsesem, která je zjevně přiznaná skrze zahrnutého De Nira). O mnohem zajímavější je jeho dopad na obecenstvo a zpravodajství, které se zapáleně dohadují o tom, zda „Joker“ glorifikuje násilí a ponouká lidi v obdobných stavech k podobným činům. Ono je totiž velmi možné, že si někdo z těch dnešní dobou poplivaných chlapců vezme z „Jokera“ příklad a vydá se vstříc úspěšnějším s pistolí v ruce.

Natolik je výkon Phoenixe přesvědčivý. A přesto by bylo vyloženě debilní mu to dávat za vinu. „Joker“ je spíše komentářem k tomu, jak dnešní doba nakládá s lidmi trpícími mentálními chorobami, než aby byl agitkou ke střílení do „nevinných“. V určitých momentech to film doslova říká. A doslovností se zároveň i podkopává. V závěru tak „Joker“ (film, nikoli postava) působí rozpolceně. Na jednu stranu chce být transgresivní a nepodbízivý. Na tu druhou se však (někdy i několikrát) otrocky ujišťuje, že divák pochopí úplně všechno. Lze sice chápat, že Phillips počítá s neochotou novodobého diváka přemýšlet, a tak mu raději veškeré poselství a primární scenáristické kličky servíruje předžvýkané na lžíci přímo k hubě. Když už si ale vydupal R-ko, měl jít se vší tou špínou a anti-diváckostí až na dřeň.

„Joker“ ale i tak rozhodně není pouhým dalším super-hero/origin filmem. V mnoha ohledech jde dále. Má přesah a jeho sdělení smrdí z každého záběru, ve kterém Joaquin Phoenix předvádí doslova maniakální herecký koncert. Todd Phillips (pravděpodobně tlačený studiem) však divákovu smyslu pro interpretaci nedůvěřuje, a raději mu jde až příliš napřed, čímž celý snímek značně shazuje.

Druhý pohled (H.):

„Joker“ je určitě skvělý film. Přinejmenším na mainstreamové poměry určitě. Možná, že je až zbytečně přechválený, protože průměrný divák nemá zas takové srovnání ani kritický náhled, tudíž si z čehokoliv trochu lepšího okamžitě sedá na prdel, ale to nakonec skutečné kvality „Jokera“ neponižuje, ani to neznevažuje impozantní herecký koncert Joaquina Phoenixa v hlavní roli. On sám je jedním z největších kladů snímku a minimálně půl úspěchu (nemluvím o tom finančním) stojí pouze na něm.

Přesto si nemyslím, že by byl „Joker“ bezchybný. Jakkoliv se mi film líbil a jsem přesvědčen, že za pozornost stojí, byly tu dvě věci, které mi lehce vadily. A právě ty bych chtěl nyní diskutovat.

Osobně mě trochu obtěžovalo to, kvůli čemu je „Joker“ ostatními tak vyzdvihován a adorován – zaklínadlo komiksového filmu. Vím, že právě tahle nálepka trochu jiného komiksového filmu stojí za tak obrovským finančním sukcesem („Joker“ čerstvě překonal laťku nastavenou druhým „Deadpoolem“ a stal se nejvýdělečnějším eRkovým snímkem vůbec), ale mně celé to napojení na komiks přišlo trochu navíc. Nejokatěji to řve ve scéně zabití rodičů Bruce Waynea (budoucí Batman), která tam bylo připlácnuté fakt na sílu. Film sám by mohl zůstat v podobě, v jaké je nyní, stačilo by jen změnit některá jména a obejít se bez téhle zbytečné scénky. Ačkoliv chápu, že by to dávalo smysl pouze z filmového hlediska, nikoliv komerčního.

S tím souvisí i můj druhý postřeh. „Joker“ byl celou dobu prezentován jako zcela samostatný snímek bez napojení na jakákoliv univerza i bez dalších pokračování. A přesto jsem měl dost často pocit, že vrátka pro případné další díly nebo ještě hůř přilepení Phoenixova Jokera do propojeného vesmíru zůstávají otevřena dokořán. Důkazem budiž to, že už nyní se režisér i hlavní herec nechali slyšet, že by si dokázali představit s postavou dále pracovat. Dojde-li na to, budu zklamán.