Země: Japonsko Rok vydání: 1999 Žánr: drama / horror Originální název: Ōdishon Český název: Konkurs, Konkurz na smrt Režie: Takashi Miike Hrají: Ryo Ishibashi, Eihi Shiina, Jun Kunimura Hrací doba: 115 min Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Randění je řehole. V mladším věku se to ještě dá. Prostě zajdete někam na místní vesnickou diskotéku a nějaké zoufalé šestnáctileté koště tam najdete vždycky. A jestli ne, tak pohotovostní chloroform v kapse to vždycky jistí a postará se o to, aby tahle noc byla úspěšná a zásun se podařil. Tedy alespoň předpokládám, že takhle nějak to do dvaceti let života chodí, protože mě osobně to moc netankuje, jelikož žiji celý život v přísném celibátu.

Dokážu si ale živě představit, že jakmile se blíží třicátý rok bytí, shánění partnerky začne být o dost větší výzva. Obzvlášť jste-li tak naivní, že byste si představovali nějakou bezdětnou. A což o to, jeden nebo dva fakani z předešlého vztahu nakonec mohou být ještě ta lepší varianta, protože pokud se do téhle doby ještě nenašel žádný dobrodruh, který by byl ochoten danou dámu napustit svým životodárným lepidlem, můžete to klidně chápat jako výstražné znamení, že tady bude něco špatně. V některých případech fakt až tak špatně, že byste to okamžitě směnili za dva fakany vyrobené nějakým cizím kořenem.

Shigeharu Aoyama o tom ví svoje. Před lety mu zemřela žena a od té doby žije životem starého mládence. Společnost, nikoliv intimní, mu dělá syn, pes a občas uklízečka. Když mu ale synátor oznámí, že začíná stárnout a měl by si najít novou partnerku, vezme si to Shigeharu k srdci. Akorát neví, kde si takovou hodnou, slušně vychovanou a ideálně hudebně nadanou dívku sehnat. Naštěstí má šikovného kamaráda Yasuhisa, jenž pracuje jako filmový producent. Ten vymyslí dokonalý plán, jak starému známému sehnat holku. Nechá uspořádat konkurz na hlavní roli do nějaké romantické blbosti, kterou stejně nakonec nejspíš ani nenatočí, a Shigeharu si během konkurzu bude moct vybrat svou vyvolenou. Ne tu, co dostane hlavní roli. Ty jsou úspěšné a opravdu talentované, dělají kariéru a nebývají to rodinné typy. Jeho cílem budou dívky, co vždycky zkazí druhé kolo konkurzu.

A Shigeharu skutečně vybere. Už při pročítání životopisů ho jedna obzvlášť zaujme a na samotném konkurzu dvojnásob. Vypadá to, že našel tu pravou – Asami. První krůčky jsou trochu nesmělé, ale nakonec ji na schůzku pozve, posléze i na další a později na společný víkend. Vypadá to, že všechno klape a náš hrdina našel štěstí, jaké hledal.

V téhle chvíli už si možná někdo bude říkat, jestli je tohle opravdu ten „Ōdishon“, o němž slyšel ty legendy o brutálním a nechutném filmu, který s člověkem zamává. Možná někdo pocítí i lehké zklamání. A nepustil jsem omylem něco jiného? Ale musí to být ono, vždyť to režíroval známý japonský řezník Takashi Miike a právě tohle je ten snímek, s nímž prorazil i do mezinárodního povědomí.

A tak prostě dál čekáte, co se bude dít. Cítíte, že něco přijde. Náznaky by tu byly. Asami je možná sympatická tichá dívka, ale něco s ní evidentně není v pořádku. Už nějakou dobu lze tušit, že má nějaké nepříjemné tajemství. To jenom Shigeharu o tom nemá ani ponětí, ani nedbá rad svého kamaráda Yasuhisa, jenž jej upozorňuje, že Asami je nevystopovatelná a že lidé, kteří se s ní údajně setkali, následně zmizeli. Proto jej překvapí, když se po společné strávené noci probudí sám a když zjistí, že jeho milá už z hotelu odjela. Co má dělat, vydá se domů, ale neví, že právě tam na něj Asami čeká a že jejich příští setkání už tak příjemné nebude.

V dnešní době „Ōdishon“ hodně škodí jedna věc, a to právě reputace, která mu předchází. Ty zkazky o bizarním a násilném filmu mají své opodstatnění, ale zrovna „Ōdishon“ samoúčelná krvavá lázeň není ani náhodou. Tuhle pověst snímek získal díky nechvalně proslulému mučení v závěru. Všehovšudy se tu objeví jen dvě naturalistické scény – mučení a odpověď na otázku, co se ukrývá v pytli. I to ale nakonec stačí. „Ōdishon“ k tomu nevyhnutelnému konci směřuje celou dobu a trpělivě buduje charaktery postav a jejich vztahy, aby na konci udeřil s nevídanou silou.

Její účinek by mohl být ještě vyšší, pokud by člověk předem nevěděl, že tam něco divného musí být, protože „Ōdishon“ se poměrně dlouhou dobu tváří víc jako divná romance a něco navíc naznačí jen výjimečně. Přijde mi jako velká škoda, že to rozuzlení naznačují už plakáty k filmu s oním známým motivem s injekční stříkačkou (původní kino-plakát, který je k vidění tady, to ještě nedělá tak explicitně jako všechny pozdější obaly). Naštěstí ale ani s tím vědomím, že něco přijde, film neztrácí veškerou sílu a ono finále to v sobě prostě má. Možná ještě víc obskurní mi přijde ta méně známá scéna „co je v pytli“, ale samozřejmě uznávám, že ikonické „Kiri kiri kiri kiri kiri kiri!“ by člověk přál leda tak svému největšímu nepříteli (a ani to možná ne) a všem členům kapely Kryštof (tady už ale bez jakéhokoliv zaváhání).

Určitě je ale jasné, že „Ōdishon“ není žádný výplach bez myšlenky. Můžete v tom hledat metafory pro feministickou sílu, kritiku postavení žen ve společnosti i poukázání na možnou zkratkovitost a předsudky při posuzování opačného pohlaví, anebo v tom nebudete hledat nic a jen se necháte sejmout. Na každý pád ale „Ōdishon“ za vidění stojí. Nakonec, tohle umění nesporně je a člověk občas potřebuje trochu intelektuální potravy, nejde pořád čučet jenom na akční béčka z osmdesátek.