Země: Itálie Rok vydání: 1990 Žánr: natural horror / shark horror Originální název: Sangue negli abissi Český název: Bestie z hlubin Režie: Joe D’Amato Hrají: Frank Baroni, Allen Cort, Keith Kelsch Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Žraločí horory obecně asi nepatří ke snímkům, od nichž by měl divák očekávat nějaký solidní kinematografický zážitek. Obzvlášť když se jedná o hrubé céčko (někdo by mohl chtít dodat, že jen málokterý žraločí biják není céčko, ale nechte si to od cesty, jo?), pod nímž je podepsán legendární sračkař Joe D’Amato. Všichni příznivci brakových bijáků určitě zaplesali, poněvadž D’Amato je v tomhle ohledu odborník na slovo vzatý. Světu zanechal pár béčkových fantasy, hodně béčkových hororů, ještě víc levných pornáčů a samozřejmě také nějaké porno horory (anebo hororová porna, přijde na to). Prostě tvůrce s dobrým vkusem, co si budeme povídat.

Ve filmografii D’Amata se dají nalézt skutečné perly, ale rozhodně ne všechno, pod co se kdy podepsal, za vidění stojí, a to ani optikou filmové sračky. Pořádný škvár se přece jenom musí taky trochu umět (i když leckdy nechtěně). Když se to povede a biják je natolik špatný, až je vlastně ohromně zábavný, tak se jedná přesně o ty případy, které my fajnšmekři milujeme. Někdy se to ale nepovede, ono kýžené ironické pobavení se nedostaví ani náznakem a výsledek je prostě jenom sračka. Nezábavná, nudná a naprosto zbytečná. Přesně k takovým případům patří také „Sangue negli abissi“.

D’Amato v „Sangue negli abissi“ neinvenčně ždímá veškerá klišé žraločího hororu, a to navíc v době, kdy už o tenhle druh filmů dávno opadl zájem a vše podstatné v tomhle subžánru již bylo řečeno. Tady se prostě posté louhuje řídký odvar z „Jaws“, a to v naprosto nudném provedení. Ale nakonec ani není nutné vytahovat ten nejznámější a pravděpodobně i nejuznávanější snímek tohoto druhu. I když totiž zůstanu v oblasti italských žraločích škvárů, tak třeba téměř o dekádu starší „L’ultimo squalo“ je o třídu lepší, a to se i v tomhle případě jednalo o hodně hloupou a ne úplně záživnou blbost.

„Sangue negli abissi“ začíná tím, jak si čtyři malí smradi opékají buřty na pláži, když vtom se u nich objeví nějaký indiánský houmlesák a začne do nich hustit nějaké hutné filozofické pindy. Potom je donutí uzavřít pokrevní bratrství a předá jim artefakt svého kmene s návodem, jak zabít jakousi mytologickou potvoru. Protože přesně tohle většinou indiáni se svými relikviemi dělají – darují je náhodným dvanáctiletým smradům. Ti pak ten kus hovna zakopou na pláži do hloubky asi tak deseti centimetrů a z nějakého nepochopitelného důvodu jim to neodplaví první odliv, ani nevykopou žádní další haranti, co si tam půjdou hrát s bábovičkami. Tím pádem to za dvacet roků zase najdou, až to budou potřebovat.

Už po tomhle epickém intru je jasné, že bude zle. Posuneme se v čase, čtyři malí kuřbuřti jsou už dospělí a opět se sejdou. Dva lůzři celou dobu hnijou v rodném městečku, další dva zajebávají těžkou kariéru v golfu a na vojenské akademii. Hošani se sejdou a rozhodnou se to oslavit grilovačkou, na kteroužto je nutné nachytat nějakou tu rybinu. Důležitého úkolu se zhostí dva lůzři, ale jednoho z nich při tom chytání zabije žralok.

Další tři se následně vydají na cestu odplaty, aby tu žraločí kundu sejmuli a pomstili smrt kámoše. Pak je tam nějaká nuda, už jsem u toho skoro usínal, ale dopadne to následovně: do party se přidá místní frajer, jenž dva lůzry celou dobu šikanoval, ale pak se zničehonic s přeživším retardem usmíří (potkají se na parkovišti, podají si ruce a hotovo) a následně jsou oba dva ochotni položit jeden za druhého života. Všichni společně ti joudové odplavou na moře, podminují vrak lodi na dně, nalákají tam žraloka a bum, je vymalováno. Parybíma střevama.

Jako celé je to fakt echtovní píčovina, není to prdel, táhne se to jak žraločí pšouk a neumětelství z toho čiší na všechny strany. Za úplně největší průser nicméně považuji samotného žraloka a jeho vraždění. Na něm lze totiž nejlépe vidět, jak špatné „Sangue negli abissi“ skutečně je.

Žralok se totiž v celém filmu prakticky ani neobjeví. Když už nějaký záběr na něj přijde, prakticky ve všech případech se jedná o záběry z nějakých přírodopisných dokumentů. Krvavé žraločí řádění se pak řeší skutečně šalamounsky – ozve se jakoby napínavá hudba, přijdou podvodní záběry, pak zahraje akční disco hudba a kamera se začne třást, zatímco zabírá červenou vodu. A to je všechno. Snad i proto žralok v celém bijáku sejme jenom tři lidi (kromě zmiňovaného kuřbuřta už jen dvě úplně náhodné coury, které navíc ani nejsou hezké). To mi přijde dost tristní.

Osobně jsem na „Sangue negli abissi“ nenašel vůbec nic, co by se dalo přičíst k dobru. Je to nudná kokotina, s níž nemá smysl ztrácet čas.