Země: USA Žánr: supernatural horror Originální název: The Conjuring Český název: V zajetí démonů Rok vydání: 2013 Režie: James Wan Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Lili Taylor, Ron Livingston Hrací doba: 112 min Odkazy: facebook Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Hororové filmy mám dost rád, ale vždycky jsem upřednostňoval zombie, slashery, exploitation a podobné subžánry do určité míry stojící na explicitním zobrazení násilí. Což je svým způsobem zvláštní, poněvadž obecně si rozhodně nemyslím, že se dobrý horor pozná podle hektolitrů prolité krve a co největší koncentraci hnusu na filmové políčko. Nicméně duchařiny, které papírově poskytují největší živnou půdu pro budování hrůzy a temné atmosféry, mě prostě většinou nudí. Ne, že bych je a priori neměl rád, ale přijde mi, že se tenhle subžánr točí dost nudně. Z vrzajících dveří, průvanu a hýbající se židle se totiž strachy fakt nezeseru, takže se ve finále většinou jen dloubu v nose (a když je to echt nuda, tak třeba i v uchu nebo v kaďáku) a nijak zásadně mě to neosloví.

„V zajetí démonů“ mě i přesto docela zajímalo. Jednak snímek předchází záviděníhodná pověst (výborné ohlasy od kritiků i fanoušků, nevídaný komerční sukces, jenž z toho při nepříliš vysokém rozpočtu udělal jeden z nejvýdělečnějších hororů vůbec), druhak jsem věřil postavě režiséra, jímž není nikdo jiný než malajský talent James Wan. Ten se vyšvihnul hned svým prvním větším počinem, což byl první díl dnes již kultovní série „Saw“.

„V zajetí démonů“ (trochu debilní „překlad“ – v originále se snímek jmenuje „The Conjuring“, což mi připomíná, že odteď budu radši používat původní název) nese nálepku podle skutečné události. Než se tedy přesuneme k vlastnímu zpracování, možná neuškodí si něco málo povědět i o tom, kde se vzala ona inspirace. Tou byli Ed a Lorraine Warrenovi, manželský pár vyšetřující paranormální jevy. Jejich asi nejznámějším případem je strašidelný dům v Amityville, což je jen tak mimochodem další událost, jež dala vzniknout dlouhé hororové sérii (k čemuž pomalu směřuje také „The Conjuring“) – to říkám jen tak pro úplnost, jinak samozřejmě předpokládám, že „The Amityville Horror“ všichni znáte.

Každopádně, „The Conjuring“ se týká jiného případu Warrenových, shodou okolností rovněž strašidelného domu, kam se nastěhovala rodina Perronových. Kromě toho se snímkem mimoděk prolíná i náznak jejich dalšího případu týkajícího se panenky Annabelle, což bylo později rozvinuto v samostatném stejnojmenném filmu. Ale zpátky k našemu domu, v němž kdysi údajně žila čarodějnice, která se nyní snaží vypudit každého, kdo se pokusí vzít její půdu. Neváhá použít standardní strašení, a když nezabere, s radostí posedne jednoho člena rodiny, aby začal vraždit ostatní. Alespoň takto historku prezentuje film. Ponechám na vás, nakolik a jestli vůbec oněm „skutečným“ událostem budete věřit.

Záměrně jsem použil pojem „standardní strašení“ – chtěl jsem tím naznačit jednu z největších slabin „The Conjuring“. Tou je monstrózní klišé, louhování již dávno provařených základních žánrových obratů a motivů, velká podobnost s jinými filmy. Shodou náhod především s „The Amityville Horror“. Zpočátku se „The Conjuring“ skutečně tváří jako úplně standardní duchařská sráděra, a abych řekl pravdu, minimálně první třetinu, možná i skoro polovinu mě to celé tak trochu nudilo. Šlo totiž o další obyčejnou předváděčku vrzajících a samovolně se otvírajících dveří, modřin neznámého původu, zabedněných sklepních prostor a obligátních lekaček, které na mě příliš nefungovaly. Hele, já jsem možná relativně vycvičený divák, ale u těch trapných lekaček stejně skoro vždycky nadskočím, a to i v jinak průměrných filmem. Jenže tady téměř nic a vesměs jsem se leknul jen jednou a ještě ne nijak zásadně. Budu upřímný – po cca 45 minutách jsem se víc než filmu bál jeho dvouhodinové stopáže.

Další věc, co mě trochu iritovala – „The Conjuring“ kromě vlastního příběhu rozehraje i určité vedlejší linky či náznaky, které ovšem nedokáže dotáhnout do žádného smysluplného konce a nechává je nedořečené, čímž z nich činí zcela zbytečnou výplň hracího času. Krásným příkladem za všechny může být ona panenka Annabelle, jež zde byla úplně navíc. Prudce nevyužitý byl i útok démona na rodinu paranormálních vyšetřovatelů – snímek jen načrtne, ale nakonec cukne a nic z toho nevyždímá, ačkoliv v jednom flashbackovém případu manželů ukáže, že i exorcismus se může zvrtnout a ohrozit vyšetřovatele. Rovněž mě zamrzelo, že tvůrci neměli koule a odvahu na něco jiného než očekáva(tel)ný happy end. Smrt alespoň jedné postavy nebo nějaké démonovo vyjebání s vyšetřovateli (postava Lorraine Warrenové si o to vyloženě říkala) by výsledku hodně prospělo a posunulo by jej někam dál než za výborně a zručně natočenou rutinu.

Zatím to tedy může vyznívat jako pořádný průser, ale něčím takovým „The Conjuring“ rozhodně není. Dokonce bych i řekl, že navzdory všem výhradám jde o nadprůměrný hororový kousek. Po nudnějším začátku se totiž film začne hýbat kupředu a s nástupem vyšetřovatelů se rozjede do povedené žánrovky, jíž možná chybí originalita, ale rozhodně jí neschází tempo a koňská dávka hutné atmošky. „The Conjuring“ dokáže mocně gradovat, projevy démona se neustále stupňují a jsou čím dál tím ostřejší. Závěrečné vymítání je regulérní maso, i když se obejde bez tun vnitřností a krve. James Wan je v tomhle ohledu borec, moc dobře ví, jak ve filmu vytvořit napětí a děs, a právě jeho jisté režijní vedení činí z „The Conjuring“ horor, jenž za vidění stojí. Díky nehorázně našlapané druhé půli a strhujícímu závěru (byť s poněkud slabším rozuzlením) opravdu ano.

Záporů má film dost. Ve výsledku však kladné dojmy převažují, jelikož plusy „The Conjuring“ jsou natolik silné, že to celé zachrání. A to říkám o snímku, u nějž jsem první polovinu vlastně prozíval; skvělá druhá půle ovšem situaci bezpečně zachraňuje. Na druhou stranu mi však snímek přijde poněkud přeceňovaný. Takovou hromadu klišé lze totiž hltat leda tak u filmu, který je pomáhal zavést, nikoliv u filmu s rokem vzniku 2013. Není možné přehlížet ani ty chyby, ani skutečnost, že „The Conjuring“ mohlo dopadnout mnohem lépe. Rezervy a kus nevyužitého potenciálu totiž stále visí ve vzduchu. Na překonání většiny novějších duchařin to ovšem bohatě stačí.