The Grudge (2020)

The Grudge (2020)

The Grudge (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Grudge
Český název: Nenávist

Režie: Nicolas Pesce
Hrají: Andrea Riseborough, Demián Bichir, John Cho

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Série „Ju-on“, přestože patří k nejznámějším asijským hororovým značkám, mi k srdci nikdy nepřirostla. Asijské divnosti mám sice obecně docela rád, ale duchařiny obecně mě moc neoslovují a ani tahle není výjimkou. Snímek z roku 2002, který „Ju-on“ vyslal k výšinám, ačkoliv nebyl první (jde o předělávku o dva roky staršího televizního filmu), je nicméně docela oukej a (po)dívat se na něj určitě dá. Hromadě dalších pokračování, ať už těch japonských nebo americkému remaku (a jeho pokračování), jsem už pozornost nikdy nevěnoval, i když to pořád mám na seznamu bijáků, které bych mohl někdy v budoucnu dokoukat.

Už druhý americký remake by tedy neměl být ničím, co by mě mělo zajímat. A nebudu vám kecat – fakt mě to moc nezajímalo. Nicméně vzhledem ke svému zvyku chodit do kina na prakticky všechny horory jsem rozhodl dát „The Grudge“ šanci, přestože tenhle film zaváněl průserem už dost dopředu. K remakům se člověk vždycky staví trochu s despektem. Obzvlášť když se jedná o druhou americkou předělávku značky, která je dneska už dost vyčichlá. Navzdory tomu, co padlo výše, nepopírám, že byly doby, kdy se „Ju-on“ těšil velké oblibě a jednalo se o důstojnou alternativu k pravděpodobně ještě známějšímu „Ringu“. Tyhle doby už jsou ale dávno pryč a zas tak velká škoda to není. Ani nemluvě o tom, že i sám o sobě nejnovější přírůstek do světa „Ju-on“ působil lacině a hlavně – naprosto zbytečně.

Obavy se potvrdily do puntíku, film nepřekvapil. Skutečně se jedná o zcela zbytečný počin. „The Grudge“ uspokojí jen diváka, jenž si z nějakého chorého důvodu pěstuje sebemrskačskou zálibu ve sterilních (tohle slovo podtrhuju) duchařinách bez koulí, bez charismatu, bez atmosféry… bez čehokoliv alespoň trochu zábavného.

Přijde mi trochu paradoxní, že víc než remake na mě nové „The Grudge“ působí jako pokračování nějaké z předešlých částí. Opět se vracíme do japonského domu, kde straší duchové bílí jak křída… tedy lépe řečeno se vrátíme na jeho zápraží a asi tak na minutu. Poslouží to totiž jako vysvětlení důvodu, proč se kletba přesunula do Spojených států amerických.

Dál už je to ale klasika. Sledujeme několik odlišných časových rovin a odlišných obětí nenávisti, aby se to všechno na konci zcela předvídatelným a neinvenčním způsobem propojilo. Hlavní hrdinkou je detektivka Muldoon, která se zrovna přistěhovala do města a které nedávno zařval manžel. Hned po příchodu se svým novým parťákem Goodmanem natrefí na mrtvolu v lese. Ukáže se, že tato bude mít souvislost se starším případem, kde matka (ta, co se objevila v oné japonské minutě) vyvraždila svojí rodinu.

Detektivka v současnosti je hlavní linkou. Dál tu máme: a) realiťáka s těhotnou manželkou, co se strašidelný dům po vyvraždění rodiny snaží prodat; b) postarší páreček s umírající manželkou, který v domě aktuálně bydlí a k němuž se ještě přidá sociální pracovnice, co měla pomoct s asistovanou sebevraždou; c) předešlé policejní vyšetřování, během něhož Goodmanovu bývalému parťáku jeblo, na základě čehož skončil na psychiatrii. O nic zajímavého se nejedná. Srovnat si různé časové roviny rychle dokáže i člověk po lobotomii, stejně jako odhadovat, co přijde za chvíli a jak to celé dopadne.

The Grudge (2020)

Sterilita „The Grudge“ se ovšem neprojevuje jen v příběhu plném klišé, ale také v absolutně neinvenčním a nefunkčním přístupu ke strašení. Atmosféra se pohybuje okolo bodu mrazu, napětí tu také nenajdete ani pod mikroskopem. O nic takového se snímek nesnaží ani náznakem. „The Grudge“ podobně jako většina ostatních moderních supernatural hororů staví pouze na laciném lekání, ale jde o pokus tak nepovedený, že ani ty lekačky nemakají.

Není divu, poněvadž se jedná o dávno provařený koncept; tenhle film jej navíc využívá v té nejprůměrnější podobě, jakou už předvedly mnohé bijáky před ním a lépe. Jinými slovy, každou lekačku tušíte na minuty dopředu, a když už to teda jakože přijde, beztak se většinou neleknete. A jestli člověk občas na sedačce poskočí, tak jen proto, že se z repráků vyvalí asi tak milion decibelů. Toho se kurva lekneš i ve večerníčku a nedá se to považovat za nějaké strašení nebo hororovost. To je jednoduše diletantství a lenost cokoliv vymýšlet vydávaná za strašení. Pořádně to nefungovalo nikdy a nefunguje to ani teď. Nechybí ani obligátní zhasínání světel nebo zapínání domácích spotřebičů. Co kdy do psí pochvy někomu přišlo strašidelného na tom, že se sama od sebe zapne televize?

The Grudge (2020)

Pokud jste se navíc těšili aspoň na nějakou krev kvůli proklamovanému Rkovému ratingu, tak i tady se můžete hodit do klidu. Ve filmu se objeví krátké záběry asi na čtyři mrtvoly (některé pro jistotu víckrát), jedny uřezané prsty a jednou vyšťouchnuté oči. Všechno se ale ukáže rychle asi tak na vteřinu, aby to náhodou někomu fakt nevadilo.

To takzvané strašení i takzvané krvavé záběry navíc ve filmu tvoří jen zlomkovou část stopáže. I duchům tu je dán minoritní prostor – tak malý, že si pomalu člověk ani nestačí prohlédnout jejich design. Většinu času zabírá neustálé tlachání, které asi mělo posloužit jako rozvíjení charakterů (což se vůbec nedaří, stejně vám budou všechny postavy u prdele). Prostě a jednoduše je to nuda, velká nuda. Furt se jen kecá, pak se udělá trapné a zoufale nefunkční bububu (zhasnou světla a tak, však to znáte) a jde se na další scénku. Takhle celých devadesát minut, které jsou pocitově mnohem delší.

The Grudge (2020)

Bez dalších keců – „The Grudge“ verze 2020 je slaboučký a podprůměrný žánrový plevel, o nějž se nikdo neprosil. Po všech stránkách úplně zbytečný biják, na který se možná budete chtít kouknout kvůli jménu, abyste to viděli všechno, ale po konci i ten největší fanda „Ju-on“ musí uznat, že tohle za to sakra nestálo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.