Země: Velká Británie Žánr: indie pop Datum vydání: 29.5.2015 Label: Island Records Tracklist: 01. Ship to Wreck 02. What Kind of Man 03. How Big, How Blue, How Beautiful 04. Queen of Peace 05. Various Storms & Saints 06. Delilah 07. Long & Lost 08. Caught 09. Third Eye 10. St Jude 11. Mother Hrací doba: 48:50 Odkazy: web / facebook / twitter

Další loď k sešrotování. Námořní metafora na úvod však nemá s mořem společného, co by se za nehet, a víc než co jiného má co do činění s niterností a konzistencí lidské duše, potažmo jejím směřování v proudu času. Loď zkrátka není tak docela lodí a na vrakáč se nehodí (všímáte si toho rýmu, hm?) ani trochu, nicméně přesně v takovém duchu se posluchači otevírá letošní deska z dílny Florence + the Machine. Jak by se řeklo na Ostravsku, prostě život, pyčo.

„How Big, How Blue, How Beautiful“ je třetím dlouhohrajícím počinem, který má britská diva Florence Welch a její občas neprávem přehlížená suita na svědomí, a přesně o něm se chci dnes bavit. Abych se vrátil k úvodu – když pominu jasně čitelnou vodní paralelu v podobě úvodní písně „Ship to Wreck“, Florence dostála svým slovům a odhodila měsíční řízu, mlhavý závoj tajemna, proudy vody i fascinaci sebedestrukcí, smrtí, útěkem. Na úvod poněkud trpké zklamání, alespoň pro mě – pokud mi rusovláska něčím naprosto učarovala, byly to právě její výlety do fantastických světů z „Lungs“ a „Ceremonials“, které v nádherných textech malovala takřka mávnutím proutku. Zklamání i přesto, že jsem byl z nových písní na větvi, sotva se před vydáním alba objevily v éteru.

Změna Florence z éterické bytosti v ženu z masa, kostí a krve se, tak trochu podle očekávání, neobešla bez bolesti a smutku. Přesně toho smutku, kdy víte, že něco končí a na onom místě roste něco nového, čemu jste ještě tak docela nepřivykli, a tu a tam máte neobytný dojem, že nejspíše plně nepřivyknete. Nicméně je starou pravdou, že jakákoliv změna vyžaduje čas, a nejinak je tomu i tentokrát. Civilní Florence v kalhotách a bílé košili neztrácí nic ze svých půvabů, pouze je dává na odiv jinak. Nové písně zdobí, kromě jiného, žestě a se všedně nevšedním zevnějším jde ruku v ruce jednodušší, přímočařejší kompozice. V porovnání se staršími alby stojí před posluchačem nahá, oholená až na dřeň, avšak stále neskutečně krásná a podmanivá. Skladby nepostrádají onu sílu i správnou balistickou křivku mířící přímo pod kůži, kam jsou schopny se bezezbytku zarýt a postupně pracovat a růst, což kvituji s povděkem. Jakkoliv jsem oplakal absentující harfu, jež do písní britského kolektivu přinášela jemný, zvonivý zvuk a silně návykový nádech éterična.

Není to však jen majestátní strunný nástroj, kterému dala Florence sbohem. Vývoj osobnosti a následně i hudby, s nímž odešly některé stránky, si vybírá „daň“ přístupností, záběru na širší spektrum (jako by už tak nebylo dost široké), masu, které se Florence ze své božské pozice dávala na odiv, vždy však byla o kus vedle (na čemž má jistě nezanedbatelný podíl i Markus Dravs, který album produkoval). Sestup do světa hmatatelných těl, na který odkazuje snad i samotný název alba, znamená podmínky i vyjadřovací prvky bližší a přístupnější většině, s nimiž však Florence Welch pořád nakládá způsobem, z něhož se tají dech. Jen už na zemský povrch nehledí svrchu, nýbrž mu neskrývaně panuje. Paralela se zbožštěním římských císařů lidem je nasnadě, avšak na rozdíl od nich současná Florence o nic takového neusiluje.

Trvalo mi dlouho, než jsem novou podobu Florence strávil. Hudebně jsme si sedli, snad jako ve všech případech, na první dobrou. Stále je přítomna příznačná pestrost, živelnost, naléhavost, odlehčenost. Tepavé rytmy i chvíle klidu a snění. Ale pobrat album jako celek ve všech jeho aspektech a alespoň částečně se s ním ztotožnit mi nakonec trvalo dlouho. Snad díky tomu, že jsem se nějakou dobu odmítal smířit se změnou, která kdyby nepřišla, nejspíš by byla ještě dlouho vytýkána. Co říci závěrem. Tvrdit, že Florence neumí nahrát špatné album, dávno pozbylo smyslu, neb to ví snad každý, kdo se s ní alespoň letmo seznámil. Důležité je však zmínit, že „How Big, How Blue, How Beautiful“ drží vysoko nastavenou laťku stále ve stejné výši. „Ceremonials“ ani „Lungs“ nepřekonává, ani vůči nim neztrácí, „pouze“ dorovnává stejnou výšku – a pokud na něco dává důraz, pak je to další směřování, které kapela se zpěvačkou v čele v poslední době započala. A na to jsem zvědavý opravdu velice.