Flying Colors - Flying Colors

Flying Colors – Flying Colors

Flying Colors - Flying Colors
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Mascot Label Group

Tracklist:
01. Blue Ocean
02. Shoulda Woulda Coulda
03. Kayla
04. The Storm
05. Forever in a Daze
06. Love Is What I’m Looking For
07. Everything Changes
08. Better Than Walking Away
09. All Falls Down
10. Fool in My Heart
11. Infinite Fire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Poslední dobou se doslova roztrhl pytel s takzvanými superskupinami. Tento výraz používám nerad, jelikož ho často zneužívají mnohé hudební labely ve snaze přilákat posluchače ke kapelám, jenž rozhodně “super” nejsou. Navíc to prostě špatně zní. O Flying Colors se však nedá mluvit jinak. Jelikož je jejich jméno, i přes věhlas zúčastněných hudebníků, poměrně neznámé, udělejme si pro začátek krátký výlet do historie a složení této kapely. O jejich existenci se veřejnost oficiálně dozvěděla až v lednu letošního roku. Materiál na debutu byl však nahrán již více než rok před vydáním. O kytaru se na “Flying Colors” postaral Steve Morse, známý jak ze své sólové kariéry, tak také díky téměř dvacetiletému působení v Deep Purple. S baskytarou mu sekunduje David LaRue, který pracoval s Joe Satrianim či Johnem Petruccim. Zpěv má na svědomí asi nejméně slavný z členů Flying Colors, písničkář Casey McPherson. V Transatlantic se pak setkala zbývající dvojice, tedy bubeník Mike Portnoy (Dream Theater) a vokalista/klávesák Neal Morse (Spock’s Beard).

Vedle čtyř starých harcovníků, kteří se již dříve setkávali na albech či při koncertech svých domovských kapel a sólových kariér, tak vyloženě bije do očí Casey McPherson. O něm toho nejspíš před vydáním “Flying Colors” nikdo moc nevěděl. Ze jmenovaných kapel by se také dalo odhadovat, že hlavním stavebním kamenem zde bude progresivní rock. I v tomto případě se ale Casey McPherson zcela vymyká svým spoluhráčům. Není to náhoda, cílem Flying Colors bylo totiž stvořit rockové album s takřka popovým zpěvem. Podívejme se tedy, jak to dopadlo.

Již z pohledu na tracklist a jeho poměrně krátké (s jedinou výjimkou) skladby lze odtušit, že spíše než k progresivním kompozicím se hudebníci uchýlili k jednodušším hard rockovým písničkám. Úvodní “Blue Ocean” tento předpoklad téměř dokonale potvrdí. Už ta totiž odhalí nesmírně pohodovou náladu, čistě “pro efekt” použité klávesy a silnou melodičnost podpořenou chytlavou baskytarou a neméně zábavným refrénem. Zejména Mike Portnoy zde překvapí svou schopností držet se v pozadí a hrát jemně. Jediným, kdo zde předvedl své nesmírné technické schopnosti, je tak Steve Morse. V kontextu alba se “Blue Ocean” však řadí někam do poloviny, tedy není ani nejměkčí, zdaleka však ani nejtvrdší skladbou desky. Po jejím boku pak stojí například pátá “Forever in a Daze” s nesmírně funky baskytarou, která skladbě jednoduše dominuje.

Asi nejpočetnější skupinu skladeb na “Flying Colors” tvoří jemné písně. Ty jsou roztažené na škále od těch opravdu dobrých až k těm, které jsou bohužel o něco slabší. Příkladem může být “Kayla”, z níž je sice cítit skladatelská zručnost (stejně jako je tomu i na zbytku alba), ovšem zejména při poslechu jejího refrénu se nemohu zbavit dojmu určité “klišovitosti”. Jakožto fanouška Neala Morse mě velmi potěšila sedmá “Everything Changes”, kde si tento legendární hudebník nejen (konečně) zazpíval. I píseň samotná jako by vypadla z jeho pera, bohužel se však poněkud vleče a svých sedm minut dokáže jen těžko obhájit. Překvapením je předposlední “Fool in My Heart” s charismatickým vokálem Mika Portnoye. Asi nejvíce z řady však vystupuje “Love Is What I’m Waiting For”. Je to totiž každopádně nejpopovější a nejchytlavější skladba alba, jíž vévodí skvělý McPhersonův zpěv.

Flying Colors se však nevyhnuli ani tvrdším písním. Kupříkladu druhá “Shoulda Coulda Woulda” oplývá povedeným riffem, který je zejména ke konci písně opakován s téměř metalovou takovou razancí. Zde se také (jako na jednom z mála míst) projeví technická hra bubenického mistra Portnoye. Druhou z tvrdších písní je pak “All Falls Down”, jež v sobě kombinuje neustálé sólování snad všech přítomných nástrojů. Vše zmíněné pak zcela přirozeně kombinuje “Infinite Fire” jež se snad nejvíce přibližuje progovým kapelám hudebníků a završuje tak album důstojně.

I přes hvězdné spoluhráče je hrdinou alba jeho zpěvák. “Flying Colors” je album velmi rozmanité a McPherson na něm předvedl svou schopnost přizpůsobit se mnohým hudebním směrům. Jeho hlas je skvělý ve chvílích, kdy za ním sólují kytary, stejně tak jako když je doprovázen jen tichým pianem. V “All Falls Down” předvádí nesmírné výšky (a značně tím přípomíná Matthewa BellamyhoMuse), zatímco v “Shoulda Coulda Woulda” křičí jako zkušený rocker. Ostatní spoluhráči mu však zdatně sekundují. Portnoy se držel zpátky, což ovšem dává ještě větší sílu jeho občasným technickým nájezdům. Neal Morse se na albu nejspíše podílel hlavně skladatelsky a ve výsledném zvuku tak tolik slyšet není. Basista David LaRue předvádí jednoduše skvělou hru, technickou i melodickou, zejména však zábavnou. A v neposlední řadě zbývá Steve Morse. Jeho sóla zdobí každou píseň a nejednou jde o sóla opravdu výtečná. Po McPhersonovi je to právě on, kdo určuje tvář Flying Colors, a dělá to způsobem velmi důstojným.

Takový je tedy debut Flying Colors. Rozmanitý mix povedených rockových písní, které nezapřou talent svých tvůrců, ovšem nijak zbytečně ho také nestaví na odiv. I přes velkou chválu, již na desku pěji, jde však stále jen o povedené rockové album. Neboří hranice žánrů a bezpochyby se nezapíše do hudební kroniky ani jiným způsobem. Je však vážně dobré a já jako posluchač spíše složitější hudby jsem si u něj vždy skvěle oddychl. Doporučuji vám udělat to samé.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.