Forgotten Tomb - Hurt Yourself and the Ones You Love

Forgotten Tomb – Hurt Yourself and the Ones You Love

Forgotten Tomb - Hurt Yourself and the Ones You Love
Země: Itálie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 17.4.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Soulless Upheaval
02. King of the Undesirables
03. Bad Dreams Come True
04. Hurt Yourself and the Ones You Love
05. Mislead the Snakes
06. Dread the Sundown
07. Swallow the Void

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Italové Forgotten Tomb ještě nemají na křížku tolik let, abych si dovolil je nazývat veterány (rok vzniku 1999), ale rozhodně bych neváhal je označit za stálici scény. A mluvit o stálosti jsem ochoten i přesto, že Forgotten Tomb v rámci svojí diskografie nějakou tu cestu urazili a oproti prvotním syrovým depresivním počinům jsou dnes hudebně docela jinde.

Vždy jsem tuhle partu považoval za takovou – bez sebemenšího pejorativního zabarvení – „kultovku nižšího řádu“. V překladu tím mám na mysli kapelu, na jejíž jméno spousta posluchačů extrémního metalu slyší a která má v rámci svojí scény vybudované renomé, ale nikdy se jí nepovedlo prorazit do první ligy nebo se „aspoň“ stát undergroundovou legendou. Jednoduše řečeno – solidní stálice.

Jenže i přesto, že Forgotten Tomb můj respekt mají a nic proti jejich muzice nemám, aktuální tvorba mě už zdaleka neoslovuje tolik jako raná deprese na „Songs to Leave“ či „Springtime Depression“. Nemohu si ovšem pomoct, protože zatímco tyto dvě zmiňované desky v sobě mají jakousi sílu a mají hutnou atmosféru, ty současné počiny… rozhodně nejsou špatné, ale prostě jsou jenom v pohodě. Přesně takový dojem jsem měl třeba z předcházejícího „…and Don’t Deliver Us from Evil“ a tentýž pocit mám i u nejnovějšího alba s názvem „Hurt Yourself and the Ones You Love“. To sice disponuje parádní obálkou – možná tou nejlepší, jakou kdy Forgotten Tomb na své dlouhohrající nahrávce měli – ale hudebně jsem z toho na zadek bohužel neposadil.

Pojďme si tedy říct, jaké „Hurt Yourself and the Ones You Love“ po hudební stránce je – předpokládám totiž, že s vágním prohlášením, že Forgotten Tomb pokračují v tom svém stylu, jaký začali praktikovat na „Under Saturn Retrograde“ a s nímž pokračovali na „…and Don’t Deliver Us from Evil“, se nespokojíte. Řečeno trochu s nadsázkou se jedná o takový „heavy metalovější“ (ty uvozovky tam nejsou na ozdobu) black metal, jemuž se v souvislosti s Forgotten Tomb říká black / doom metal, byť s opravdovým čistokrevným doom metalem toho Italové dle mého sluchu příliš společného nemají.

Abychom se však nebavili jen v rámci škatulek – jestli Forgotten Tomb neznáte, pak byste od „Hurt Yourself and the Ones You Love“ neměli očekávat žádnou syrovou špínu. Spíše se jedná čitelné riffování ve středním tempu, v němž se uživí také množství kytarových melodií. Vokály však zůstávají zakotvené v black metalu – sice se nejedná o takový ten vřískací „krákorák“ a dokonce jsou tomu bez problémů rozumět i texty, ale to nic nemění na tom, že kapelní principál Herr Morbid v hrdle ten jed pořád má. Nicméně když se na to podívám zeširoka, tak současní Forgotten Tomb jsou hudebně stravitelní i pro běžného posluchače metalu a klidně by mohli zahrát i na takovém Masters of Rock a nepřipadalo by mi to nepatřičné. Kdybyste trvali na přirovnání k nějaké jiné skupině, nebál bych se ukázat třeba na aktuální podobu švédských Shining, k nimž Forgotten Tomb mají relativně blízko – a třeba při takové „Mislead the Snakes“ se mi Kvarforthova smečka vyloženě vybavuje.

Musí se nechat, že pár povedených kusů Herr Morbid se svými kumpány dohromady dal a jako takové mě „Hurt Yourself and the Ones You Love“ baví asi o kousek víc než minulé „…and Don’t Deliver Us from Evil“. Solidní hitovka je kupříkladu „King of the Undesirables“, jejíž heslo „I am the king of kings“, které se v průběhu tracku ozve hned několikrát, mi v hlavě uvízlo poměrně rychle. Asi nejvíce se mi však z novinky líbí „Dread the Sundown“, kde především vyřvávání názvu skladby má hodně do sebe a patří podle mě k tomu nejsilnějšímu, co „Hurt Yourself and the Ones You Love“ nabízí. Naopak mi příliš nesedla třetí věc „Bad Dreams Come True“, jež stojí na houpavém riffu, jaký by se vůbec neztratil ani u nějaké stoner metalové party.

Obecně mám však skoro se všemi písničkami na „Hurt Yourself and the Ones You Love“ jeden a ten samý problém, který mě malinko ruší – netýká se to jen závěrečné instrumentálky „Swallow the Void“, jež plní spíše roli téměř šestiminutového outra a svým jemným monotónním (avšak skvělým) brnkáním se od zbytku nahrávky výrazně odlišuje. Oním problémem je to, že u všech šesti zbylých kusů mi přijde, že by jim prospěla trochu kratší hrací doba. S výjimkou „King of the Undesirables“ (a samozřejmě i již jmenované „Swallow the Void“), která pokořila „jen“ hranici šesti minut, totiž stopáž žádného songu neklesne pod sedm minut a taková „Dread the Sundown“ nemá zas tak daleko k deseti minutám.

Jistě, jsou i mnohonásobně delší kompozice než +/- sedmiminutovky na „Hurt Yourself and the Ones You Love“, ale ono čistě to, že to trvá přes sedm minut, samo o sobě problémem samozřejmě není. Trochu mi však vadí to, že snad všem těm písničkám by ukrojení nějaké té minuty vůbec neuškodilo a většinou by jim naopak spíš jen pomohlo. I když Forgotten Tomb nehrají nějakou vyloženě monotónní muziku a ke změnám motivů dochází, nějaký skutečný vývoj nebo gradaci v tom prostě neslyším (někdo by sice mohl kontrovat kytarovými melodiemi v závěru „Mislead the Snakes“, které jsou rozhodně povedené, ale obecně to na mém tvrzení nic moc nemění) – a pak je na pováženou, zdali by nebylo lepší, kdyby takové songy trvaly radši třeba čtyři minuty. Dovolím si tvrdit, že výsledek by byl koncentrovanější a účinek větší.

Přesto je „Hurt Yourself and the Ones You Love“ slušným a stále (lehce) nadprůměrným počinem, jemuž se dá nějaký ten poslech úplně v pohodě věnovat. Ani já jsem při poslouchání netrpěl, ale i tak mi něco říká, že dál už se k „Hurt Yourself and the Ones You Love“ vracet nebudu, a když budu mít chuť, tak sáhnu po jiných počinech z dílny Forgotten Tomb. Samozřejmě, nevyžaduji, aby skupina i v roce 2015 zněla stejně jak před víc jak dekádou na „Springtime Depression“, ale vnitřně je mi ta stará tvorba prostě bližší. „Hurt Yourself and the Ones You Love“ je prostě takové… inu, jak již padlo, jen v pohodě… ale pro mě bohužel nic víc.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.