Foxygen - Hang

Foxygen – Hang

Foxygen - Hang

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Jagjaguwar

Tracklist:
01. Follow the Leader
02. Avalon
03. Mrs. Adams
04. America
05. On Lankershim
06. Upon a Hill
07. Trauma
08. Rise Up

Hrací doba: 32:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kreativita je věc zákeřná. Můžete složit kapelu ze samých technicky zdatných hudebníků, ale pokud alespoň jeden z nich není kreativní, nepochybně bude jejich hudba bezduchá a nezajímavá (viz djent). Naopak se může stát, že bude hudebník kreativní natolik, že i přes veškerou snahu jeho tvorbu nedokáže ocenit nikdo kromě jeho samotného (viz hromada zapomenutých, samozvaných a nikým nepochopených géniů). Pokud tedy chcete tvořit hudbu, která za něco stojí, musíte se v první řadě pohybovat někde v poměrně úzkém pásmu, kdy kreativity je dost na zaujetí posluchače a zároveň jí není tolik, aby ho odpudila.

Většina dobrých hudebníků pragmaticky (a logicky) tedy vyjde z něčeho obvyklého, ať už je to konkrétní žánr či styl jiného muzikanta, a modifikují ho natolik, že se stane jejich vlastním. Foxygen na to jdou ovšem úplně jinak. Dalo by se říci, že nového či alespoň modifikovaného na „Hang“ moc nenaleznete, přesto jde o album bezpochyby kreativní.

Ne, neprotiřečím si a ani jsem se nezamotal do vlastních úvah. Na „Hang“ totiž není originální ani tak jeho obsah, jako spíš propojení jednotlivých dílků. Každá minuta „Hang“ vám bude totiž připomínat některou z hudebních legend, nebude to ovšem stále ta samá legenda, bude to spíše destilát z toho nejvýznamnějšího, co v populární hudbě vzniklo od 60. do 80. let. Foxygen se rozhodli vzdát poctu svým idolům tím, že vytvořili místy téměř dokonalou imitaci toho, jak by tito hudebníci zněli, pokud by dnes ještě žili a vytvořili jedno společné dílo.

Přestože bych se rád vyhnul jmenování jednotlivců, kteří Foxygen inspirovali nejvíce, tři jména vyplouvají na povrch opakovaně a pomohou nám uchopit, v jakém rámci se „Hang“ pohybuje. V první řadě je zde David Bowie, jeho esence je prostoupena téměř každou skladbou. Není to však inteligentní David Bowie z období „Heroes“ ani depresivní David Bowie„Blackstar“, je to excentrický, rozmanitý a chytlavý David Bowie z období „Hunky Dory“ či „Ziggyho Stardusta“. Druhým dílkem do skládačky je pak švédská legenda ABBA, místy doplněná vlivem The Beatles z vrcholného období.

Kreativní je právě to, jak Foxygen tyto rozdílné interprety (a mnohé další) spojili do soudržného celku a jak elegantně přecházejí mezi různými styly i náladami. Tomu napomáhá i bohatá instrumentace, v níž hraje klíčovou roli velkolepý pětatřicetičlenný orchestr s širokou škálou nástrojů (obsahuje mimo jiné tři hráče na lesní roh či tři tenorsaxofonisty) a perfektně čistý zvuk, v němž ony více než tři desítky hudebníků bezvadně vyniknou. A nebudu lhát, někdy je to ohromný úspěch, jako třeba v úvodní „Follow the Leader“, která je jednoduše velkolepá, pozitivní a ohromně chytlavá. „Mrs. Adams“ je zase dojemná a velkolepá trochu jiným, o něco emotivnějším způsobem. Jindy se ale trochu chytám za hlavu, protože Foxygen svůj bezpochyby opravdový talent užívají k něčemu, co mi vůbec nevoní. Jako třeba když v „Avalon“ kombinují atmosféru kabaretu s refrénem jak vytaženým z některého z alb již zmíněné ABBY. Ještě horší je to, když jejich produkce překročí onu hranici mezi vkusným a nevkusným, což se děje hned několikrát třeba v „America“ (vkusné jsou většinou instrumentální úseky) či v připitomnělé „Rise Up“, jež působí jako zhudebněná příručka osobního rozvoje.

Většinou jsou však skladby někde na pomezí mezi dobrým a špatným a díky rozmanitosti dokáží hranici překročit tam a zpátky klidně několikrát. Vše dohromady způsobuje, že album se zdá být mnohem delší, než ve skutečnosti je, a jeho pouhých třicet minut působí přinejmenším dvojnásobně. To je dobře i špatně, neboť se toho děje hodně a opravdu je to vše elegantně pospojované, kompozice jdou téměř bez výjimky odněkud někam a netočí se bludně v kruhu. Za provedení tedy autorské dvojici Sam France a Jonathan Rado dávám jedničku s hvězdičkou. Problém však je, jak už to tak bývá, někde jinde. Foxygen totiž našli správnou odpověď, dali si záležet, aby byla čitelně napsaná a pro jistotu ji dvakrát podtrhli. Vůbec je však nenapadlo, že na otázku „jak dostat Bowieho, ABBU, The Beatles, pětatřicet hudebníků a tři dekády hudby na jednu krátkou desku“, by bylo asi lepší vůbec neodpovídat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.