Freedom Call - Land of the Crimson Dawn

Freedom Call – Land of the Crimson Dawn

Freedom Call - Land of the Crimson Dawn
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Age of the Phoenix
02. Rockstars
03. Crimson Dawn
04. 66 Warriors
05. Back into the Land of Light
06. Sun in the Dark
07. Hero on Video
08. Valley of Kingdom
09. Killer Gear
10. Rockin’ Radio
11. Terra Liberty
12. Eternity
13. Space Legends
14. Power & Glory

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 4/10
Ježura – 4/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes si na své přijdou příznivci tzv. “happy metalu”, jak se také někdy tvorba Freedom Call označuje (alespoň jsem to z několika míst slyšel). Jejich power metal vychází z tradic moderního evropského stylu, kteří někteří milují a jiní nesnáší, je ovšem navíc doveden do naprostých extrémů optimismu a veselosti. Tak je tomu už od roku 1999, kdy kapela vtrhla na scénu albem “Stairway to Fairyland”. Z původní sestavy už sice zůstal jen zakladatel, kytarista a zpěvák Chris Bay, když line-up po vydání minulé desky opustil bubeník Gamma Ray, Dan Zimmermann, ale na značku Freedom Call je stále spoleh.

Sice nastal drobný ústup ze slávy koncem prvního desetiletí nového milénia, když se zejména “Dimensions” poněkud velmi nepovedlo, ale kapele se podařilo s daším počinem přeci jen trochu zvednout a obrození plně dokonala právě novou deskou “Land of the Crimson Dawn”. Chris sliboval, že nové album bude “more Freedom Call than ever” a oproti jiným velikášským prohlášením, předcházejícím novinky nejrůznějších kapel, tentokrát nezůstalo jenom u slov. Sice si osobně myslím, že absolutně nejlepším albem v diskografii zůstává “Eternity” a že “most Freedom Call ever” bylo “The Circle of Life” (ačkoliv ho zavrhlo i mnoho fanoušků, ale “Kings & Queens” či “Starchild”, to jsou pro mě svým způsobem opravdu ztělesnění hudby, kterou tato banda produkuje). Nicméně nový materiál se vydařil a svou kvalitou a pojetím se vrcholům tvorby přinejmenším blíží.

Freedom Call umístili na svou novou desku celkem 14 skladeb, přičemž stopáží se dostali lehce přes hodinu. Jestliže jsem v nedávné recenzi na Van Halen psal, že se američtí pánové příliš nevytáhli s délkou jednotlivých songů, tak ani v tomto případě nelze hovořit o nějakých extrémně dlouhých vyhrávkách, byť délkový průměr zde bude o něco větší. Ovšem Freedom Call úspěšně bodují něčím jiným než délkou a promakanými sóly. Jistě, není to úplně pro každého a není to hudba, u které by se člověk rozplýval nad hudební genialitou tvůrců. Ale je to hudba, která – pokud jste naladěni na správnou vlnu – vlévá do žil optimismus a rozjasňuje pošmourný den. A přesně toho si já cením. Někdy mám náladu zalézt do ulity a poslouchat depresivní black metal, jindy mám náladu radovat se ze života. A to je chvíle na něco, jako jsou Freedom Call.

Když sáhnu po novém albu, dostane se mi vrchovatou měrou přesně toho, co od kapely čekám. Od první vteřiny úvodní “Age of the Phoenix” se skáče rovnýma nohama na věc a slibná úroveň se pak víceméně drží po celou dobu trvání. Poměrně specifický hlas Chrise Baye, vzletné “generické” melodie a nezaměnitelné sborové refrény, to jsou tradiční devízy Freedom Call, o které nás rozhodně neošidili. Pro někoho vlezlý a nepříjemný “přeslazený” optimismus, pro jiné záruka kvality a užití si poslechu.

S novým albem se objevuje ještě jeden prvek – taková “neúcta” k sobě sama a jakési “sebeparodování”. Trochu bych to přirovnal k Edguy od časů “Rocket Ride”, ovšem s tím, že to ještě nedošlo do stádia viditelné degenerace a úpadku jako u Tobiasovy party. Je to zatím bláznivé právě tak akorát. Vidět je to zejména na klipovce “Hero on Video” nebo na rozhlasovém úvodu desátého songu “Rockin’ Radio”. Někteří vyčítají odklon od power metalu a zabřednutí do vod “obyčejného” hard rocku v některých pasážích (asi nejmarkantněji je to vidět na “Rockin’ Radio”), ale na to můžu říct jen: “No a co, když je to dobré?” Poslouchám hudbu kvůli hudbě, ne kvůli žánru. Navíc na hard rocku nevidím vůbec nic špatného…

Za vrchol alba bych označil osmou “Valley of Kingdom”, především díky refrénu, který je skutečným ztělesněním všeho dobrého, co jsem o Freedom Call napsal. Jednoduchý, ale majestátní a prostě skvělý. Možná bych ho trošku zpomalil, pak by to třeba vyniklo ještě víc, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Povedená je i poněkud pomalejší “Eternity” a závěrečná “Power & Glory”. Jinak lze sáhnout prakticky po kterékoliv skladbě, skoro každá snese srovnání se standardem Freedom Call. Snad jen “Sun in the Dark” a hlavně “Killer Gear” trochu vybočují – neřekl bych, že jsou “špatné”, ale spíš “jiné”, takové více do stylu Gamma Ray laděné, což pochopitelně není chyba, ale prostě je to trošku někde jinde. Asi není náhoda, že “Killer Gear” svorně zmiňují a chválí oba mí redakční kolegové, kteří jinak album strhali.

S hodnocením 8 z 10 by se snad mohlo zdát, že se vzdor předchozím slovům samé chvály držím stále poněkud při zemi, nicméně jednak není 8 vůbec tak málo a druhak se zase přes všechno výše řečené nedá říct, že by šlo o úplného “bořiče hitparád” nebo album, které by mělo změnit vaše chápání metalové hudby. Celkově jsem ale s dílem více než spokojen.

Odhaduju, že zhruba polovina čtenářů v této chvíli nevěřícně kroutí hlavou a pochybuje o mé příčetnosti. Ale psal jsem to už v samotném úvodu – tuhle kapelu můžete buďto milovat, anebo nesnášet. Rozdílné pohledy na věc se celkem ilustrativně odráží i v hodnocení ostatních redaktorů, přičemž já osobně se samozřejmě hrdě hlásím do prvního tábora. Před případným poslechem by si měl každý sám za sebe upřímně odpovědět na otázku, do které skupiny by se zařadil on (ona, ono…) Pokud spadáte do první, nevidím důvod, proč byste během poslechu neměli propadat touze křepčit nadšením. Pokud se považujete za příslušníka druhého názorového proudu, tak asi nemá cenu “Land of the Crimson Dawn” zkoušet ani náznakem, protože se tam pro vás těžko něco najde. Pokud něco, tak bych vám doporučil spíše staré placky “Stairway to Fairyland” či “Eternity”, z nichž byste si snad přeci jen nějaký zážitek odnést mohli.

Freedom Call - Land of the Crimson Dawn


Další názory:

Své hodnocení bych začal otázkou – za co si “Land of the Crimson Dawn” zaslouží 4/10? A samozřejmě vám ihned dám i odpověď – za to, za co Freedom Call jejich příznivci obdivují – za ten jejich nekonečný optimismus. Nechápejte mě zle, já zvládnu poslouchat úplně cokoliv napříč žánry, ne, že bych musel mít jen nějaké depresivní zlo, jinak nejsem spokojený, potřebuji ovšem kvalitu – to je mé nejpřísnější kritérium. A to u Freedom Call neslyším ani náznakem. Ten bezbřehý optimismus je totiž v jejich podání nejen otravný, ale přímo odpudivý až nechutný, nemohu si pomoct. Těžko se to popisuje, ale opravdu je to podle mě tak veselé, až se člověku chce jít se vyblít někam za roh. A když se občas objeví nějakých pár poslouchatelných vteřin, zní mi to jako bohapustá vykrádačka Gamma Ray. Jediný světlejší bod vidím v deváté “Killer Gear”, u níž snad jako u jediné nemá člověk chuť spáchat harakiri, aby to už nemusel poslouchat, ale jinak je to naprostá bída, jejíž korunou singlovka “Hero on Video”, což je absolutní hnůj nejvyššího kalibru (ne však jediný, už prvních pár vteřin úvodní “Age of the Phoenix” jsou lidově řečeno “na grc” – a to bych mohl v dalších příkladech bez problémů pokračovat). Nemá cenu na to dál kydat hnůj (jak jsem již řekl – je ho tam dost samo o sobě), protože ti, kteří Freedom Call mají rádi, si nade mnou odplivnou (podobně jako já nad muzikou kapely), a těm, kteří je neposlouchají, to stejně bude úplně jedno. Proto jen dodám, že mnohem lépe než tisíc dalších slov popisuje můj názor na “Land of the Crimson Dawn” následující video: http://www.youtube.com/watch?v=PvP2ehmq2wo
H.

Předchozí počiny Freedom Call neznám, ale “Land of the Crimson Dawn” je něco skutečně extrémního. Jak to nejlépe přiblížit… Asi nejtrefnější bude představit si album jako obrovský dort, který je ze sedmdesáti procent tvořen absolutně nechutně přeslazeným marcipánem, celou čtvrtinu hmoty zabírá plesnivá marmeláda a těch zbylých pět procent připadá na chutné kuličky, plné alkoholu, které zdobí horní patro. A teď si představte, že ten dort máte celý sníst. Je vám z toho blivno? Bingo, už asi víte, jak se posluchač starší šesti let musí cítit při poslechu! Analogii s dortem jsem ale nepoužil náhodou – stejně jako v případě pochutiny totiž i nezanedbatelná část dílčích surovin alba není až tak úplně zavrženíhodná. Smrtící je však poměr, ve kterém jsou ingredience namíchány. Suma sumárum, jedna opravdu dobrá skladba (“Killer Gear” – a pak že to nejde…), jedna, kterou jsem nakonec vzal na milost (“Eternity” – tady se to všechno podařilo vybalancovat ku prospěchu věci) a pak zničující záplava nekonečně naivních melodií, tisíckrát slyšených a k zblití sluníčkových pasáží a vůbec patosu toho nejhrubšího zrna. Z textů jsem několikrát zaslechl slovo “party”, ale na tuhle party plnou barevných balonků a lahví rychlých špuntů mě nikdy nikdo nedostane, pokud budu jen trochu při smyslech. Pokud nejste předškolní dítě, senilní stařec nebo masochista – ruce pryč…
Ježura

Freedom Call - Land of the Crimson Dawn

Tyhle německé power/speed metalisty jsem kdysi pradávno poslouchal denně a zcela určitě bych je tehdy zařadil mezi své nejoblíbenější kapely. Jenomže člověk se vyvíjí, kdežto Freedom Call zůstali stát na místě a předhazují svým fandům již sedmou řadovou desku s veselejší variací na “Keepery” od Hellowen. Tím nechci říct, že je to špatně nebo že bych snad od nové řadovky “Land of the Crimson Dawn” čekal něco nového, jen už jsem se tohohle trošku přejedl a k podobným albům sáhnu spíše z nostalgie či zvědavosti než nějakého fanouškovského očekávání. Myslím si, že zcela objektivně můžu označit nové album za jedno z těch povedenějších v diskografii skupiny. Po minulém, ne moc povedeném “Legend of the Shadowking”, které jsem ani nevydržel do konce, jsou Freedom Call zpět s povedenou deskou s řadou melodických, pro mě opět chytlavých písní s povedenými refrény. Ze všech bych rád vyzvednul především skvělou “Back into the Land of Light” (tu z hlavy jen tak nedostanu), dále pak “Terra Liberty” či “Eternity”. Prostřední část alba, zhruba od šesté “Sun in the Dark” po osmou “Valley of Kingdom” je sice slabší, ovšem zachraňuje to povedený konec desky. “Land of the Crimson Dawn” hezky odsýpá a pěkně se poslouchá, takže určitě doporučuji k poslechu nejen fandům žánru, ale i všem ostatním, kteří hledají pohodové, veselou náladou nasáklé metalové album.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.