Furor Gallico - Songs from the Earth

Furor Gallico – Furor Gallico / Songs from the Earth

Furor Gallico - Furor Gallico
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 28.4.2015
Label: Scarlet Records
Původní vydání: červen 2010, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Venti di imbolc
03. Ancient Rites
04. Cathubovda
05. The Gods Have Returned
06. Golden Spiral
07. Curmisagios
08. Miracolous Child
09. Medhelan
10. Bright Eyes
11. La caccia morta
12. Banshee
13. The Glorious Dawn

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Furor Gallico (2010)

Jen málokterý trend posledních let zahýbal metalovou scénou tolik jako fenomén folk metalu a všech dalších podobných škatulí typu viking, pagan atd. Ačkoliv onen největší boom, jenž kulminoval několik let nazpět, již pocitově opadl, jeho dozvuky stále jsou a ještě nějakou chvíli budou cítit i v rámci metalového mainstreamu. Možná, že postupem času se tato odnož stáhne z předních stran magazínů zpátky do většího podzemí, jako tomu bylo dříve někdy v 90. letech, ale vzhledem k několika stylovým hvězdám (Eluveiteie, Ensiferum, Finntroll, Korpiklaani a tahle sorta) se to nejspíš tak úplně nestane.

Tak jako každý správný trend, i na folk metal se nabalila spousta začínajících skupin, jež se s vidinou možnosti prorazit taktéž pokusily produkovat něco, co zrovna frčí. Nutno říct, že během těchto let vzniklo i několik zajímavých jmen, o tom jistě není sporu, ale většina toho byl bohužel průměrný a typicky trendový balast. Do jaké kategorie patří Furor Gallico?

Tahle početná (v současné době osm členů) italská parta vznikla v roce 2007, čili přesně na vrcholku módní vlny, a už o rok později přišla s prvním demosnímkem, na nějž v červnu roku 2010 navázala prvním eponymním albem. Původně si jej sice Furor Gallico vydali sami, ale později kolem formace začaly kroužit a větřit i větší firmy, takže nahrávka vyšla hned následující rok znovu pod značkou německých Massacre Records. Letos v dubnu pak došlo k další reedici, tentokrát pod hlavičkou italských Scarlet Records, kteří se ostatně postarali i o čerstvou nahrávku „Songs from the Earth“. O té si však budeme povídat až níže, teď se nejprve podíváme na onen debut.

Když pomineme, že aktuální edice vychází na digipack CD, oproti předchozím verzím se nic neměnilo a zvukově jsou na tom totožně (přinejmenším já jsem tedy žádný rozdíl nepostřehl). Vše při starém pak samozřejmě zůstalo i po hudební stránce. Je však otázkou, zdali má vůbec tato reedice smysl… nemyslím kvůli formátu nebo totožnému soundu, ale právě kvůli oné hudební složce…

Kdybych o kapele doposud nevěděl a nyní viděl, že po pěti letech je po nahrávce stále takový hlad, že musí vycházet již druhá reedice, asi bych si řekl, že to nejspíš nebude tak špatná věc. Nicméně žádný zázrak se pod modrou obálkou skutečně neskrývá, jakkoliv se vydavatel snaží na repress upoutat pozornost nonsens hláškami, jako třeba že jde o „milník na evropské folk metalové scéně“. To je, vážení, naprostý a absolutní kec… sice chápu, že label musí svoje produkty propagovat, ale tohle už hraničí s drzostí, protože „Furor Gallico“ není nic jiného než prachobyčejný průměr.

Je to nahrávka, která je naprosto poplatná folk metalovému trendu. Italové vrství klišé na klišé a na svém debutu bohužel nedokázali přijít s ničím než bohapustě průměrným metalem, který by byl bez folkových nástrojů prázdnější než hospoda po zavíračce. Právě ona folková složka je tím jediným, co drží „Furor Gallico“ alespoň na tom poslouchatelném průměru. Jak už tomu u podobných případů bývá, při poslechu je člověku spousta motivů nápadně povědomých a nenápadná inspirace u známějších jmen cítit prostě je (byť třeba tak nechutně okaté kradení a kopírování, jaké předvedli kupříkladu krajané Krampus na svém debutu, to naštěstí není). A aby toho nebylo náhodou málo, nahrávce také velice škodí formálně možná ambiciózní, v reálu však značně přestřelená délka 60 minut. Na to, co Furor Gallico na svém debutu nabízejí, je taková stopáž značně přehnaná, protože se díky v té záplavě obyčejnosti ztratí i těch několik málo příjemnějších melodií.

Jediné, co Italům skutečně slouží ke cti, je to, že jejich produkce není vysloveně dementní a nemají snahu hrát nejlacinější pivní odrhovačky… tedy většinou, pokud pomineme kraviny jako „Curmisagios“ (jeden z těch velmi povědomých motivů, když už jsme u toho), jichž je naštěstí minimum. Přinejmenším tohle – a také jistá dávka technické zručnosti, již Italům neupírám, a fakt, že naprosto jalové od začátku do konce to není – dělá z „Furor Gallico“ snesitelný počin. Vyvstává však otázka, zdali si nahrávka, jež je pouze snesitelná, zaslouží po pěti letech od svého vydání vůbec nějakou pozornost. A ačkoliv to od člověka, který „Furor Gallico“ pět let po původním vydání recenzuje, může znít trochu nepatřičně, odpověď je jednoznačná: ne, nestojí.


Furor Gallico - Songs from the Earth
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. The Song of the Earth
02. Nemàin’s Breath
03. Wild Jig of Beltaine
04. La notte dei cento fuochi
05. Diluvio
06. Squass
07. Steam Over the Mountain
08. To the End
09. Eremita

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Songs from the Earth (2015)

Od původního vydání debutu „Furor Gallico“ tedy nějaký ten pátek uběhl a Italům trvalo zmiňovaných pět roků, než se konečně dopracovali k vydání druhé dlouhohrající desky. Onen úplně největší folk metalový boom již stačil pominout, ale jinak se toho vlastně na téhle scéně moc nezměnilo… Ensiferum jsou furt špatní, Korpiklaani každý rok s velkou slávou jedou nový Paganfest anebo Heidenfest, Turisas ještě pořád baví si na ksichty před každým koncertem patlat tunu červené barvy, Equilibrium jsou furt ještě horší než Ensiferum a Eluveitie se neustále snaží tvářit, že je v jejich tvorbě něco hlubšího, ačkoliv se hudebně propadají do čím dál většího hnoje. A Furor Gallico? Ano, i ti jsou po pěti letech vesměs stále stejní…

Abych byl zase férový, musím uznat, že jisté minoritní rozdíly mezi „Songs from the Earth“ a „Furor Gallico“ cítit jsou. Musím však zdůraznit ono slovíčko „minoritní“, jelikož se ve všech případech jedná o změny maximálně tak kosmetického rázu a ve výsledku mezi oběma nahrávkami žádné propastné rozdíly nejsou. Jistě, to, že si Furor Gallico drží svoji fazónu a nestřídají po každé desce žánry stejnou rychlostí, jakou Taylor Swift střídá partnery, není chyba, nicméně ten posun oproti debutu je ve výsledku spíše marginální.

I ten však stačí k tomu, aby „Songs from the Earth“ bylo o něco málo lepší než jeho předchůdce. Neříkám, že je ten počin skvělý a že byste si ho měli okamžitě sehnat, to zase prr, ale v rámci objektivnosti a recenzentské fair play musím uznat, že mám z novinky přece jenom o malinko lepší pocit než z „Furor Gallico“. To, že se ve výsledku stále nejedná o nic, co byste museli slyšet, je věc jiná.

Podobně jako na debutu, i „Songs from the Earth“ stojí a padá především na folkových nástrojích, které jsou tím nejzábavnějším. Ne, že by s nimi snad Furor Gallico vymýšleli až tak excelentní melodie, ale – nemůžu si pomoct – já osobně mám rád zvuk houslí nebo píšťal sám o sobě, takže dokud na to ty kapely nehrají ty fakt imbecilní opilecké odrhovačky, vůbec nic proti tomu nemám. Avšak kytary – a ani tady si nemůžu pomoct – mi opětovně přijdou spíš takové druhořadé, byť na novince je ctí alespoň to, že oproti debutu mají mírně hutnější zvuk. Nic se však nezměnilo na tom, že nevím, na co Furor Gallico mají ty kytary dvě. Možná jsem hluchý a mám v uších nasráno, ale prostě na „Songs from the Earth“ neslyším nic, co by nešlo zahrát na jednu kytaru. Možná tak těch několik málo výjimečných sól jako třeba v „Diluvio“… ale co si budeme povídat, ono by se to v tomhle případě vůbec nepodělalo, kdyby tam těch pár vteřin druhá kytara jako podklad sólu nebyla.

Bohužel si Furor Gallico ani tentokrát neodpustili jeden vyloženě nablblý song, jímž je tentokrát šestý kus „Squass“, bez něhož bych se s radostí obešel. Na druhou stranu však „Songs from the Earth“ prospělo, že Italové oproti debutu mírně ořezali stopáž… deset minut sice není zas tak hodně, ale taky to není úplně málo. Osobně bych se však nebál zkrátit ještě víc, protože nějaká ta vata na vyhození by se rozhodně našla. Jako první hned po „Squass“ by měla letět totálně nudná „To the End“, z níž jsou v některých zbytečně moc cítit Eluveitie, anebo třeba nezáživný závěr v podobě „Eremita“.

Lehce sympatičtějším dojmem působí zejména začátek nahrávky, jelikož písničkám jako „Nemàin’s Breath“ či „Wild Jig of Beltaine“ se několik hezkých motivů upřít nedá. Nicméně ani to nic nezmění na tom, že finální dojem ze „Songs from the Earth“ se od dojmu z „Furor Gallico“ nijak zásadně neliší – ta deska není průser, dá se poslechnout a jistou úrovní jistě disponuje, jenže když dojde na lámání chleba, tak to prostě není nic, na co byste neměli zapomenout v podstatě hned druhý den po poslechu. Jakkoliv se to poslouchat dá, není k tomu prostě a jednoduše důvod a upřímně si myslím, že „Songs from the Earth“ je přesně ten typ alba, po němž ani pes neštěkne už pár měsíců po vydání. Bavit se o tom, jestli může mít hudba Furor Gallico nějakou životnost v řádu let, by bylo už tuplem bezpředmětné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.