Gallhammer - The End

Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.