Game Over - Burst into the Quiet

Game Over – Burst into the Quiet

Game Over - Burst into the Quiet
Země: Itálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.6.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Masters of Control
02. Seven Doors to Hell
03. The Eyes (of the Mad Gardner)
04. C.H.U.C.K.
05. No More
06. Metropolis pt. 3
07. Trapped Inside Your Mind
08. Nuke ’em High
09. Burst into the Quiet

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Jakmile se italská skupina začne poohlížet po hudebních vzorech v okolí San Francisca, přesněji řečeno v oblasti Bay Area, tak je jasné, že bude drhnout ten nejklasičtější thrash metal plný odkazů na legendární spolky jako Metallica nebo Exodus. Ono se stačí podívat na propagační foto a logo kapely a je jasné, že Game Over jsou jedni z mladých dravců, kterým je úplně u zadku, že jejich hudba je těžce neoriginální, a ještě na tom staví kariéru. Hodně se čerpá z výše uvedených kapel, i díky logu mě pak napadli ještě Nuclear Assault, ale v zásadě lze říct, že všichni, kteří jsou na větvi z vlny zastupované jmény jako Evile, Bonded by Blood, Municipal Waste a Suicidal Angels (a vlastně ještě stovky dalších, jejíchž jména mi vyskakují na jazyk), nemůžou s Game Over šlápnout vedle.

Tahle čtveřice z italské Ferrary se po několika demosnímcích a EP celkem rychle vyprofilovala v kopírku velkých jmen a soudě dle ukázek z debutového alba “For Humanity”, které vyšlo před dvěma lety, se tohoto kopyta mladíci drží už nějaký ten pátek, protože po hudební stránce se mezi vydáním zmíněného debutu a aktuálního počinu “Burst into the Quiet” prakticky vůbec nic nezměnilo. No, sice se změnil bubeník, ale výslednému zvuku je to houby platné, takže nemá cenu se tím nějak obšírněji zabývat. Místo toho se můžeme rovnou vrhnout na “Burst into the Quiet” samotné, ačkoli si myslím, že to nebude úplně nutné, protože už jen dle doposud uvedených kapel je nad slunce jasné, odkud vítr vane a co přesně od Game Over čekat.

Já si samozřejmě nedělám iluze, že od podobného počinu můžu čekat něco neotřelého, nebo nedejbože dříve neslyšeného, ale přesto nemám za určitých předpokladů problém podobné desky se zájmem a fanouškovským nadšením vyslechnout. Těmi určitými předpoklady myslím hlavně mé osobní požadavky na to, aby hudba slušně odsýpala, měla spoustu energie, neobsahovala zbytečné momenty, jimiž trpí výsledná atmosféra, a když už nic, tak ať není inspirace u slavnějších jmen natolik okatá, abych si dokázal u každého motivu přiřadit 30 let starý ekvivalent, kterému je daný moment sakramentsky podobný. Nemyslím si, že bych měl přehnané nároky, protože kdybych byl svině, tak všechny tyhle kapely odstřelím jako zbytečnosti, po kterých za pár let (až opadne ta vlna oldschool thrashe v podání všech těch mladíků) neštěkne pes.

Game Over sice nijak nevyčnívají z běžného průměru této módní vlny, ale přesto je mi jejich hudba tak nějak sympatická. Ty skladby jsou tak akorát agresivní a chytlavé, že se výsledný mix postavený na křišťálově průrazných riffech, metalických spodcích a zpěvném vokálu Renata Chiccoliho, který neoplývá nikterak hrubým growlem, ale drží se spíš v mezích přirozenějšího řevu, který je velmi často obohacován skupinovým halekáním jeho spoluhráčů, kteří si v refrénech přijdou na své. Písně se pohybují kolem hrací doby čtyř minut, což značí klasickou porci rytmicky výrazných vypalovaček, kde se vše točí kolem jednoho motivu, po němž přijde nějaká mezihra a kytarové sólo, aby se v závěru opět mocně kvapilo k závěru. Jasně nejlepšími písněmi jsou úvodní palba “Masters of Control” a hitová “C.H.U.C.K.”, která má všechny předpoklady k tomu, aby se stala koncertní tutovkou po zbytek kariéry Italů, ať už bude jakkoli dlouhá. V druhé půli překvapí poklidný úvod “Trapped Inside Your Mind”, jež se dostává do paměti krátkými kytarovými kvíleními v průběhu slok. Na poměry zbytku desky je poměrně překvapivá kraťoučká crossoverová rychlovka “Metropolis pt. 3”, která na mě však působí dojmem, že skončí ještě dříve, než se vůbec pořádně rozjede.

Celkově vzato je “Burst into the Quiet” deskou, jež se drží zajetých žánrových standardů tak silně a nezní naprosto archaicky, že jí ve své podstatě nelze nic vytknout. Možná, kdyby album vyšlo pod hlavičkou některé ze známějších part, tak by získávalo oslavné hodnocení a vavříny ve všech koutech světa, protože všechny předpoklady k tomu má, nicméně problém bude stejně jako v případech mnoha dalších, že v tom množství kapel si to člověk vyslechne, řekne si, že si radši dá Testament případně Exodus, a je hotovo. Protože přesně takhle bych uvažoval já, kdybych album nemusel protočit několikrát pro potřeby této recenze. Smutné, ale bohužel je to tak. Game Over jsou prostě jedni z mnoha a ani jejich schopnost napsat příjemný materiál je z této škatule nejspíš neposune. Přesto si dovolím tvrdit, že na poměry této generické žánrové vlny je tohle jeden z těch lepších kusů.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.