Gamma Ray - Empire of the Undead

Gamma Ray – Empire of the Undead

Gamma Ray - Empire of the Undead
Země: Německo
Žánr: power / speed metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Avalon
02. Hellbent
03. Pale Rider
04. Born to Fly
05. Master of Confusion
06. Empire of the Undead
07. Time for Deliverance
08. Demonseed
09. Seven
10. I Will Return

Hodnocení:
Kaša – 5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook

Situace, v níž se již hezkých pár let, přesněji řečeno od roku 2001 a alba “No World Order”, Gamma Ray nachází, by se dala nazvat jako slepá ulička. Tato power metalová čtveřice předvedla to nejlepší ze svého umění v 90. letech a v aktuálním miléniu jako by se pouze snažila uhájit dříve získané pozice, a to tím způsobem, že se hlavní mozek Kai Hansen soustředí hlavně na to, jak dát dohromady album, které bude těžit ze zlatých let minulých, ale nebude to na něm příliš patrné, takže se snaží tvářit, jak jdou jeho Gamma Ray stále kupředu, ale opak budiž pravdou. Přesně tenhle dojem totiž mám z posledních čtyř studiových desek a novinka “Empire of the Undead” není žádnou výjimkou, protože hned po prvním poslechu jsem tušil, že tady něco smrdí…

Nebudu z toho dělat detektivku, takže můžu klidně říct, že ten závan jde především od kvality samotného alba, které mě jen utvrzuje v tom, že Gamma Ray se s přibývajícími alby stávají čím dál víc předvídatelnější, a přestože se snaží krmit své fanoušky tvrzením, že “Empire of the Undead” bude (nečekaně) nejtvrdším albem v diskografii, tak já se vlastně ničeho nového nedočkal, protože věřím, že kdybych měl jejich diskografii o něco víc zmáknutou, tak bych ke každé písni dokázal z fleku najít nějaký starší ekvivalent, z něhož se při loňském tvůrčím dýchánku ve zkušebně Gamma Ray (ne)patrně čerpalo. No dobře, tohle ale není v recenzi hlavní, takže to shrnu tím, že “Empire of the Undead” v žádném případě (opět nečekaně) nepřekvapilo.

Zajímavostí je, že novinka je vůbec prvním počinem s Michaelem Ehrém, jenž na bubenické stoličce nahradil dlouholetou jistotu Dana Zimmermana, který kapelu před dvěma roky po téměř patnácti letech opustil. Pokud čekáte nějakou změnu ve výsledném soundu, tak si zrovna jednu flákněte za troufalost, protože krom toho, že není Ehré tak odvážný a drží se víc zpátky, se vlastně vůbec nic nezměnilo, takže výsledných deset skladeb je charakteristickou prací Kaie Hansena, jenž se svého heavy/power metalu jen tak bez boje nevzdá. A není se mu co divit. Vždyť to, co dělá, mu evidentně přináší úspěch a fanoušci budou zajisté chrochtat blahem, ale nabízí se otázka, jestli je ještě nad čím, a na to se nyní pojďme podívat.

K mému překvapení se nazačíná zas tak špatně, jak jsem od “Avalon”, od níž mě odrazovala předlouhá stopáž, očekával. Hodně jsem se obával, co že za prázdný pokus o epickou věc vlastně čekat. Oproti tomu je “Avalon” dobře vygradovaná a ústřední motiv v podobě rockově jednoduchého riffu ji slušně posunuje ke zdárnému konci. Zpočátku jsem sice měl problém překousnout průhledné sbory v hymnickém refrénu, ale po nějaké době jsem si i na ně navykl, a pokud výsledek srovnám třeba s poslední Avantasií, k níž má tahle věc už ze své epičtější podstaty relativně blízko, tak strčil Kai Tobbiho hravě do kapsy. Jak už bylo řečeno, tak Kai Hansen ohlašoval v souvislosti s “Empire of the Undead” tvrdší “thrashy sound”, což se tak úplně nekoná, protože podobná kritéria snese snad jen titulní “Empire of the Undead”, za jejíž úvodní riff Lars UlrichMetallicy požene Hansena k soudu a vytluče z něj vše do posledního eura, a druhá “Hellbent”, jejíž refrén je dalším z řady důkazů toho, že členové Gamma Ray mají staré dobré Judas Priest z období “Painkiller” naposlouchané sakra dobře. Z obou skladeb se mi vyloženě líbí snad jen titulka, která je oproti jinak sterilnímu a tradičnímu materiálu slušným odvazem a hlavně nečekaným oživením.

Špatná není ani na “Master of Confusion”, u níž bych to nečekal, protože pokud si dobře pamatuju, tak tato píseň (vlastně i spolu s “Empire of the Undead”) mě při posledním živém setkání s Gamma Ray krutě nebavila. Ona sice není kdoví co, protože působí jako směska “I Want Out” od Helloween a “Heaven or Hell”“No World Order”, přičemž od té první si bere kytarové melodické veselí a celkovou stavbu, kdy hlavně ve slokách je ta vykrádačka až příliš okatá, kdežto druhá jmenovaná promluví z chytlavého refrénu, kterému vládne nezaměnitelný Hansen. Ale když už nic, tak máme v jejím případě co dočinění se slušnou hitovkou, jež v sobě nese všechna stylová poznávací znamení. Bohužel je album jako jízda na horské dráze a s každou další skladbou může přijít vrchol stejně jako hluboký pád, což je případ dvojice “Pale Rider” a “Born to Fly”. “Pale Rider” je utahaná heavy metalová hymna, která na malou chvíli zabaví orientální kytarovou vyhrávkou po skončení refrénu a vlastně ani vokální linka není špatná, ale jako celek žádná sláva. To následující “Born to Fly” je vypalovačka jak se patří a myslím, že ani na lepších albech jako “Power Plant” by se neztratila.

V závěru už se zase střílí do prázdna, takže krom řádně hutné “Demonseed” to od “Time for Deliverance” nestojí pořádně za řeč. Posledně jmenovaná je plytká balada, kterým asi nikdy nepřijdu na chuť. “Seven” je zase klasická odrhovačka, kterou od “Master of Confusion” nebo ještě lepší “Born to Fly” odlišuje fakt, že krom kytarového sóla jsem si z ní ani po několikera posleších nic nezapamatoval. No, a závěrečná “I Will Return” je vyloženou reminiscencí na “Keeper of the Seven Keys”, jen s rozdílem moderního zvuku, ovšem zatímco tam, kde “Strážce” působil nadčasově, je “I Will Return” přešlapováním na místě a zbytečným natahováním stopáže. Radši pokusy o agresivní atak ve stylu písně titulní než power metalové průhlednosti jako “I Will Return”, jíž ani přítomný tah na branku nezachrání, protože v ní Kaiovi nevěřím ani dobrý den a celá působí strašně uměle. Konec novinky je vyloženě její nejslabší částí, protože zatímco se první polovina dá přečkat úplně bez problémů, tak ta druhá už dost výrazně drhne.

“Empire of the Undead” je vlastně klasický případ novinkového alba velké kapely, jíž už evidentně dochází dech. Na jednu stranu je to nahráno v tom nejlepším studiu, instrumentální výkony jsou v naprostém pořádku, ale s kvalitou a vyrovnaností materiálu je to horší než u leckteré neznámé party lokálního významu. Prostou matematikou jsem si spočítal, že Gamma Ray si pro mě připravili pět pohodových songů a pět obyčejných podprůměrných vycpávek, kterých jsem od nich zejména na posledních albech slyšel celé kopy, takže se snad nebude nikdo divit, že nadšeností zrovna neoplývám. Neříkám, že jsem to nečekal ještě horší, protože “To the Metal!” a “Land of the Free II” byly neposlouchatelné bláboly, kde těch slušných momentů bylo ještě daleko míň, ale na druhou stranu není “Empire of the Undead” žádná hitparáda. Průměrné album od kdysi skvělé kapely.


Další názory:

Nemůžu tvrdit, že by mi Gamma Ray někdy vadili, a i když se poslední roky jen točí v kruhu, neměl jsem problém si jejich nahrávky párkrát poslechnout, ačkoliv si stejně jako kolega myslím, že poslední opravdu dobrou deskou bylo “No World Order” z roku 2001 a ten pozdější zbytek je vždycky jen tak na několik málo protočení v době vydání a tím to hasne. Tak nějak podobně je na tom i “Empire of the Undead”… když to hraje, přijde mi to oukej, nijak mě to neotravuje, sem tam si podupu nohou do rytmu, ale že by mě to album vyloženě oslovovalo a měl jsem chuť jej poslouchat i potom, co dopíšu tenhle odstavec, to při vší úctě tvrdit vážně nemůžu. Začátek je hodně slibný, protože dlouhá “Avalon” patří snad k tomu nejlepšímu, co Hansenova parta za poslední dekádu vyplodila, a kdyby se celá nahrávka nesla v tomto epickém duchu a vysoké kvalitě, okamžitě bych šel s hodnocením o notný kus nahoru. To se ovšem bohužel neděje, takže z dalších songů mě pořádně zaujala jenom ostřejší titulka “Empire of the Undead” a dvojice “Demonseed” a “Seven”. Ostatní písničky jsou v pohodě, ale žádný zázrak se nekoná – s jedinou výjimkou v podobě balady “Time for Deliverance”, což je sračka jako svině. Album se dá poslouchat, netvrdím, že ne, ale to je asi tak všechno, protože až na “Avalon” tu nic vyloženě zajímavého není…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.