Země: Rakousko Žánr: black metal Datum vydání: 12.12.2014 Label: Winterblast Halls Tracklist: 01. Auftakt: Angriffskrieg 02. Initial Command 03. Aufbruch: Anfang vom Ende 04. End of the Line 05. All Out! 06. Endlösung: Vernichtungskrieg 07. Genocide Crescendo 08. Endstation: Aschenwind Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Winterblast Halls

Klidně můžete znát tisíce black metalových skupin, ale pořád bude mnohem více tisíců těch, o nichž nemáte ani tušení. Právě do druhé zmiňované sorty u mě až donedávna spadali taktéž Rakušané Garden of Grief… tedy, lépe řečeno Rakušan.

Garden of Grief na první pohled nijak zvlášť nevybočuje z dlouhatánské řady black metalových formací. Jde o jednočlenný projekt v režii jistého Boroniana Sturmfelse (jen tak mimochodem bývalý člen Locus Neminis, o nichž se tu již kdysi psalo), jenž black metal kombinuje s doteky ambientu. Logo kapely pak nenakreslil nikdo jiný než Christophe Szpajdel, což je sice v tomhle oboru legenda, ale jeho loga má tolik kapel, že to už pomalu ani není vtipné. Z dálky tedy nic nenasvědčuje tomu, že by v tomto případě mělo jít o něco zvláštního nebo výjimečného. Na druhou stranu, spousta opravdu výjimečně hudby také vypadá na první pohled trochu nenápadně, takže tohle ještě neříká nic konkrétního.

Navíc už pod hlavičkou Garden of Grief v minulosti vyšly hned čtyři dlouhohrající desky, tudíž je jasné, že nějaké zkušenosti tu bezesporu budou. Od předchozího alba “Denied Sanctuary X” také uběhly už tři roky, takže ani nelze očekávat nějakou uspěchanou záležitost, jelikož tři roky už jsou relativně dost na to, aby mohla hudba a především nápady v ní správně dozrát. Inu, tak pojďme na věc…

Tak mě napadá, že jsem vlastně ještě neřekl, jak se ta naše “věc” jmenuje, ačkoliv nepochybuji o tom, že jste si to už přečetli v nadpisu článku. Nicméně aby bylo formalitám učiněno zadost – deska se jmenuje “Endstation” a nachází se na ní celkem osm skladeb, jejichž souhrnná hrací doba přesahuje 63 minut. To nám v průměru dělá necelých osm minut na písničku, takže je jasné, že v případě Garden of Grief budeme mít tu čest s delšími kusy. Rozložení jednotlivých stopáží se má ovšem trochu jinak, protože na nahrávce je jedna krátká věc (intro “Auftakt: Angriffskrieg”), pět songů s “normálním” časem a nakonec dva hodně dlouhé opusy.

Právě tyto dvě dlouhé kompozice jsou dle mého názoru středobodem “Endstation”. “End of the Line” se zastavila těsně před hranicí 21 minut a další “Genocide Crescendo” pak těsně před 17 minutami, což už rozhodně nejsou žádná drobečkové. Důležité je ovšem to, že tyto dva kusy nejsou středobodem desky jen co do své délky, ale i do své kvality. Právě v “End of the Line” a “Genocide Crescendo” se totiž sešly ty úplně nejzajímavější a nejlepší nápady. Všechny ostatní písničky nejsou špatné, ale mnohdy trpí takovým tím syndromem, že jsou sice dobré, ale ne natolik, aby vás dokázaly opravdu uhranout a vytrhnout z jakési posluchačské letargie. Oba dva dlouhé monumenty však jako jediné písně na albu (dobrá, ještě jedna další tu je – k tomu se dostaneme) tuhle sílu mají. O kousek víc se to týká hlavně “End of the Line”, jejíž některé momenty jsou skutečně excelentní – namátkou třeba konec páté minuty, zvolnění v polovině a následný přechod do melodického sóla anebo fantastické bicí přechody ve 14. a 15. minutě, které jsou ve své jednoduchosti opravdu působivé. “Genocide Crescendo” se zase blýskne nejedním povedeným kytarovým výjezdem a hlavně parádním finále s čistým vokálem.

Zbylé songy by šly rozdělit do dvou kategorií, a sice na black metalové a nemetalové. Do té první spadají skladby “Initial Command” a “All Out!”, které sice nejsou špatné, vlastně jsou docela dobré, ale přesně jak už bylo řečeno výše, nejsou ani nijak zvlášť strhující. Trochu lépe je na tom “All Out!”, jejíchž pár motivů lze označit jako docela zapamatovatelné, ale “Initial Command” je taková trochu nevýrazná, a kdyby se nenacházela hned v úvodu “Endstation”, člověk by si jí pomalu ani nevšiml.

V té druhé, nemetalové (a také instrumentální) kategorii se pak logicky nachází zbytek písniček. Úvodní “Auftakt: Angriffskrieg” je nicneříkající neobjevné intro, jehož jediné štěstí je, že trvá jen minutu a půl, protože cokoliv nad to už by si koledovalo o přeskočení. “Aufbruch: Anfang vom Ende” a “Endstation: Aschenwind” jsou pak tracky postavené čistě na akustické kytaře (s výjimkou začátku první zmiňované, kde se rozjíždí lokomotiva), což do hudby Garden of Grief vnáší jakýsi nádech neofolku. Trochu povedenější se mi zdá “Aufbruch: Anfang vom Ende” díky (z mého pohledu) hezčím motivům, hlavně v její druhé půli, a také díky tomu, že netrvá skoro sedm minut, protože právě díky nim působí “Endstation: Aschenwind” trochu natahovaně… sice se pořád poslouchá hezky a i v ní vykoukne několik pěkných nápadů, ale menší zkrácení by jí možná prospělo. Suverénně nejzajímavější nemetalovou položkou “Endstation” je ovšem “Endlösung: Vernichtungskrieg”, kde se k akustické kytaře přidá i rytmika a výsledkem je trochu zvláštní a sympaticky nervní atmosféra, jež z tohoto kusu dělá vedle “End of the Line” a “Genocide Crescendo” třetí vrchol nahrávky.

“Endstation” je poměrně solidní nahrávka, jíž nelze upřít jistou kvalitu a také několik výtečných momentů, zejména v “End of the Line” a “Endlösung: Vernichtungskrieg”. Ty zajímavější písně naštěstí díky své délce tvoří většinu stopáže, navíc ani ty slabší kusy neklesají do podprůměru, přesto mám pocit, že menší zredukování alba o ty méně výrazné položky by neuškodilo. I přesto se však stále jedná o slušnou práci, jejímž poslechem nic moc nezkazíte.