Země: Finsko Žánr: melodic death / doom metal Datum vydání: 19.8.2011 Label: Season of Mist Tracklist: 01. In the Woods 02. Clawmaster 03. Chamber 04. Traces of Liberty 05. Divine Act of Lunacy 06. Grain 07. Breakwater 08. Cult of Decay 09. Torn 10. Soulcarvers Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…

Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…

Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…

Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.

Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.

A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…

Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…

Další názory:

Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše…
H.