Glorior Belli - The Great Southern Darkness

Glorior Belli – The Great Southern Darkness

Glorior Belli - The Great Southern Darkness
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Dark Gnosis
02. Secret Ride to Rebellion
03. They Call Me Black Devil
04. Negative Incarnate
05. Bring Down the Cosmic Scheme
06. The Great Southern Darkness
07. The Foolhardy Venturer
08. Per Nox Regna
09. The Science of Shifting
10. Chaos Manifested
11. Horns in My Pathway

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Tak už i Glorior Belli jsou pod velkou firmou. Ne, že by předchozí Candlelight byli nějací amatéři, ale Metal Blade, to už je přece jenom trochu jiná liga. Kdyby se dělal žebříček největších metalových labelů, tahle firma by určitě skončila v první pětce. Kdo by to byl do Glorior Belli řekl? Vždyť ještě takových pět, šest roků zpátky v období debutu “Ô Laudate Dominvs” to byl těžký underground, nenávistný syrový black metal pro pár zasvěcených, na svůj obor sice rozhodně dobrá muzika, ale že by někdy mohli skončit pod velkým vydavatelstvím, to asi netipovali ani ti největší fantasmagoristi. Jenže Glorior Belli vyrostli. Vyrostli do velice svébytné formace s nezaměnitelným zvukem, jejíž hudba, ačkoliv stále spadá do black metalové škatulky, má rozhodně co říct publiku napříč žánry (a dokonce i nemetalovými, což platí jak v případě samotných Glorior Belli, tak u vedlejšího a sestavou totožného experimentálního projektu 11 as in Adversaries). Proměna už částečně započala hned s druhou deskou “Manifesting the Raging Beast”, kdy kapela znatelně “odkanálnila” svůj sound a značně přidala na chorobné atmosféře. Třetí “Meet Us at the Southern Sign” už představuje Glorior Belli jako vyzrálé uskupení s vlastním ksichtem, který si nespletete, nehledě na nepřehlédnutelnou snahu zkusit to malinko jinak, o překvapivém bluesovém nádechu ani nemluvě. Že se toho v průběhu let dost změnilo… stačí se podívat jen na promo fotografie. Dříve vládnul mrtvolný corpsepaint, kápě, černobílé obrázky apod., dnes jsou fotky Glorior Belli jednoduše civilní, po nějakém malování ani památky…

Že by právě tohle všechno byla věc, která Metal Blade donutila Glorior Belli stáhnout pod svá křídla – jejich originalita a nezaměnitelný sound? Ani bych se tomu nedivil, protože tomu tak opravdu je. Když jsem si do přehrávače nasázel novinková alba na poslech a jedno náhodně pustil (aniž bych věděl které), hned po první vteřině, s prvním tónem kytary (!) jsem věděl, že poslouchám právě Glorior Belli. Až takhle nezaměnitelní jsou. A to je dozajista velice dobrá vizitka.

Na všech předchozích albech byl vždy cítit opravdu znatelný vývoj kapely ve zvuku a do jisté míry i v samotném stylu (v rámci mezí, samozřejmě). Na “The Great Southern Darkness” je však znát, že Glorior Belli se s minulým “Meet Us at the Southern Sign” evidentně definitivně našli. A ne, nejedná se pouze “jižní” orientaci názvu. Zatímco “Manifesting the Raging Beast”“Meet Us at the Southern Sign” přinesly oproti svému předchůdcům na první poslech slyšitelný posun, “The Great Southern Darkness” naopak dýchá takřka totožnou atmosférou jako jeho o dva roky starší kolega, změny jsou tentokrát spíše kosmetického rázu. Na druhou stranu, tohle je vyrovnáno výše zmiňovanou originalitou. Jistá kontinuita je samozřejmě v hudbě cítit opravdu nejpozději od “Manifesting the Raging Beast” (i když osobně tu podobnost se současnou podobou slyším už i na “Ô Laudate Dominvs”, možná je to ale jen pocit), až na “Meet Us at the Southern Sign” byla ona kouzelná formulka vypilována do té nejlepší podoby, tudíž se ani není co divit, že “The Great Southern Darkness” ji pouze rozvíjí.

Nehodlám vás však pro dnešek nechat tápat pouze v abstraktních pojmenováních, která jsou navíc tím abstraktnější, čím méně je čtenář s hudbou Glorior Belli obeznámen, takže bych se ještě na skok vrátil k již lehounce nakousnutým kosmetickým změnám. Kosmetickými změnami já osobně chápu to, že kapela si zachová svou stejnou tvář, atmosféru i náladu muziky, jen toho třeba dosahuje mírně jinými prostředky. Buďme však konkrétnější. Oproti “Meet Us at the Southern Sign” byl na novince kupříkladu navýšen podíl rychlejších skladeb, což ovšem nikterak Glorior Belli neubralo na onom “opilém” jižanském feelingu, který jsem si já osobně na předchozí řadovce oblíbil. Co však Francouzi ubrali na středním tempu, to naopak přidali na bluesovém nádechu a bluesové estetice. Zatímco posledně blues pouze sem tam prosvítalo (viz třeba “In Every Grief-Stricken Blues”), na “The Great Southern Darkness” už jsou některé songy (nebo přinejmenším jejich části) vyložené bluesovky. Snad bych ani nemusel jmenovat, neboť zrovna tohle každý z vás musí slyšet zcela jasně hned napoprvé, ale abychom dostáli nějaké té formě, týká se to třeba titulní věci “The Great Southern Darkness” nebo závěrečné “Horns in My Pathway”. To jsou ovšem ty nejkřiklavější příklady, na albu je toho poschováváno mnohem více – z těch dalších jmenujme třeba sólo v “Negative Incarnate”.

Že by “The Great Southern Darkness” bylo úplně bez chyb, to se zase říct nedá. Já u hudební desky nevnímám pouze hudební složku, ale beru alba jako komplexní umělecká díla, kde kromě muziky (která samozřejmě je velice důležitá) hraje velkou roli rovněž grafika, vizuální prezentace apod. Do toho spadají bezesporu i videoklipy, a právě to je v případě nejnovější fošny Glorior Belli docela problém. První video v historii skupiny – “They Call Me Black Devil” – na mě totiž působí jako jakási mírná parodie na extrémně trve black metalové klipy. Firma odmítne dodat požadované finance, takže se skupina pokusí v amatérských podmínkách natočit rádoby zlé video. Jenže… ani v songu “They Call Me Black Devil”, ani v hudbě Glorior Belli obecně cokoliv parodického absolutně necítím, tudíž mi zpracování videoklipu přijde jako velice nešťastné. Ale tak co, stačí se na to nedívat a užívat si pouze “audio”…

Vzato kolem a kolem je “The Great Southern Darkness” počin nesporně kvalitní. Řekněme to asi takhle – Glorior Belli v současné době hrají black metal, který se nesnaží hrát si na “peklo”. Vezměte black metal, okořeňte ho jižanským nádechem, bluesovým parfémem a navrch posypte nezaměnitelným francouzským pohledem na hudbu. Asi takovéhle to je. Z mého pohledu velice lákavá kombinace. I když už mi to začíná být trapné, dávat tu v poslední době samé osmičky, co má člověk dělat, když je ta muzika prostě dobrá…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.