Země: Velká Británie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Anstruther’s Dark Prophecy 02. The Unicorn Invasion of Dundee 03. Angus McFife 04. Quest for the Hammer of Glory 05. Magic Dragon 06. Silent Tears of Frozen Princess 07. Amulet of Justice 08. Hail to Crail 09. Beneath Cowdenbeath 10. The Epic Rage of Furious Thunder Hodnocení: Atreides – 6,5/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Skotská pirátská šalupa Alestorm je hádám většině z vás známa alespoň od slyšení, je to tak? Předpokládám, že ani její šílený kapitán Christopher Bowes vám též není neznámý. Není tomu tak dávno, co na povrch rozbouřených vod metalového moře vybublaly první informace o připravovaném albu jeho nové sranda kapely, která má blíž k suchozemským krysám a hrdinným rytířům, než loupeživým výpravám podél pobřeží – Gloryhammer. Ne, už od začátku tahle družina, jak vystřižená z mnohých sezení dračího doupěte nevypadala normálně, což jen potvrdil klip k songu “Angus McFife“, a pokud by vám ani to nestačilo, stačí shlédnout příslušný profil na Encyclopaedia Metallum, aby bylo jasné, že prapodivná sebranka kolem Bowese, jenž si pro potřeby kapely nechává přezdívat Zargothrax, Dark Sorcerer of Auchtermuchty, se vážně nebere vážně a epiku hrdinných skutků i vlastní hudby pojímá s takovou nadsázkou, že byste museli být vrcholně tupí, abyste si jí nevšimli. Otázkou ovšem zůstává, zda to pánové nakonec trochu nepřestřelili a na úkor pobavení nenahráli něco, za co by dle středověkých poměrů vyfasovali týden mučení a špalek, nebo jestli i s hromadou nadsázky dokázali nahrát slušné album i po stránce hudební.

Vezmu vznešené příběhy z království Fife pěkně od podlahy. Totiž, od hradního sklepení, kterým se rozléhají první tóny intra, jež je veskrze klasickým soundtrackem k libovolnému fantasy blockbusteru, na který ukážete prstem. A u toho taky zůstane. Už takhle z úvodu si dovolím bez ostychu říct, že “Tales from the Kingdom of Fife” je (téměř) typický pohádkový power/speed metal – naštěstí pro Gloryhammer. První pořádný flák, vyprávějící o invazi jednorožců, “The Unicorn Invasion of Dundee”, proteče zvukovody zcela sám a nejinak je tomu u většiny alba. Deska díky rychlejšímu tempu většiny písní příjemně odsýpá a zbytečně se nezastavuje, ale nebrání se ani šlapavějšímu rytmu, které zběsile neuhání na hřbetu zdatného oře, a výpravnější “Quest for the Hammer of Glory” nebo “Hail to Crail” se poslouchají docela příjemně. Utahanou “z povinnosti zařazenou” baladu “Silent Tears of Frozen Princess” pak považuji za jeden ze slabších momentů alba, pánům se ale nakonec podařilo přestřelit únosnou mez a zvrhnout příjemnou oddychovku v beztvarou nudu pouze jedenkrát, totiž ve velkolepém finále…

Jen samotný název “The Epic Rage of Furious Thunder” dává tušit, že to bude podobná laskomina jako fiktivní snímek “Útok divokých, naprosto neviditelných obřích mimozemšťanů” z jistého nejmenovaného sitcomu, nebo kanadský spektákl “Jesus Christ the Vampire Hunter”. Deseti a půl minutová stopáž je na můj vkus v případě Gloryhammer opravdu moc a nevidím důvod, proč závěr nezkrátit alespoň o čtyři, pět minut, nevypustit předešlou instrumentálku “Beneath Cowdenbeath” a nezpříjemnit tak zážitek z celého alba. Jak se říká, méně je někdy (mnohdy) více a sic o přemrštěnost tu jde až v první řadě a rozhodnutí chrabrých rytířů zcela chápu, má čest a pud sebezáchovy mi nepřipouští, abych s ním souhlasil. Naštěstí pro Gloryhammer, nevalný závěr příliš nemrví dojem z první části alba, která jasně vede. A naštěstí, jak jsem už řekl, se pánové drží v mezích žánru, pročež je navýsost zbytečné hledat něco jiného než typickou stavbu “sloka – refrén – sloka – refrén – …”, tu a tam s mírnými obměnami. Za co si ovšem Bowesova družina vysloužila mé uznání, jsou melodie, mezi nimiž se dá najít pár velice slušných kousků a které docela spolehlivě udržují pozornost. O zvuku se snad netřeba vyjadřovat, jeho produkce se drží na profesionální úrovni, s čitelností z žádného nástrojů není problém a totéž platí pro jejich vyváženost.

Nuž, dost už sklepení a oklepávání základních kamenů. S dovolením bych se přesunul do hodovní síně, kde už na nás u tabule čekají Christopherovi kumpáni. Jestli se nemůžu Bowesovi něco upřít, je to jeho umění vybrat si dobré družiníky. Thomas Winckler je toho příkladem, jeho zpěv lomeno ječák do hudby Gloryhammer sedne jako ulitý a dává hudbě náboj. Barvou hlasu sice není nijak výjimečný, pro potřeby kapely je ovšem naprosto ideální a z jeho projevu je cítit síla mládí. Spíše se nabízí otázka, jaký bude frontman, vydají-li se někdy Gloryhammer dobývat pódia klubů a festivalů [vydají – první koncert proběhne již pozítří – pozn. H.] a zda nebude větším showmanem sám Bowes s jeho klávesami – které na “Tales from the Kingdom of Fife” místy nabývají opravdu prapodivných rozměrů a předpokládám, že bylo účelem, aby jeho sóla připomínala spíše zběsilé sesílání kouzel a klateb, než co jiného. Nesmím opomenout ani svižnou “Magic Dragon“, kde jeho renesanční klávesy odvádí slušný kus práce. Je však trochu škoda, že zbytek kapely je sice dobrý a na profesionální úrovni, ale pokud by hudebně bavil stejně jako vypečená dvojka Bowese a Wincklera a nebál se sem tam objevit s nějakou ujetostí, neváhal bych hodnotit výš. Takhle je celkový výkon kapely jen dobrý – naštěstí tu ale zbytek kapely k něčemu je a klávesy neplní většinu hudební výplně, jako je tomu v některých případech u Sabaton.

Tak, a jsme na nádvoří. Na jedné straně můžete zhlédnout širokou sbírku mučidel a popravčích šmakulád, od prosté klády až po šibenici, na straně druhé pak podium pro vítěze rytířských turnajů. Na které straně skončí naše družina? Těžko říct. Prvotina Gloryhammer je příjemná letní jednohubka, která se dobře poslouchá a fandům power metalu možná vydrží v přehrávačí i déle než dva, tři týdny. Nedá ale nic navíc, proteče jedním uchem tam a druhým se po anglicku vytratí ven, nenutí mne znovu si protočit plackou celou od začátku do konce a nevyzobat jen pár oblíbených kusů. Gloryhammer se podařilo najít dobře stravitelný střed mezi naprostou blbostí a přílišnou vážností, bohužel některé věci jsou jen napůl, nedotáhlé do konce. Ani to, ani ono, prostě nanicovaté nic. A od toho se odvíjí i mé hodnocení, sic uznávám, že žánroví zasvěcenci budou hodnotit výše.

Další názory:

Abych byl zcela upřímný, čekal jsem to mnohem, mnohem horší. Samotný výsledek “Tales from the Kingdom of Fife” je z mého pohledu vlastně až překvapivě poslouchatelný. Sice je to klišé jak stehno a absolutně nezáživné cvičení na téma heroického power metalu, ale svým způsobem je to docela zábavné, což platí zejména o první polovině nahrávky, které bych při dobré náladě možná dal i pěkných sedm bodů. Nicméně s hovadskou baladou “Silent Tears of Frozen Princess” jde album absolutně do kytek, protože ve druhé polovině nahrávky Gloryhammer znějí spíš jako špatná parodie na staré Rhapsody, což je následně korunováno desetiminutovým úletem “The Epic Rage of Furious Thunder”… jako po samotné hudební stránce je ten song jednoznačně nejlepší z druhé poloviny, ale aby opravdu bavil, musel by mít maximálně tak poloviční hrací dobu, protože deset a půl minut je na takovýhle žánr prostě vražda. Songy 1-5 na pomezí 6,5 a 7 bodů, songy 6-10 za 4/10.
H.