God Defamer - Heavenly Hell

God Defamer – Heavenly Hell

God Defamer - Heavenly Hell
Země: Slovensko
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.10.2010
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Organisation of Fear
02. Pestiferous Bastard
03. Sacred Pervert Low Life
04. Murders From the Past
05. Another Day, Another Death
06. Heavenly Hell
07. Postmortal Indignity
08. Relibitch
09. Blood Atonement
10. The Holiest One

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
God Defamer

Jméno God Defamer se poprvé objevilo v roce 2004 na přebalu tehdy nového alba slovenských death metalových veteránů Dementor. A právě Dementor jsou původním působištěm kytaristy Reného Blahušiaka, který kapelu opustil a jménem God Defamer záhy pokřtil uskupení, ve kterém nyní zhmotňuje své hudební vize. Vzhledem k personálnímu pozadí God Defamer se tak vyloženě nabízí srovnání s aktuální novinku Dementor, která prošla mýma rukama před nějakou dobou, jenže ono to není tak jednoduché. Jak jsem zjistil, nahrávky se totiž natolik liší, že by jejich vzájemné srovnání nebylo k ničemu. Budete se tak budete muset spokojit s prachobyčejnou recenzí. To je otrava, že?

Nebudu kecat, dokud se na mě album “Heavenly Hell” jenom smálo z poličky, měl jsem po zkušenosti s “Damned” dojem, že alespoň přibližně tuším, jak bude znít. Proto mě první poslech dost šokoval. Ano, pořád je to death metal, a to pěkně řízný. Tady ale podobnost s představami končí a nastupuje realita. S tou se to má tak, že se na “Heavenly Hell” namísto čiré rubanice urodilo necelých čtyřicet minut lehce progresivní a z jistého úhlu pohledu také pořádně melodické muziky, která přes to všechno k death metalovému žánru na každý pád patří. Progrese, melodie, death metal… to zavání vším možným, takže by neškodilo se tomu podívat na zoubek trochu blíže.

Není třeba žádného velkého úsilí, aby člověk zjistil, že na “Heavenly Hell” hraje absolutní prim kytarová sekce. Ne, že bych chtěl nějak zpochybňovat důležitost ostatních nástrojů, ale kytary si pro sebe uzurpují drtivou většinu veškerého dění na albu, a to od prvních vteřin až do samotného konce. Důvod je vesměs prostý. Reného skladatelský mozek totiž nevsadil výhradně na klasické těžkopádné death metalové riffy, ale dal vyniknout především takovým, které od hráčů vyžadují spíše rychlé a obratné prsty, běhající po hmatníku sem a tam, než pevně svírané power chordy. Místy mě dokonce napadá paralela s kytarovými linkami některých švédských melodiků, ale to jen tak na okraj, je to přeci jen něco jiného. Každopádně jsou to právě tyhle vyhrávané riffy, které vkusně zkombinované s těmi klasičtějšími tvoří gró celého alba a které jsou zhmotněním proklamované progrese a melodičnosti. Nenechte se však zmýlit, melodičnost, jaké jsme na “Heavenly Hell” svědky, rozhodně nedělá celou muziku měkčí, a i když to třeba v případě songu “Another Day, Another Death” klouže směrem k melo-deathu, pořád se jedná o pořádný nářez, kterému melodie přidávají spíš na přitažlivosti, než aby jej měkčily. Způsob, jakým jsou vystavěny, pak plně ospravedlňuje pojem “progresivní”, kterým jsem se tu už několikrát oháněl. Těžko se to popisuje konkrétně, ale věřte mi – že postačí jediný poslech a budete hned vědět, o čem mluvím.

Bylo by ovšem dost trapné, kdyby “Heavenly Hell”, které stojí a padá s prací kytaristů, nabídlo kytary plytké, hloupé nebo vyloženě iritující (případné další záporné přívlastky si doplňte dle libosti). Bohudík se nic takového neděje a kytarové linky mohu bez ostychu označit za skutečně výborné. Sice jsem se při několika momentech přistihl, že se nebavím tak, jak bych mohl, ale to jsou jenom detaily. Naprostá většina materiálu je totiž napsaná vyloženě skvěle, celek tak nepřestává bavit a co víc – některé riffovací přestřelky, vyhrávky a sóla je vyloženě radost poslouchat. Nic se neopakuje, je to pestré, nápadité a kdoví co ještě. Prostě profesionální práce odvedená zkušenou rukou. Žádná vata nebo kompromis.

Ujasnili jsme si tedy, že je na albu přítomná kytarová hradba alfou a omegou celého díla a že tento úděl nese směle vstříc lepším zítřkům. Jenže i kdyby byly kytary sebedůležitější, nelze zapomínat i na ostatní složky, které třeba nejsou tak úplně na očích. Pak tedy do toho. Přesné a rychlé bicí jsou kvalitním základem a svůj úkol plní obstojně. Sice mě do uší nepraštilo nic, co by nějak extra vyčnívalo, ale to už je asi daň za dominantní postavení kytar. Podobně je to v případě baskytary, a tak nám tu zbývá akorát vokál. Ostré polohy jsou zde podány velmi klasickou formou a dokud se jich zpěvák Peter Hija drží, nic nenasvědčuje tomu, že by byl majitelem jakkoli specifického a jasně rozpoznatelného vokálu. Vítané zpestření přichází v okamžiku, kdy Peter (alespoň myslím, že je to on – v bookletu ani jinde jsem se nedočetl, že by tomu mělo být jinak) spustí čistě. Ve vší té brutální vokální smršti je to velmi osvěžující. Aby taky ne, když jsou čisté vokály nazpívány velice obstojně a ani v nejmenším netahají posluchače za uši, jako se to občas při podobných pokusech stává. Zkrátka a jednoduše další zatraktivnění celku a tedy i další plusové body…

Když si vzpomenu na recenzi “Damned” od Dementor, moje asi hlavní výtka směřovala ke zvuku nahrávky. Proto jsem se obával i o osud “Heavenly Hell” a bál se další ne úplně vydařené produkce. Jenže je to právě zvuk, který mě na nahrávce vedle kytar fascinuje asi nejvíce. Je totiž skvělý! Všechno zní jak má, nikde se nic nepere, nic neobtěžuje a dohromady to zní dokonale přirozeně. Vybrat k nahrávání slovenské studio Rolanda Grapowa a samotnému mistrovi svěřit produkci se tedy ukázalo jako velice prozíravý nápad. A pak že to v československých podmínkách nejde…

God Defamer

Takže co s tím? Máme tu album, které stojí na kytarách, a ty kytary hrají skvělé věci. To vše je zabaleno do prvotřídního zvuku. Pár slabších míst se sice najde, ale v celkovém kontextu desky jsou do vesměs zanedbatelné momenty. “Heavenly Hell” jako celek nenudí, ale baví, je to deska pestrá a od podlahy po strop naplněná výborně složenou muzikou, která je velice vyrovnaná a drží při sobě. Já jsem tedy vrcholně spokojen a pánům muzikantům tleskám za tak zdařilý počin. Nic to ale nemění na tom, že God Defamer pořád mají kam stoupat, a to je jedině dobře. Když si už debut vyslouží osmičku, kdo ví, čeho se dočkáme příště. Už se těším…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.