Země: Mexiko Žánr: aggrotech / dark electro Datum vydání: 16.2.2016 Label: Insane Records Tracklist: 01. Redentor 02. The Machine 03. Ratzinger 04. Bullshit 05. Corpus Satani 06. Kakuma (The Unholy Land) 07. Thunderthrone 08. Exterminio 09. Ultraviolencia 10. Rotten 11. Antevasin 12. Redentor (Nero Bellum of Psyclon Nine Remix) 13. Ultraviolencia (SIN D.N.A. Remix) 14. Redentor (Thornsectide Remix) [bonus] Hrací doba: 74:08 Odkazy: facebook / twitter

Není žádným velkým tajemstvím, že Mexiko patří k líhním tvrdé taneční elektroniky. Jako první asi každého napadnou Hocico, případně s nimi spřízněné projekty jako Dulce Liquido či Rabia Sorda, ale ti, kdož mají trochu slušnější přehled, si jistě vzpomenou i na jména jako Cenobita, Amduscia nebo C-Lekktor. Z těch mladších však bylo možno zaznamenat i jisté God Destruction, na jejichž zoubek se v dnešní recenzi podíváme. Aktuálně tříčlenná parta má totiž na kontě novou fošnu s názvem „Redentor“, jež dle mého skromného názoru za nějakou pozornost stojí.

Jak již padlo, God Destruction nejsou žádnými veterány. Svůj první demáč tihle satanáši vydali v roce 2010, ale od té doby se nijak neflákají a každý sudý rok naservírují novou placku. „Redentor“ je tedy již třetím oficiálním nosičem. Já osobně jsem měl tohle jméno v hledáčku už od minulého alba „Novus ordo seclorum“, které jsem zaznamenal díky vydání na značce dnes již bohužel zaniklého labelu Juggernaut Music Group, k poslechu jsem se ale nedostal. Na „Redentor“ s pekelně rudou obálkou jsem si už ovšem počíhal, tak se pojďme podívat, zač je toho (mexický) loket…

V případě metalové hudby mi náladotvorné rozjímání nijak nevadí. Naopak bych skoro i řekl, že ve svém současném rozpoložení dávám přednost atmosféře nad agresí (byť výjimky se samozřejmě najdou, a když to má koule až za roh, tak si nějaký monumentálně zlý prasopal dám s chutí, o tom žádná!). V případě tvrdé elektroniky je tomu právě naopak a zde si radši vychutnávám nasranou testosteronovou rubanici, která se na nic neptá, nasadí nesmlouvavé 130 BPM tempo a pere brutálně taneční beaty hlava nehlava. A to je nejspíš i ten důvod, proč mám tak v oblibě horkokrevnou mexickou scénu, kde se to mocně řeže v rytmu zavedeným kultovními Hocico a agrese je až na prvním místě. Myšleno v dobrém!

No, a takhle nějak vlastně zní i „Redentor“. Možná to neznamená nějaké extrémní hody co do originality, avšak vzhledem k tomu, co od tohohle druhu muziky očekávám, nemůžu si stěžovat. Hned úvodní titulní track po krátkém atmosférickém intru nasadí formulku, podle níž God Destruction s většími či menšími obměnami jedou vlastně až do konce hrací doby, ale to vůbec nevadí. V tomhle druhu muziky je totiž hlavní, aby to kopalo jak nasraný bejk, protože když to má koule, tak se i případná jednotvárnost ztratí, protože ta koňská dávka energie přebije naprosto všechno. Když se tohle povede, pak jsem spokojen – a God Destruction se to na „Redentor“ povedlo.

Že mi ke spokojenosti stačí málo? Cha, možná ano, ale nemůžu si pomoct, mě tahle vrstva synťáků, rachotícího beatu a uvřískaného „blackmetalového“ diktátu na pozici vokálů fakt baví. Říkejte si, co chcete, ale songy jako „Bullshit“, „Corpus Satani“ se zkurveně zabijáckým refrénem, rychlovka „The Machine“ nebo hutná „Kakuma (The Unholy Land)“ jsou prostě hity jak hovado. A ta titulní „Redentor“ vlastně taky… no, a pár dalších kusů vlastně taky, když už jsme u toho.

Vedle toho se zde ale nachází hned několik skladeb, jež k výše popisované aggrotechové smaženici přidávají kytarové, leckde až regulérně metalové riffy. Nejvýrazněji to platí asi o „Thunderthrone“ a „Ultraviolencia“, v nichž se God Destruction blíží skoro až do míst, v nichž by šlo mluvit spíše o kombinaci EBM a industriálního black metalu. Ale buďte v klidu, rozhodně to nezní tak vidlácky jako velkohubý Mortal Cabinet, pořád to má tah na bránu. Ačkoliv je pravda, že těm převážně elektronicky orientovaným věcem pořád dávám trochu přednost a cením si jich v rámci „Redentor“ o něco více (výjimku tvoří snad jen „Bullshit“ s výrazně kytarovým rozjezdem). Čímž ovšem nijak nepopírám, že taková „Ultraviolencia“ je vypalovačka jako svině.

Celou desku pak ještě uzavírá pomalejší „Antevasin“, již lze do jisté míry chápat jakožto outro (a v takovém případě funguje), a několik bonusových remixů. Na fyzickém nosiči se nacházejí dva, na digitální verzi je ještě jeden navrch. Obě překopávky titulního tracku (tedy první a třetí remix) lze považovat za vcelku povedené a nemám problém je přehrávačem protáhnout a trochu poškádlit sousedy. Zajímavosti jen tak mimochodem je, že hned o ten první se nepostaral nikdo menší než Nero Bellum z Psyclon Nine. Zato druhý přítomný remix songu „Ultraviolencia“ mě příliš nebaví, a i když se v něm objeví několik vcelku zajímavých motivů a míchání vícera žánrů (třeba jeden skoro až glitch moment a k němu kytara), jako celek bych si jej klidně odpustil.

No, a toť je vlastně vše. V základu se tedy jedná o necelých 60 minut agresivního aggrotech / dark electro bucharu s občasnými kytarovými záchvěvy, ale pokud vám takováhle forma není cizí, pak myslím, že se budete bavit podobně jako já. Jasně, nikdo netvrdí, že je to nějaká hluboká a inteligentní záležitost, to fakt ne, ale pokud hledáte přímočarou elektronickou fašírku, tak s chutí do toho!