God Dethroned - The World Ablaze

God Dethroned – The World Ablaze

God Dethroned - The World Ablaze

Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. A Call to Arms
02. Annihilation Crusade
03. The World Ablaze
04. On the Wrong Side of the Wire
05. Close to Victory
06. Konigsberg
07. Escape Across the Ice (The White Army)
08. Breathing Through Blood
09. Messina Ridge
10. The 11th Hour

Hrací doba: 41:15

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vždy když zaslechnu ony charakteristické riffy a murmur Henriho Sattlera z nizozemských God Dethroned, nemohu si nevzpomenout na časy, kdy jsem na ně v nějakých čtrnácti poprvé natrefil a posléze na nich začal mohutně ujíždět. Byly to především desky „The Lair of the White Worm“, „The Toxic Touch“ a „Ravenous“, které mi v časech, kdy ještě extrémní metal nebyl zrovna mým denním chlebem, ukazovaly zdařilou alternativu k severské melodic deathmetalové scéně. Zrovna nedávno jsem se do nich znovu pustil s tím, abych se pokusil sloupnout plástev nostalgie a trochu střízlivěji je zhodnotil, ale i s tímto odstupem nemohu říci, že by jim zub času nějak zásadněji uškodil. Jistě, není to muzika, která by zásadně posouvala hudební hranice, ale jde zkrátka o vybroušené žánrové kousky s vlastní tváří. Velmi poctivě poskládané a nahrané.

Jsou to nějaké tři roky, co se dala kapela znovu dohromady. A zatímco s koncerty nešetřili – českému fanouškovi se například představili v solidní formě na dvacátém ročníku Brutal Assaultu – pokud jde o studiovou tvorbu, dlouhou dobu bylo ticho po pěšině. Až letos v květnu skupina konečně přišla se svým v pořadí desátým albem nesoucím název „The World Ablaze“. Stačí letmý pohled na obal nahrávky, aby bylo jasné, že v duchu konceptů, jež započaly na „Passiondale (Passchendaele)“ a pokračovaly na na dlouhou dobu posledním „Under the Sign of the Iron Cross“, se bude radostně pokračovat. Obliba ve válečných tématech u deathmetalových kapel není nic výjimečného, nicméně málokdy se obejde bez patosu a zřídkakdy je pak v oné muzice cítit nějaká hlubší autenticita. A ani God Dethroned v tomhle ohledu nebyli úplně výjimkou. Atmosféra zákopů první světové války nebyla v jejich podání patřičně chorobná a muzika se postupně začínala přiklánět k předvídatelnosti. Zvědavost, jakým směrem se na novince God Dethroned vydají, u mě i přesto postupně kulminovala.

Desku otvírá intro „A Call to Arms“, které ihned prozradí příklon k heavy metalu, jenž je pro celé album charakteristický. Nespoutanost předchůdců je utlumena a struktury skladeb se přiklání k ještě větší čitelnosti. To by nemuselo být automaticky špatně, kdyby si ale kapela zachovala charisma a údernost. Problém je v nevýrazném valivém zvuku a bezzubých melodiích. Za příklad lze koneckonců uvést již „Annhilation Crusade“, která je svým refrénem až kontraproduktivně polopatická, a namísto starých časů God Dethroned se mi na mysl derou spíš spolky typu Amon Amarth – což není úplně to, co bych od Nizozemců měl chuť slyšet. A to stále mluvím o skladbě, jež patří mezi ty výraznější. Klipovka „On the Wrong Side of the Wire“ a povedeným závěrečným sólem opatřená „11th Hour“ při opakovaném poslechu v hlavě celkem uvíznou. Zbytek je ale uniformní šeď.

Více chladu, strojenosti, ale o dost méně charismatu a nespoutanosti. Formálně všechno sedí, ale chcete překvapení – jako když na „Passiondale (Passchendaele)“ přišly čisté vokály? Marně. Je to metal, ale ne ten odvážný a nespoutaný, ale až neobvykle nekonfliktní, takový ten metal, který se bude vyjímat jako pěkná kulisa ke klipu, ale z přehrávače vám bude stačit pár poslechů a radši si dáte něco buď ostřejšího či inovativnějšího. Cítím zde potenciál zaujmout širší spektrum posluchačů, ale mnohem menší snahu vydat se za komfortní zónu a reálně se někam posunout.

Agresivní složka působí cynicky a neprožitě, melodie jsou hymnami z povinnosti a jediné, co zůstává z radosti z mých dávných hrdinů, jsou čvachtavé blastbeaty ve spojitosti s charismatickým growlem. To je ale trochu málo. Přemítám, co by kapele pomohlo, a říkám si, že by bylo dobré upřednostnit jednu ze stránek a s tou si nějak pohrát a vyšperkovat – buď zahrát na agresivní strunu a natlakovat do skladeb a do samotného provedení více vzteku a vzdoru, nebo se zaměřit na tu melodickou složku, udělat z další desky sbírku skutečných hymen a nespokojit se s natvrdlou melodikou à la Amon Amarth.

God Dethroned

Je to tak. Poslední skutečně zajímavou nahrávkou God Dethroned v mých očích zůstává „The Toxic Touch“. Kapela je na nové desce uvězněná v mantinelech, které by chtělo do budoucna rozkopat, i kdyby šlo o posun jen o píď. Formace se zakopává hlouběji a hlouběji do svého zákopu, ale s touhle strategií bitvu zkrátka vyhrát nelze. Snad se do příště trochu seberou a svou bezzubost nahradí za nějakou slušivou protézou. Sehraní a instrumentálně zruční jsou dost, jen by to chtělo zase jednou opustit komfortní zónu a vydat se trochu někam jinam.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.