Godflesh - A World Lit Only by Fire

Godflesh – A World Lit Only by Fire

Godflesh - A World Lit Only by Fire
Země: Velká Británie
Žánr: industrial experimental metal
Datum vydání: 7.10.2014
Label: Avalanche Recordings

Tracklist:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Life Giver Life Taker
05. Obeyed
06. Curse Us All
07. Carrion
08. Imperator
09. Towers of Emptiness
10. Forgive Our Fathers

Hodnocení:
Atreides – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
bandcamp

Justin K. Broadrick patří mezi největší osobnosti hudební scény. Ne možná té mainstreamové – jeho osoba se sice odpíchla v Napalm Death, s odchodem z grindové mlátičky se však jeho hudební směřování ubralo docela jiným směrem. Když pominu všechny vedlejší projekty, dojdu ke dvěma jménům – Jesu a především Godflesh, jednomu z prvních industrial metalových uskupeních, v němž zpočátku působil s basákem G. C. Greenem a Paulem Nevillem. Nechci vás tu moc mučit historickým okénkem, takže budu stručný. Po nějakých šesti řadovkách dali roku 2002 Godflesh světu vale. Green odešel a Broadrick kapelu z osobních důvodů pohřbil, aby následně založil Jesu (což je mimochodem název poslední skladby z posledního alba před rozpadem kapely) coby svůj balzám na bolavou duši. Nicméně jsou to čtyři roky, kdy se s Greenem rozhodli tuhle notně uleželou mrtvolu vykopat a zkusit oživit. A to, co se zpočátku tvářilo jako koncertní reunion, postupně přerostlo v pokračování studiové tvorby, na kterou si tu dneska posvítíme.

Co si budeme povídat, Godflesh jsou unikát. Na scéně industriálního metalu jim, coby jedněm z průkopníků, zaslouženě patří kultovní statut a byl jsem opravdu zvědavý, s čím na novince “A World Lit Only by Fire” přijdou. Projdu-li si jejich tvorbu, narazím na citelný vývoj a raději jsem příliš nepřemýšlel, jakými cestami by se dvojice mohla ubírat tentokrát s tím, že se nechám překvapit. Když však nepočítám předposlední “Us and Then”, které je dost mimo rámec Godflesh díky četným hrátkám s elektronikou, drum’n’bass a podobnými žánry, existuje několik takřka poznávacích znaků, které jsou přítomny i po třinácti letech. Strojově přesné rytmy, hutné riffy a basa tak výrazná, že se v jejím zvuku doslova utopíte, a nasraný Broadrick, kterému skoro ani nechcete věřit, že po těch letech strávených s Jesu je ještě schopen tak hrubého vokálu. V tomhle ohledu funguje továrna na hněv stále dokonale a ten pocit nekomfortnosti, hrubiánské nepřístupnosti a uší vytíraných šmirgl papírem se dostavuje zas a znovu.

Změn oproti třináct let staré “Hymns” je několik. Prve, na místo bubeníka Teda Parsonse se opět vrátily automatické bicí. Co se týče hudebního výraziva, Godflesh po produkční a technické stránce plynule navazují tam, kde skončili, jen je vše ještě dotaženější a zvuk doslova vraždí. Mazlavý a dost hluboký, nic se neztrácí a vyniká nelidská strojovost. Zkreslená kytara se zařezává do hlavy silou cirkulárky a rytmická sekce zdatně sekunduje bucharům na kov. “A World Lit Only by Fire” se však hudebně vrací trochu do minulosti a svojí surovostí dává vzpomenout spíš starším deskám jako třeba “Pure”, které jsou méně melodické, více postavené na úderné rytmice a silných riffech. Návrat k automatickým bicím tomu jen přispívá, protože i když na “Hymns” jel Parsons mnohdy jako stroj, živelnost lidského organismu prostě zapřít nedokázal. V tomhle ohledu mi mnohem víc sedí odlidštěná mechaničnost automatiky, která ke Godflesh prostě patří a novince dává správný antihumánní náboj. Prakticky celá první půlka alba šlape jako hodinky, v čemž exceluje hlavně šlapavá “Shut Me Down”.

Druhá polovina pak vyniká skvělým zakončením. “Carrion” exceluje výbornými riffy a zkresleným, nechutně zlým vokálem, “Imperator” zase v závěru vyniká čistými vokály. Skutečně fenomenální je ale předposlední “Tower of Emptiness”, která naplno ventiluje všechnu zlobu a nasranost, jež se ve vzduchu za celý poslech stačila nahromadit. Industriální bahno blížící se dronu, neprostupná stěna hnusu, prostě libovka. V jejím kontextu je pak závěrečná “Forgive Our Fathers” dost zbytečná, protože z podstaty samotné “Tower of Emptiness” prostě čekáte, že až skončí, přijde ticho a klid týraným uším. Prostě šlus a nikoliv další skladba, která navíc vyvolané emoce nijak nezužitkovává a jen přidává další. Navíc, “Forgive Our Fathers” svojí smířlivou a v jádru klidnou povahou sedí víc do starší tvorby Jesu, ale rozhodně ne do kontextu hněvivého “A World Lit Only by Fire”. Tohle se Godflesh prostě nepovedlo, i když ona skladba samotná rozhodně není špatná a sama o sobě se mi líbí.

I přesto je “A World Lit Only by Fire” dobrá deska. Jsem s ní spokojený, a i když to rozhodně není nejlepší deska, kterou kdy Godflesh vydali, coby návratový počin je víc než přesvědčující. I když se na albu sem tam najde trochu slabší kus, jako celek prostě funguje takřka na výbornou a až na samotný závěr se nikde nezadrhává. Těch pár minut v podobě “Forgive Our Fathers” by se sice ještě ukrojit dalo, i tak ale desce hodně prospělo, že nepřetahuje přes hodinu hrací doby. Nebýt poslední skladby, jdu s hodnocením ještě o bod výš, i tak si ale Godflesh odnáší solidních sedm bodů.


Další názory:

Vždycky, když se nějaká kapela vrací po letech na scénu, tak je nutné se zeptat, jestli její návrat má nějaký hlubší smysl než jen vytřískat z dávné slávy ještě pár dolarů navíc. U Godflesh není nad čím přemýšlet. Tahle legenda industriálního metalu prostě na scéně chybí, a i když se Justic Broadrick snaží v trošku jiných vodách s Jesu, seč mu síly stačí, tak novinkové album “A World Lit Only by Fire” je pro mne osobně zajímavějším počinem než posledních několik zářezů pod hlavičkou Jesu. Po celou dobu z alba doutná chladná, strojově přesná a hutná atmosféra, jíž Broadrick uvolňuje jen sporadicky. Přiznávám, že zpočátku se mi album zdálo až příliš monotónní a nechávalo mne chladným, nicméně postupem času se mi do skladeb podařilo proniknout a výsledný dojem je daleko lepší, než jsem si byl ochotný po prvním poslechu přiznat. Nemá smysl se bavit o srovnání s klasickými počiny, ale když řeknu, že třeba prostřednictvím “Shut Me Down” nebo “Imperator” (a vlastně spousty dalších) se jim Godflesh dokáží přiblížit alespoň na dostřel, tak vlastně nemám důvod být zklamaný. Nějaké řeči o nudném materiálu recyklujícím staré postupy ať si rýpalové strčí za klobouk. Nebo by si někdo Godflesh pouštěl kvůli něčemu jinému, než co se jim podařilo na “A World Lit Only by Fire” celkem solidně oživit? To sotva. Na oslavu povedeného nového začátku je sedmička tak akorát.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.