Gojira - L'enfant sauvage

Gojira – L’enfant sauvage

Gojira - L'enfant sauvage
Země: Francie
Žánr: progressive groove / death metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Explosia
02. L’enfant sauvage
03. The Axe
04. Liquid Fire
05. The Wild Healer
06. Planned Obsolescence
07. Mouth of Kala
08. The Gift of Guilt
09. Pain Is a Master
10. Born in Winter
11. The Fall
12. This Emptiness [bonus]
13. My Last Creation [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem “The Link”, se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut “Inflikted” zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.

“L’enfant sauvage” (v překladu “Divoké dítě”) vychází čtyři roky po poslední studiovce “The Way of All Flesh”. Na novém albu si Gojira udržují svoji vysoce nasazenou kvalitativní laťku, a přestože se jim nepodařilo ji tentokrát přeskočit, tak se nejedná o žádný debakl. “L’enfant sauvage” je dobré album, které v sobě skýtá tolik nápadů a zajímavých momentů, že jiní by si s tím vystačili na dvě až tři desky. Přestože se skladby trošku zpřehlednily, tak se podařilo ponechat je přikryté progresivně-agresivním hávem, jak to umí snad jen tihle žabožrouti z Bayonne. Přiznám se, že po několika prvních posleších jsem byl mírně zklamaný, protože v pořadí již páté studiové album nepůsobí tak překvapivě a rozmanitě jako “From Mars to Sirius”, ani intenzivně jako “The Way of All Flesh”, ale na druhou stranu se nedá říct, že by to byla deska nudná a nezajímavá. S přibývajícími poslechy “Divoké dítě” v mých očích jen rostlo.

Deska je napěchovaná ostře řezanými a neprostupnými riffy, brutálními bicími a agresivním zpěvem Joe Duplantiera, který disponuje velice charismatickým a rozpoznatelným vokálem, s nímž občas dokáže zabrousit i do atmosferičtějších poloh, a nespadá tak do škatulky klasického tuctového řvouna. Hned na první poslech je zřetelné, že “L’enfant sauvage” je o něco přístupnější než předchozí řadová alba, a jak jsem tento fakt ze začátku Gojiře spíše vytýkal, tak s postupem času si člověk uvědomí, že se borci prostě vyvíjí. Je nutné říct, že přes proklamovanou přístupnost jsem i po několika posleších zaznamenal momenty, které mi unikly, a dokázal jsem si najít nové překvapivé okamžiky, což je vždycky příjemné zjištění, “L’enfant sauvage” se jen tak neoposlouchá.

Hned úvodní energická “Explosia” je úderná jak hrom. Zabijácký riff a parádní práce bubeníka Maria Duplantiera, jehož hra mě i po mnoha posleších nepřestává vyvádět z úžasu, jsou hlavní devízou nejen této skladby. Takhle talentovaný bubeník se jen tak nevidí, jeho hra není nějak exhibicionistická, spíše bych ji označil jako údernou a agresivní, přesně padnoucí. Titulní song “L’enfant sauvage” byl uvolněn v předstihu jako klasická ochutnávka a docela chápu, že se sáhlo právě po této skladbě. Přece jen, zapamatovatelný kytarový motiv, který celou píseň provází, je chytlavý a přesto dostatečně brutální. Nejen díky němu skladba šlape jak hodinky a klidně bych ji označil jako jeden z vrcholů stejnojmenného alba. Totéž platí i pro “The Axe”, která se do paměti zaryje hned na první poslech a jistě se s ní stane koncertní tutovka. Ta je důkazem, že Duplantierovci jsou schopni složit i dost melodický song, který nepůsobí jako kompromis a pořád šikovně drtí všechny kosti v těle.

Nemá cenu rozebírat skladbu po skladbě, protože to je opravdu na dlouho, vezmeme-li v potaz, že se v nich toho děje víc než dost, ale jako celek má “L’enfant sauvage” jedno obrovské plus. Jednotlivé skladby jsou dost vyrovnané a vytváří dojem ucelené nahrávky, nikoli desky poskládané z jednotlivých položek. Druhá půlka alba obsahuje několik překvapivých momentů a nepřipustí, aby se na mysl vkrádal pocit nudy a jednotvárnosti. Příkladně “The Gift of Guilt” je díky své rozmanité kytarové lince asi tou nejzajímavější písní na albu. “Born in Winter” posouvá hranice tvorby Gojiry zase o kus dál. Téměř po celou dobu se nese v klidné atmosféře za přítomnosti melodického vybrnkávání, poklidných bicích a umírněného vokálu, ve druhé půlce skladby se sice zavelí k mohutnému finiši, ale ten nepůsobí příliš rušivě a dalo by se říct, že Gojira má s touto skladbou na svém kontě i nějakou tu “polobaladu”. Na úplně závěr si kapela připravila utahanou “The Fall”, ve které se jako noc a den střídají klidnější a agresivní pasáže, jako by se nechumelilo.

Není moc věcí, které by se “L’enfant sauvage” daly vytknout. Přestože jsem si našel dvě skladby, které v rámci diskografie Gojiry zapadnou a moc mě neberou, tak je to album velice vyrovnané a kvalitní. Tahle banda je tady pro všechny, kdo má zájem o agresivní, moderní a chytrou metalovou hudbu, která se za pár let může stát základním stavebním kamenem pro další generace kapel. I když mám “L’enfant sauvage” za album, které svým dvěma předchůdcům dýchá na záda, tak dýchá z dost krátké vzdálenosti, takže nadprůměrné hodnocení je jistě na místě.


Další názory:

Vezměte všechny groove metaly, různé něco-core záležitosti a podobné věci, smíchejte je dohromady a hulvátsky nazvěte třeba moderním metalem – získáte velice málo OPRAVDU dobrých skupin, jejichž muzika je vážně inteligentní a má nějakou hloubku. Francouzská bestie Gojira však mezi takové rozhodně patří a rozhodně nebudu přehánět, když prohlásím, že stojí na samém kvalitativním vrcholu této scény. Novinka “L’enfant sauvage” možná v tomto ohledu není zas až tak průkopnická jako předcházející desky “From Mars to Sirius” a “The Way of All Flesh”, nic to však nemění na tom, že i touhle nahrávkou Gojira pohřbívá drtivou většinu žánrové konkurence (stylové dílčí rozdíly ponechme nyní stranou) hluboko pod zem. Mě osobně album neskutečně baví, je plné výtečných, v některých momentech dokonce i naprosto famózních nápadů a má toho hodně co říct i po mnoha posleších. A navíc vzhledem k tomu, jak moc svou konkurenci převyšuje, neváhám se “L’enfant sauvage” alespoň částečně odměnit velmi vysokým hodnocením. Pokud bych měl zvolit nějaké konkrétní vrcholy, asi bych jmenoval výtečné “The Axe” a “The Gift of Guilt”, nicméně ani zbylé songy nezaostávají. Jen škoda poněkud nevýrazného přebalu…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.