Země: Francie Žánr: progressive groove metal Datum vydání: 17.6.2016 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. The Shooting Star 02. Silvera 03. The Cell 04. Stranded 05. Yellow Stone 06. Magma 07. Pray 08. Only Pain 09. Low Lands 10. Liberation Hrací doba: 43:56 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde.

„L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých refrénů a trendových postupů. Přesto však překvapilo zdánlivých zjednodušením jednotlivých kompozic a tedy i celkového výrazu. „Magma“ jde v tomto ohledu ještě dál a dalo by se tak říct, že Gojira stojí s novým albem na samém začátku nové epizody svého fungování. Hlavní změnou je, že na aktuální placce se nikam nespěchá a ubylo drtivých kytarových výjezdů, jež jsou nyní nahrazeny matematicky přesnými, místy velmi hypnotickými riffy. Další výraznou změnou, již je nutno v souvislosti s „Magma“ vyzdvihnout, je změna výrazu Joea Duplantiera, který do svého rejstříku čím dál častěji zařazuje melodický vokál.

Pokud si vy, kteří jste ještě s albem neměli tu čest, říkáte, že Gojira vyměkla a směřuje si to vstříc metalovému střednímu proudu, tak bych vás v tomto místě rád uklidnil. Přestože budou přívlastky jako melodický, atmosferický a jim podobné padat v textu recenze častěji, než by si posluchač odkojený na „The Link“ nebo „From Mars to Sirius“ na první dobrou připustil, tak vězte, že ona melodičtější forma Gojiry má řadu poznávacích atributů, na které jsme byli zvyklí v minulosti. Joe Duplantier umí pořád hezky hrubiánsky zařvat a tvrdých kytar se borci taktéž nezřekli, jen nehrají prim, jako tomu bývalo kdysi. Naproti tomu se při evidentní snaze změnit skladatelský přístup zaměřila čtveřice na celkovou atmosféru a celistvost alba, protože v tomto ohledu „Magma“ nijak nezklamala a byl jsem po několika posleších dost mile překvapen tím, jak navzdory své jednoduchosti (myšleno v porovnání s předchozí tvorbou) roste.

Asi nejlíp všechny ty změny vyjadřuje hned první skladba „The Shooting Star“. Právě tahle záležitost by se na pozici prvního singlu hodila ze všech nejlépe. Nic proti „Silvera“ a „Stranded“, které se dočkaly vizuálního ztvárnění, ovšem snad žádná jiná píseň (no, možná ještě titulní vál) by posluchače nepřipravila na všechny ty změny lépe. Pozvolný nájezd hypnoticky se opakujícího kytarového motivu, pomalá tempa, přesná a nikterak zdrcující rytmika a konečně ponuře, avšak melodicky pějící Joe Duplantier. „The Shooting Star“ je na úvod jako pěst na oko a možná i proto jsem si ji z celé kolekce oblíbil ze všech nejvíc. Její dopad je v atmosféře, kterou na posluchače přenáší, a jakkoli mám agresivní Gojiru rád, tak tahle nová tvář kapely má hodně co do sebe. Následuje zmíněný singl a tentokrát již trochu tradičnější záležitost „Silvera“. V této písni se poklidnější plochy podbarvené zajímavou kytarovou melodií střídají s explozivními výjezdy, v nichž si příznivci Duplantierovic agrese přijdou alespoň částečně na své.

Pokud je na „Magma“ přítomna skladba, o níž se dá říct, že by bez menších problémů zapadla na starší počiny, jejichž postupy evokuje, tak je to „The Cell“. Rychlá, technicky přesná jízda na pozadí nápadité rytmiky a hlavně skvělé bicí linky mladšího z bratří Duplantierů, Maria. Ony by se celkově daly písně rozdělit na dvě základní skupiny dle jejich celkového vyznění. „Only Pain“ a „Stranded“, jež by doplnily zmíněné „The Cell“ a „Silvera“, jsou kusy, kde agresivní elementy přeci jen trochu převládají a na poměry zbylých písní je lze označit jako více tradiční kompozice. Zejména „Stranded“ se dle mého názoru povedla a sekaný kvílivý riff, jenž prostupuje takřka celou písní, je jeden z momentů, který se mi do paměti zanořil hned na první poslech. Jedná se o skladbu, jež by se na poměry Gojiry dala označit za velmi přímočarou, až jednoduchou, ale neznamená to, že by byla špatná. Melodický nápěv Joea v závěrečné čtvrtině hrací doby je znamenitý, a pokud takhle bude vypadat budoucnost jeho dítka, tak bych se s těmi melodiemi nebál ještě víc přitlačit na pilu.

No, a protože jsem v předchozím odstavci mluvil o první skupině písní, té agresivnější, tak je vcelku logické, že „Magma“, „Pray“ a „Low Lands“ jsou spolu s „The Shooting Star“ představitelé pokroku, který Gojira během posledních čtyř let prodělala. Právě v těchto skladbách spatřuji umělecký vrchol desky a je jedno, jestli budu mluvit o úvodní krasojízdě nebo o některém ze zbylých třech kousků. Gojira mi v této podobě zní zatraceně uvěřitelná. Úplně nejsilnější chvíle přichází s titulní „Magma“, což je velmi podmanivá kompozice, jež po celou dobu plyne naprosto nenásilně, skoro až nezajímavě, ale ani na vteřinu jsem se při jejím poslechu nenudil. Takovou její umírněnější sestrou je předposlední „Low Lands“, která velmi pomalu, až post-rockově spěje v dynamicky závěr upletený z heavy kytar a explozivního Joeova vokálu. „Liberation“, jež album uzavírá už je „jen“ tříminutová ethno akustická záležitost, bez níž by se „Magma“ obešlo. „Liberation“ si ale cestu na desku našla a tak pomalu doznívá a alespoň nechá posluchači čas na to, aby právě skončivší nahrávku vstřebal a ucelil si názor.

„Magma“ je jiná. O tom není sporu. Gojira se rozhodla, že se svou tvorbu posune odlišným směrem a musím říct, že jim to vyšlo na jedničku. Nebudu zastírat, že alba „From Mars to Sirius“ nebo „The Way of All Flesh“ mám přeci jen radši, protože ta technicky groove/deathmetalová podoba je něco, na co jsem už jsem po těch letech a stovkách poslechů navyklý, ale jen díky tomu nelze „Magma“ zatracovat. Naopak. Velice si cením odvahy, s jakou do toho Gojira šla, a že nehraje na jistotu. Jsem zvědavý, čeho se ještě můžeme dočkat v budoucnu. Za mě rozhodně palec nahoru, protože jestli má takhle vypadat budoucnost moderně střiženého metalu s melodickými ambicemi, tak není důvod se věcí příštích obávat.

---

Druhý pohled (Onotius):

Francouzské progressive/groovemetalové Gojiře se v posledních letech podařilo něco, co není tak úplně snadné. Svůj projev se jim totiž podařilo dopracovat do formy, jež má potenciál zaujmout jak náročné posluchače-fajnšmekry, tak široké masy. Jenomže se slávou přichází i zodpovědnost. Proto když se začalo mluvit o novince „Magma“ byla v desku vkládána velká očekávání. Začaly se však množit i obavy, aby album nezabřehlo v jistotách a nenabízelo jen slabší variaci na dříve vyřčené. Když pak vyšel první singl „Strangled“, ukázalo se, že Gojira přestává tolik tlačit na pilu a začíná být uvolněnější – rockovější, ale i melancholičtější. Naštěstí však na desce nesměřuje ani tak do přijatelné rockovosti, jako do vod atmosféry a specifického napětí. Obecně je novinka klidnější a experimentálnější.

Na jednu stranu je škoda, že Gojira už tolik nedrtí, neboť jí to vždy šlo naprosto fantasticky, nicméně novinka má kouzlo jinde. Je tím zmiňovaná atmosféra evokující vodní hladinu, která je čechrána dynamickými nárazy, což nejlépe ilustruje samotná skladba „Magma“ (mimochodem jedna z nejpovedenějších na albu). Kytary zde nedrží tolik spodky, a tak vyniknou i zajímavé aranže. Klasicky precizní rytmika pojme větší prostor pro dynamiku. Také je deska různorodější. Zatímco monumentální až hymnická „Silvera“ je vlastně takovou epičtější klasikou od Gojiry, podobně tak „The Shooting Star“ je meditativnější, ale nápady tradiční, taková „Pray“ začíná atmosférou, flétnami a transformuje se v relativně neoposlouchaný kousek, jenž mi evokuje až post-metal. Občas víc mluví samotná rytmika a basa. U takové „Only Pain“ má člověk pocit, jako by se jednotlivé atributy hudby Gojiry rozpojovaly a pak zase v refrénu spojovaly. „Low Lands“ je šikovná precizní a zároveň co se týče dílčího nápadu velmi minimalistická záležitost. V závěru potěší meditativní akustická kytara, která pak pokračuje v outru „Liberation“ s tajemnými bubny jako doprovodem.

Novinka je s výjimkou singlů paradoxně méně přístupná, zase ale na ní lépe fungují rozdíly v průběhu alba – což dělá celek přehlednější a kompaktnější. Problém ovšem tkví v nápadech. Občas má člověk pocit, jako by se kapela snažila těžit silnou atmosféru z naprostého minima („Low Lands“). Na první poslechy to funguje, na ty další však člověk přijde na to, že by asi ocenil trochu promyšlenější nápady. Na druhou stranu zase taková epická „Silvera“ je zatraceně silný kousek.

Nu, co se týče nápadů, byly na tom poslední tři nahrávky jednoznačně lépe, avšak co se týče konceptu a atmosféry, předvedla novinka celkem zajímavý progres. A proto i když chápu, že ji někdo může odsuzovat, mě stále relativně baví. Pořád je tu několik velmi solidních kousků („The Shooting Star“, „Silvera“, „Stranded“, „Magma“), pár klasických („The Cell“) i těch slabších („Only Pain“, „Low Lands“). Celkově „Magma“ beru jako lehký nadprůměr, s tím že první půlka alba je silnější na nápady, ta druhá pak invenčnější co se týče formy.

---