Země: Švýcarsko Žánr: hard rock Datum vydání: 1.6.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Starlight 02. Give Me Real 03. Remember It’s Me 04. Fight 05. Yippie Aye Yay 06. Tell Me 07. Shine 08. The Story’s Over 09. Right On 10. S.O.S. 11. Take It All Back 12. I Can 13. Where Are You 14. Starlight (acoustic) Hodnocení: Madeleine Ailyn – 7/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook

Jako by pro mě nemělo smysl začínat s nějakým vysvětlováním historie kapely. Jednak proto, že Gotthard jsou docela známá hard rocková kapela, a jednak proto, že bych se dostala k dobře známému smutnému bodu. Protentokrát jsem docela fanynka, pokud tak pravidelnému poslechu chcete tak říkat. Takže se prostě budu držet faktu, že Gotthard jsou zpět na scéně a že i po takové ráně se byli schopni sebrat a stvořit s novým zpěvákem Nicem Maederem album “Firebirth“. To zabrání mé sentimentálnosti se prodrat na povrch a zůstat aspoň trochu nad věcí, protože se mi nechce pochybovat jen kvůli svým osobním pocitům. Kdokoliv kdo má nějaké mezery, nechť si je “vygooglí”.

Možná je to v tomhle případě hodně tvrdé tvrzení, ale všechno zlé, a i to hodně zlé, je k něčemu dobré, ale já si tuhle poznámku nemůžu odpustit. Předchozí dvě alba Gotthard byla z mého pohledu jakýmsi stepováním na místě. Hodně milým a poslouchatelným stepováním, ale to bylo asi tak vše. Ostatně, co si žádají fanoušci, je jasné. Už s příchodem Nica se musela hladina mírně rozčeřit. Přiznejme si, že jeho barva hlasu je trochu rozdílná, než byla Stevova, i když se členové kapely jistě snažili vybrat hlasově nejpodobnějšího adepta. Já osobně miluji trochu té “mladické” nerozvážnosti, která se prolíná celým tím albem. Najednou to pro mě začalo vonět úplně jinak. Popravdě, když to vezmu trochu z ženského pohledu, je nemožné ty dva srovnávat. A tihle Švýcaři to okamžitě pochopili. Zkušené “Anytime Anywhere” nahradil drzý, ale trochu méně chytlavý, “Starlight“. Není to méně sexy. Jen je to jinak sexy. A mně to opravdu nevadí.

Ani větší drzost nového zpěváka ale nemohla zabít pevné srdce Gotthard. Když se budete hodně snažit, najdete zde motivy a známé tóny z předchozích alb. Jsou oblečené v jiném kabátku a tváří se nově. Ten mix starého a nového se mi docela líbí. Ale chvíli jsem vážně pochybovala, jestli se něco z té hudby nevytratilo. Možná, že bych po hudební stránce čekala méně klišé, a teď se nebavím o tom, že každá kapela v určitém smyslu navazuje na svá předchozí alba, jenže u některých písní se mi zdá, že snaha udržet si tvář byla příliš silná. Začíná to už samotným rozvržením skladeb na albu, které se drží toho, že po pořádné náloži přijde vždy něco klidnějšího. Zvyk je železná košile. Když to posloucháte jako celek, je “Firebirth” vyvážené. Překvapivě z mého pohledu na něm ani není slabších songů. Pár zvučných songů střídá pomalá romantika, a to je u počtu třinácti songů docela slušný výkon. Druhé “Give Me Real” zní stejně silně jako předposlední “I Can“. Ale aby to neznělo, že to jsou vyloženě slova chvály, moje otázka zní, jestli to stačí na Gotthard, jak jsem je znala – a myslím tím znala pár alb předtím. Právě tenhle slušný výkon může být problémem. Je to album, které si užijete, nikoho neurazí, jen možná, že dává menší prostor k tomu se odvázat.

Z těch slabších songů, o kterých jsem už mluvila, jde hlavně o dva. Prvním z nich je “Yippie Aye Yay“. Ten refrén je na Gotthard moc primitivní a celé provedení písně málo kreativní a nic nepomůže to, že se to snaží oživit různými prvky. Jakmile si to porovnáte s “Right On“, nemůžete se vzdát pocitu, že byste zrovna tuhle část rádi vypustili. Druhým je balada “Take It All Back“, která svým nápadem připomíná miliony podobných songů, které jste slyšeli předtím. A krutě ji pohřbívá i společnost písní, jako je “Tell Me“, která je ve své jednoduchosti tak krásně poslouchatelná, nebo poslední “Where Are You” věnovaná Stevovi, která profituje zase hlavně z dostatku citu.

Takže, zakončila bych to následovně. Myslím si, že nové “Firebirth” je jakousi dvousečnou zbraní. Mým názorem je, že je super, že Nic je jakási oživující voda a že i když zpěvem Steva připomíná, v projevu se odlišuje. A že mu celý ten počin dovolil být trochu víc drzý, než se od Gotthard očekávalo předtím. Jenže právě to je jediná věc, kterou si konzervativní Švýcaři dovolili. Zdá se mi, že tak moc chtěli vsadit na to, že si nerozhodí fanoušky, že po hudební stránce je to trochu repríza. I když velice pěkná a zajímavá repríza. Ostatně to byla už ta předchozí alba, ale tady je ta hrozná sázka na jistotu cítit o 100 % více. A ta snaha se neodvazovat se projevila tím, že na albu sice najdete písně, které se tváří jako hitovky, ale přitom jednoduše musím přiznat, že ani jedna z nic nemá tu správnou sílu tuhle možnost uskutečnit. Kult z toho nebude, nejsilnější album skupiny taky ne, ale poslechnout si to do konce a říct, že je to slušná věc, snad zvládne každý, kdo má uši.

Další názory:

Nikdy jsem nebyl žádným velkým fanouškem Gotthard, ani jsem zbožně neuctíval předchozího zpěváka Stevea Lee, který před dvěma lety zemřel, tudíž rozhodně nemám potřebu se na ty nové Gotthard dívat už předem skrz prsty jako někteří, přesto mi připadá, že dříve to bývalo o něco lepší. Určitě to není vina nového zpěváka Nica Maedera, jehož výkonu není vůbec nic co vytknout, jde spíš o takový ten celkový pocit. Když si poslechnu například takové “Domino Effect”, to byla naprosto přirozená a lehce zahraná muzika – a přesně to na “Firebirth” tak nějak necítím, což mi, nemohu si pomoct, přijde u kapely typu Gotthard jako vcelku zásadní nedostatek. Netvrdím, že by “Firebirth” byla vyloženě špatná deska, to ne, poslouchá se to docela příjemně (akorát ty pomalé patetické cajdáky alias balady mě opravdu nudí, jenže to je zase můj problém, že je obecně příliš nemám v lásce), ale něco tomu prostě chybí…
H.