Grails, Lilacs and Champagne poster 2014

Grails, Lilacs & Champagne

Grails, Lilacs & Champagne
Datum: 6.3.2014
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Grails, Lilacs & Champagne

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Grails platí v poněkud módní záplavě post-rocku za jednu z nejoriginálnějších kapel – a více než právem, neboť se v rámci stylu neštítí experimentů i výletů do žánrů příbuzných, jako je například post-metal nebo ambient, v jejich hudbě ale najdete i řadu jiných vlivů. Ono popsat hudbu Grails není úkol zrovna lehký. Důležité proto je, že propracované kompozice mají nápad a především náboj, který posluchače (alespoň mě) strhává již při poslechu z alba. Zároveň jsem si však nedokázal docela představit, jak asi vypadá koncert v podání téhle portlandské smečky. Tušil jsem buď naprostý úspěch, nebo naprostý propadák v podobě nečitelného zvuku, který zabije vše, co je na téhle hudbě skvělé. Můžu vás ubezpečit, že naštěstí došlo na první možnost – a to i v případě první kapely.

Tou byl projekt Lilacs & Champagne, boční projekt Alexe Halla a Emila Amose, kteří nepochází odnikud jinud než právě z Grails. Bohužel se mi podařilo dorazit až v polovině jejich setu – nepostřehl jsem změnu začátku akce na sedmou večerní a dorazil podle starších informací až na osmou. Pořád jsem však stihl slušných třicet minut ve společnosti kapely, která byla do jisté míry podobná Grails (ještě aby ne), strukturu skladeb však stavěla na ambientních pasážích a trip-hopových beatech. Kosmos podtržený psychedelickou projekcí na velké plátno byl téměř instantním výletem mimo realitu a dokázal mě pohltit, aniž bych hudbu tvořenou pod hlavičkou Šeříků a šampaňského jakkoliv znal. O to víc mě však vystoupení přesvědčilo o tom, že je potřeba tvorbu tohoto projektu prozkoumat velmi podrobně.

Projekce v tomto případě sehrála opravdu velkou roli, neboť velmi netradičně nebyla pouhou ozdobou a nicneříkajícím pozlátkem. Vzhledem k jejímu charakteru ani nebylo výrazně na škodu, že příliš odváděla pozornost od minimalistického a velmi skromného vystupování kapely. Výsledkem kombinace hudby a projekce byl jeden konzistentní celek, jenž mozku dával tisíc a jednu vstupenku za brány reality. Fantaskní výjevy, často se překrývající přes sebe, nijak neupozaďovaly mojí vlastní fantazii, nýbrž jí podávaly ruku a pomáhaly jí vytvořit obrazy ještě šílenější a zběsilejší. I přesto, že jsem viděl pouze polovinu setu (doteď toho lituji), šlo o zatraceně silný audiovizuální zážitek, který jen potvrzuje, že k naprosto vyjetým stavům člověk nepotřebuje ani miligram drogy.

Lilacs & Champagne se rozloučili skromným a poněkud chladným “Thanks for coming guys” a odporoučeli se bez přídavku z pódia. Je vůbec zajímavé, jak sparťansky strohé, černočerné a chladné (doslova, mám dojem, že jediným vytápěním byla zhruba stovka návštěvníků) stěny Pilotu dokáží znásobit střídmost a skromnost takovým způsobem, až se občas mění v chladnost a nezájem – což nemusí být nutně pravda. Po krátké pauze se na pódiu objevili Grails. Nevím, jestli ještě dozvučovali, nebo jestli rovnou začali hrát, protože jsem měl hlavu stále zaměstnanou dojmy z předchozího vystoupení. Tak či tak, svůj set otevřeli písní “I Led Three Lives” z prozatím poslední řadovky “Deep Politics”. Psychedelický post-rock, charakteristický stejně jako hudba Lilacs & Champagne, výlety mozku do neznáma (a naprosto šílený divoký západ) se v případě Grails obešel bez projekce – kapela se naproti tomu rozrostla o Jesseho Batese se steel kytarou a Jaye Clarka, který se usadil za klávesami.

Podivný sextet však nijak zvlášť vytyčené role nedodržoval a během písní podle potřeby korzoval mezi nástroji. Jesse Batese se tak na chvíli objevil za bicími a bubeník Emil Amos při té příležitosti provětral elektrickou kytaru. Bill Slater pro jednu z písní odložil basu a jal se zprznit pár beatů, Jay Clarke pro jednou vyměnil klávesy za elektronickou foukací harmoniku – a konečně Zac Riles dobrou polovinu setu strávil v objetí krásné dvanáctistrunky. Zejména kombo harmoniky, dvanáctistrunky a steelové kytary dodalo některým písním nádech zběsilého westernu, ve kterém pistolníci střílejí prošlé žvýkačky, uhánějí na dvouhlavých ořích a indiání jsou od přírody bílí jako křída. Nebo čehokoliv jiného, co vás zrovna napadlo. Něco takového prostě jen tak nezažijete.

Setlist Grails:
01. I Led Three Lives
02. Kebnekaise
03. Back to the Monastery
04. All the Colors of the Dark
05. Immediate Mate
06. Almost Grew My Hair
07. Wake Up Drill II
08. Predestination Blues
09. Origin-ing
– – – – –
10. Space Prophet Dogon

Z devíti, deseti skladeb jsem zaznamenal čtyři mně známé kusy – kromě úvodní “I Led Three Lives” ještě “All the Colours of the Dark” a “Almost Grew My Hair” pocházející ze stejné desky “Deep Politics”. Ze starší “Doomsdayer’s Holiday” pak zahráli “Predestination Blues” – a mám za to, že padla i “Immediate Mate”, ruku do ohně bych za to však nedal. To je dobrá polovina setu, jehož druhá půle pocházela z mně neznámého materiálu. Vzhledem k obsáhlé diskografii však těžko určit, z jakých rezerv kapela čerpala při sestavování setlistu. Myslím si ale, že Grails by mohli vzít snad jakoukoliv nahranou skladbu a neudělali by chybu, protože kromě toho, že podle mého názoru ještě nenahráli špatnou věc, umějí svojí hudbu převést do živé podoby takovým způsobem jako málokterá kapela.

Jediná škoda, že délka setu byla omezena policejní desátou večerní, která vynikající vystoupení nevybíravým způsobem utnula. Myslím, že bych nebyl sám, kdo by před pódiem ještě alespoň půlhodinu s chutí strávil. Grails tak nezbylo, než se ve vší skromnosti rozloučit, poděkovat příchozím a odebrat se z pódia. Celkově navýsost vydařená akce, jaká se nejspíš jen tak opakovat nebude – Grails potvrdili vše, co se o nich říká, a Lilacs & Champagne se pak u mě zapsali nejlépe, jak mohli.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.