Datum: 6.9.2014 Místo: Praha, Bajkazyl Účinkující: Five Seconds to Leave, Kill the Dandies!, Kittchen, Were Mute

Letošní začátek podzimní sezony koncertů (furt je sice oficiálně léto, ale podzim pro mě začíná už na začátku září a ne až třiadvacátýho) jsem začal tak trochu netradičně. Protože po Brutal Assaultu se už žádná pořádná kulturní akce, která by mě někam táhla, nenašla, první hudbu někde mimo festivaly jsem si užil až na na pražské Náplavce v rámci akce Gram Bazaar.

Co vám budu povídat, už podle jména je docela jasné, že nejde jen o hudbu, která je tu spíš doprovodem celé akce než nosným programem. Gram Bazaar je hlavně o bazaru vinylů. Kdo by to byl řekl, že jo. A že se tam sešel slušný počet prodávajících, mezi jejichž sortimentem se objevily i velmi zajímavé kusy. A to takové, že jsem si až říkal, že snad začnu taky sbírat vedle CD a triček i LPčka, nebýt toho, že do výplaty zbýval asi tak týden a já lovil z kapsy poslední fufně. Trochu na pendrek plánování, nicméně náladu mi to nezkazilo. Ostatně se klidně přiznám, že za takové situace jsem přišel spíš pokecat se známými a poslechnout si trochu dobré hudby, než zběsile přehrabovat krabice vinylů a rvát si vlasy, co všechno bych si mohl po příští vejplatě koupit.

Vzhledem k poměrně nabitému programu dne jsem dorazil až na šestou, kdy měl začínat Kittchen. Během zvučení jsem v klidu dal pivo, užíval si pohodovu náladu a čekal, kdy se začne hrát. Mistr kuchař vystupoval tentokrát sólo, bez doprovodu Tomáše Neuwertha na baskytaru. Celé to díky absenci podia bylo hodně civilní a Kittchen toho využil bravurně. Ještě během zvučení navíc začalo lehce krápat (u čehož taky zůstalo), takže o melancholickou náladu bylo postaráno. Navíc sám začal pěkně z těžka a v první skladbě otevřel doposud bolestivé téma Sudet ve stejnojmeném (anti)singlu, který vypustil na YouTube konci srpna. A můžu vám říct, že onu podělanou zasmušilost toho kusu země snad ještě nikdo líp nevystihnul. A že pak náladě moc neulehčil… “Berlín”, “Sobota”, “Holka”, snad “Exit” a pár dalších. K tomu přihodil pár nových kusů a set zakončil “Bouřkou“. Ne, že by Kittchen dělal veselou hudbu, věděl jsem, že to nebude 45 minut na žoviální notu, ale že mě to sebere až tak, to jsem vážně netušil.

Nechápu, jak ten člověk dokáže sólo se starou, omlácenou, polepenou kytarou a podmazem z iPhonu dokázat vytřískat z minima takovou atmosféru. Dobře, k těm tématům musí mít člověk asi trochu vztah, aby ho to alespoň trochu sebralo, ale s tím se tak nějak počítá, ostatně jako u všeho. Příjemně lidský, bořící svojí upřímností všechny hranice mezi ním a publikem. Paradoxně během “Bouřky” přestalo krápat a snad i nebe se trochu umoudřilo, takže průtrž mračen a krupobití alespoň v tu chvíli nepřicházelo v úvahu. Nezbývalo než to nějak vstřebat do doby, než začnou hrát Five Seconds to Leave.

Čtveřice z Jindřichova Hradce začala hrát víceméně na čas a nutno říct, že na ně jsem se vážně těšil. Od jejich loňského vystoupení před Crippled Black Phoenix se mi je i přes několik příležitostí ke vší smůle nepovedlo zastihnout a vyšlo to až teď. Kdo tuhle kapelu sleduje nějakou dobu, nejspíš pochopí, jaké překvapení u mě vyvolala přítomnost mikrofonů, která napovídala, že se bude hrát materiál, se kterým jsem neměl tu čest. Nebo alespoň upravené starší skladby. Jak to ve skutečnosti bylo, nedokážu přesně posoudit, protože z toho mála, co si ze studiového poslechu pamatuji, bych jednotlivé kusy dohromady asi nedal. Já Five Seconds to Leave vyhledávám především pro dechberoucí atmosféru, se kterou dokážou posluchače usadit na prdel, a sic bych si je dokázal představit spíš na pořádném pódiu v klubu, na výbornou to zvládli i v prostředí velmi civilní Náplavky.

Nicméně jestli hranice mezi kapelou a publikem prve bořil Kittchen sám, tentokrát se do toho vložilo samo publikum, respektive jedna paní (slečna?), která se jala na posledních pár písní tančit mezi kapelou, což nakonec vyústilo v zakopnutí o odposlech, následný pád a téměř i k odnesení si odposlechu s sebou. Od dalšího tance to však dotyčnou slečnu bohužel neodradilo. Hutnou atmosféru však naštěstí příliš nezkazila. I tak jsem se ale po výborných Five Seconds to Leave rozhodl raději nabrat směr domov a raději oželet poslední Kill the Dandies! ve prospěch strávení dvou vydatných porcí atmosférické hudby, jejichž nálady se ve mně prolínaly ještě dlouhou dobu. Pro mě velmi solidní začátek sezóny.