Grand Magus - The Hunt

Grand Magus – The Hunt

Grand Magus - The Hunt
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 29.1.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Starlight Slaughter
02. Sword of the Ocean
03. Valhalla Rising
04. Storm King
05. Silver Moon
06. The Hunt
07. Son of the Last Breath
08. Iron Hand
09. Draksådd

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8,5/10
H. – 8/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přesně si pamatuji ten moment, kdy kolem mě proběhlo jméno Grand Magus ještě před vydáním minulé desky “Hammer of the North“, ale nějak to v tu dobu odeznělo ještě dřív, než se ve mně nějaké pocity měly ozvat. Zajímavé je na tom, právě to, že si to vůbec pamatuji, většinou mám v tomhle okna velká jak vitríny. Teď bych ale řekla, že po pár kvalitních deskách je na čase tuhle kapelu zaregistrovat a podívat se na tu další, “The Hunt“.

Už při první ochutnávce písně “Valhalla Rising” mi to znělo jako správný recept na něco, co se vám může dostat pod kůži. A to i přesto, že mě už to označení za “heavy metal” mohlo značně odradit, poslední dobou jsem z podobných kapel tak akorát na prášky. Jenže moje tělo mě prostě zradilo, při začátku mě zamrazilo a potom se moje hlava začala jemně kývat a v momentě, kdy jsem uslyšela zpěv “JB” Christofferssona, jsem už byla ztracená na dobro. Jako ženská můžu konstatovat, že on je jedním z těch chlapů, který má v hlase takové charisma, že mám chuť při poslechu zavírat oči a jemně se kousat do spodního rtu, a to ať jde o okamžik, kdy zní jako kladivo, které udeří na kovadlinu, nebo se vás na chvíli snaží ukolébat. Ty vokály jsou jednoduše tak pekelně dobře provedené a on dostal do vínku tak perfektní hlas, že není čas nad nimi přemýšlet, jen je jednoduše cítit.

Počínaje těmi vokály a pokračujíce přes kytarová sóla v sobě mají Grand Magus značnou část nostalgie. Celé to smrdí to začátky metalu. Na tom by pro mě nebylo nic tak zajímavého, když budu chtít něco takového poslouchat, je tady dost starých desek na vykopání z hrobu. Jenže tihle seveřané dali i téhle nové desce něco nezapomenutelného. Pro mě to začíná už přebalem, který konečně nevypadá jako nepovedení HammerFall, ale je to grafika, ze které čicháte napětí, které celá deska rozhodně nabízí. Konečně je to něco, co naznačuje, že se v cédéčku neschovává nic tuctového. Jako by někde už ve vzduchu vysel pach krve a stopy nám vedly na sever. Ona ani ta “vikinská” a celkově severská tématika nezní moc nově, ale v kombinaci, jakou ji Grand Magus předvádí a prezentují, je to něco šíleně zajímavého. A texty, i když jsou úderné, neztrácejí na inteligenci. Což by se ostatně taky dalo jen očekávat.

Na Grand Magus je sympatické také to, že nic neženou do extrému. Celá deska je příjemná od začátku do konce. Žádný slabý moment se nekoná. Se začátkem, jako je “Starlight Slaughter“, si jednoduše nasadí laťku a pak už v ní jen pokračují. Přejdou přes již zmiňovanou “Valhalla Rising” až k “The Hunt” a dále. Všechny skladby jsou stejně dobré a zároveň k tomu rozmanité. Jenže v tom je to moje první i poslední “ale”, celé album je, jak když krájíte nožem máslo. Překvapit vás pak už nemůže tak pěkná věc, jako je “Son of the Last Breath“, která smrdí putykou. Je to až moc samozřejmé na to, aby se to dalo označit jako album, které vám sebralo dech. V první minutě ano, ale pak si na něj zvyknete jak na dobrého přítele a zázraky se nekonají. Ale nebuďme krutí, v dnešní době je i takový úspěch požehnáním.

Řečeno stručně na závěr, Grand Magus mají rozhodně co nabídnout. To platí pro jejich předchozí alba a stejně tak by tomu nemělo být pochyb u “The Hunt“. Představují něco, co vás asi těžko může úplně omrzet, a překvapení po začátku přicházejí, jenže když tu desku posloucháte moc dlouho, přijde vám, že je až moc samozřejmá a zdá se mi jako sázka na jistotu. I když ta jistota je tak příjemná a tak moc dospělá. Proto srážím ten bod a půl dolů. I tak bych řekla, že je to u mě na něco takového velký úspěch.


Další názory:

Grand Magus přešli od Roadrunner RecordsNuclear Blast, zpěvák a kytarista JB si nechal narůst fousy, ale jinak se toho příliš nezměnilo – naštěstí! Kapela pořád drhne ten svůj špinavější severský hevík se stále stejnou vervou a především ve stále stejné kvalitě. V době, kdy nejklasičtější heavy metalový žánr chcípá na nedostatek kvality, působí kapely jako Grand Magus díky své uvěřitelnosti a přirozenosti jako živá voda nalitá na umírajícího. Grand Magus jsou skupina, které bez jakéhokoliv zaváhání uvěřite každý jeden tón, nekoná se žádná vyumělkovanost na hranici kýče či trapasu (nebo za ní), dokonce i balada (v uvozovkách) v jejich podání nepůsobí jak soundtrack sjezdu homosexuálů, jak se to často děje, ale svěže jako skvělé oživení desky. Nejsem si tím ještě úplně jistý, ale obě předchozí fošny “Hammer of the North” a “Iron Will” mi možná přišly o malinko lepší než “The Hunt”, ale to nic nemění na tom, že i novinka je naprosto přesný prototyp toho, jak by měl heavy metal dle mého názoru znít, a zcela nesporně obsahuje několik vskutku výtečných kompozic jako třeba “Valhalla Rising” nebo “Iron Hand”. Já osobně jsem s výslednou podobou “The Hunt” bezezbytku spokojen.
H.

Grand Magus pro mě byli dlouhou dobu velká neznámá, sice jsem je znal podle jména, něco jsem od nich i slyšel, ale nikdy mě nedokázali zaujmout, abych jim věnoval větší pozornost a sledoval jejich kariéru. O to víc příjemným překvapením pro mě “The Hunt” bylo. Logicky nemám možnost srovnávat novinku s jejich dřívější tvorbou, ale to brzy napravím, protože “The Hunt” na mě dost zapůsobilo. Hudebně se kapela pohybuje někde na pomezí severského power metalu a stoner metalu a je to spojení sakra povedené. Od první skladby “Starlight Slaughter” je jasné, že zpěvák “JB” Christoffersson je hlavní postavou a jeho rockový retro vokál posouvá jednotlivé kousky až někam do období zlatých sedmdesátek, ostatně tak jako to dělal ve slavnějších Spiritual Beggars. Hned zmíněný otvírák bych označil jako nejlepší skladbu alba, skýtá v sobě totiž chytlavé riffování a dost melodický refrén. Dalo by se říct, že takhle se s menšími obměnami pokračuje i v ostatních osmi skladbách a nebylo by to daleko od pravdy, jen by to ke Grand Magus nebylo spravedlivé, protože bych nechtěl vyvolat dojem, že na desce jsou skladby jedna jako druhá, které splynou, a posluchač nemá šanci je od sebe nějakými poznávacími znameními oddělit, tak tomu není. Mám pro tenhle druh hudby trošku slabost, takže jsem velice spokojený
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.