Grand Magus - Triumph and Power

Grand Magus – Triumph and Power

Grand Magus - Triumph and Power
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 29.1.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. On Hooves of Gold
02. Steel Versus Steel
03. Fight
04. Triumph and Power
05. Dominator
06. Arv
07. Holmgång
08. The Naked and the Dead
09. Ymer
10. The Hammer Will Bite

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od doby, co mě před necelými dvěma lety Grand Magus svým tehdejším zářezem “The Hunt” doslova skolili na lopatky, jsem nelenil a velmi rychle jsem se dostal taky ke zbytku diskografie pro mě tehdy relativně neznámé trojice, o níž jsem nějaké to základní povědomí měl, ale prakticky jsem od nich neslyšel jedinou celou píseň. No, a protože, jak už to tak někdy bývá, se mi i ostatní alba Grand Magus velmi rychle zalíbila, na sedmou řadovku “Triumph and Power” už jsem se celkem dost těšil a přistupoval k ní s poměrně jasnými očekáváními. O hudební náplni nemohl být snad pochyb, takže vidina díla, na němž se heavy metalové základy spájí v jeden dokonalý celek se stoner-doomovými dozvuky, doplněný o velmi charismatický vokál Janneho “JB” Christofferssona, se mi samozřejmě vyplnila, ovšem hlavní byla očekávání kvalitativní. A protože jsou Grand Magus chlapská parta, od níž se logicky čeká, že drží “slovo”, tak nebudu chodit kolem horké kaše a říkám, že “Triumph and Power” je skvělé, protože drží vysokou kvalitu svých předchůdců.

Tato trojice – kdy stálou dvojici v podobě kytaristy/zpěváka JB a basáka Matse Hedena, jenž vystupuje pod pseudonymem Fox Skinner, nově doplnil před minulým “The Hunt” Ludwig Witt ze Spiritual Beggars – si v průběhu své existence vytvořila poměrně neotřelý špinavý sound, který samozřejmě stojí na heavy stonerových kytarách a přesné rytmice, ovšem severský původ je patrný nejen z hrdinských textů, jež se můžou zdát jako klišé, ale také díky nepřeslechnutelné melodičnosti, přes kterou Grand Magus neznějí nijak vyumělkovaně; velmi příjemný odér přirozenosti a živelnosti je prostoupen “Triumph and Power” skrz naskrz. Takže vše na svém místě. O hudebních kořenech v případě Grand Magus se toho mnoho říct nedá, třeba já tam všude cítím Deep Purple a trošku Ronnieho Jamese Dia a teď je fuk, jestli v podobě Rainbow nebo Black Sabbath. Krom toho jsou v některých momentech vzdáleně slyšet taky Manowar, což se může zdát mimo mísu, když tady doposud padala označení jako stoner, doom, špinavý a podobně, ale při poslechu pochodového titulního válu mi snad dáte za pravdu.

Jednou z největších devíz “Triumph and Power” je jeho vyrovnanost. Od úvodní “On Hooves of Gold”, v níž hned takhle zkraje odpálí skvělý JB jeden z nejlepších refrénů celé desky, se pod laťku, jíž tahle pecka nastaví, nesleze. Tahle hláška je sice klišé jako prase, ale JB zraje jako víno a jeho vokál, který se sice od dob jeho působení ve Spiritual Beggars nese v totožných rovinách, je plnější, barvitější a hlavně silnější a otvírák budiž jen důkazem. Jedeme dál s baskytarovou jízdou v podobě “Fight”. Ta patří mezi přímočařejší skladby, které opouštějí zdánlivě pomalejší tempo, díky čemuž zní trochu jednoduše, protože za vypjatým JB se schovává vlezlá kytarová linka, jež vzešla z klasických heavy metalových postupů, takže jí vládne úderný riff. Ještě blíž podlaze je sešlápnut rychlostní pedál v hard rockové vypalovačce “The Naked and the Dead”, ačkoli že by byla vyloženým rychlíkem, který mi na desce trochu chybí, tak to ne. Ono i díky tomu, že není obsažena rozmáchlejší semi-balada, jako byla posledně “Son of the Last Breath”, se může “Triumph and Power” zdát jako album méně rozmanité a podstatně přímočařeji orientované, ale díky tomu, že jednotlivé skladby obsahují velké množství zapamatovatelných motivů, které mají do hloupé jednoduchosti daleko, je tento dojem po chvíli utlačován do pozadí. A kdyby někdo chtěl vyloženě remcat, tak dvojice meziher “Arv” a “Ymer” v duchu severské mytologické tvorby (nevím, jak jinak to nazvat, protože podobné věci jdou totálně mimo mě) přináší alespoň na krátkou chvíli docela jinou náladu.

Víte, dlouho jsem přemýšlel nad vrcholem, který by ostatní songy nějakým způsobem převyšoval, a protože to nemůžu říct ani o fantastické “The Hammer Will Bite” (kytarové sólo nemá chybu), která se svými sedmi minutami okamžitě budí očekávání v epický kus, jenž by album ve velkém stylu uzavřel, tak můžu úplně klidně říct, že “Triumph and Power” nemá slabého místa nebo naopak vrcholu, k němuž by se směřovalo. Pravda, zpočátku mi přišla dvojice “Dominator” a “Holmgång” poněkud nevýrazná, ale časem jsem si i k nim našel onu pověsnou cestu a hlavně “Holmgång” s bathoryovským úvodem, po němž se píseň přerodí v houpavou hitovku, v níž se stonerový riff sráží s hutnými bicími, má něco do sebe.

Takových kapel jen víc. Přesně tohle si říkám snad pokaždé, když z nějakého impulsu sáhnu po nějaké z desek Grand Magus, a jsem rád, že “Triumph and Steel” nezůstalo svým předchůdcům nic dlužno, protože se od minula – krom vyleštěnějšího zvuku, kdy mají kytary ostřejší hrany – nic nezměnilo. Nutno dodat, že naštěstí. Osmička skladeb (“Arv” a “Ymer” snad ani nepočítám) o příjemné čtyřicetiminutové stopáži je přesně tak akorát, abych nehleděl na čas a parádně si poslech užíval, protože tohle je vyrovnaná, chlapsky špinavým heavy metalem prostoupená jízda, jíž se jen stěží dá něco vytknout. A že to je to úplně nemlich to samé, co tohle trio přineslo v minulosti už šestkrát? Komu na tom záleží, protože dokud to bude takhle dobře šlapat, tak lze na Grand Magus nahlížet jako na jeden z těch případů, kdy opakování dřívě osvědčeného nevadí. Spíš naopak, protože jak už jsem v podobné rovině řekl, takových alb jen víc. Nic víc si snad ani nelze přát.


Další názory:

Jsou kapely, u nichž si člověk neustále stěžuje, že jejich alba znějí pořád stejně a progres mezi nimi je naprosto minimální nebo rovnou žádný. A pak tu jsou kapely, u nichž je tomu přesně naopak a vůbec to nevadí, že drhnou dokola to samé, vlastně je to ještě žádoucí. A přesně do této sorty spadají taktéž Švédové Grand Magus, jejichž novinka “Triumph and Power” rozhodně není nijak překvapivá, pokud jste se s jejich tvorbou setkali již v minulosti, ale i tak to stále baví. Důvod, proč tomu tak je, ani není tak těžké najít – v době, kdy je drtivá většina heavy metalu tak těžké agro, že u něho přemýšlíte, jestli to ty skupiny nenahrávají spíš na vidle než na kytary, je podobně živelných, přirozených, lehkou severskou špínou načichnutých a hlavně uvěřitelných riffů, jaké předvádějí právě Grand Magus, akutní nedostatek. Je pravda, že čerstvému zářezu na pažbě nemohu dát tak vysokou známku jako kolega v recenzi, protože i přes právě řečené mají Grand Magus na svém kontě už i o dost silnější kusy jako “Iron Will” nebo “Hammer of the North”, ale to nic nemění na tom, že i “Triumph and Power” je stále parádní a obrovsky sympatická muzika, která mě jednoduše baví. K tomu už jenom stačí připočítat pár výtečných hitovek jako “On Hooves of Gold”, “Steel Versus Steel” nebo “Triumph and Power” a je jasné, že je opětovně zaděláno na hodně nadprůměrné hodnocení…
H.

Že Grand Magus špinavý severský heavy metal umí, o tom jsem se přesvědčil už nějaký ten roček zpátky prostřednictvím skvělého vystoupení na Metalfestu a následně i díky poslechu desky “The Hunt”. Od té doby od nich nečekám nic menšího než opravdovou kvalitu a pánové ani tentokrát nepřekvapili a opět nahráli desku, která je prostě super. Žádné zbytečné serepetičky okolo nejsou potřeba; k tomu, aby “Triumph and Power” fungovala opravdu výtečně, stačí jen parádně hutné riffy, skvělý JBho vokál, lehký odér nesmrtelného odkazu Bathory a tím to hasne, víc opravdu není třeba. Neříkám, že je to dokonalost v každém ohledu. Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba správná nálada, aby si člověk “Triumph and Power” (a vlastně celé Grand Magus) patřičně užil, jenže když i při nevyhovující náladě deska funguje více než dobře, nemám jediný důvod šetřit s hodnocením. A jelikož to vidím na sedmičku jako H., když na “Triumph and Power” zrovna ideální náladu nemám, a na Kašovu osmičku, když to naopak všechno sedne, ať je to nakonec poctivých sedm a půl bodu. Grand Magus si je rozhodně zaslouží a dokud budou sypat z rukávu aspoň takhle dobré desky, budu jim to ochotně žrát i s navijákem!
Ježura


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.