Datum: 3.2.2013 Místo: Praha, Matrix Účinkující: Grave Digger, Majesty, Wizard, Gun Barrel Akreditaci poskytl: Pragokoncert

Už si ani pořádně nevzpomínám, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném heavy metalovém koncertě, kde by se to jen hemžilo zástupy obrovitých hrozivých borců v kůži a s naolejovanými svaly, kteří jsou v mžiku oka připraveni svým blyštivým mečem setnout hlavu jakéhokoliv červa, nevyznávajícího pravý heavy metal, a jeho mrtvolu pak následně spálit svým ohnivým pohledem. Oukej, to bylo možná až přespříliš expresivní, nic to ovšem nemění na faktu, že večer, jehož hlavním tahákem jsou němečtí veteráni Grave Digger, se za ryze heavy metalový považovat rozhodně dá – tím spíš, když si s sebou klasici okolo zpěváka Chrise Boltendahla dovezou trojnásobný support ze stejného žánru i země…

Jako první se pódia přesně načas (což bylo velmi příjemné) ujímají Gun Barrel z Kolína nad Rýnem. Jejich půlhodinka nepředvedla nic extra pamětihodného, ale na rozjezd se jednalo o vcelku pohodový a nenáročný heavy metal, který ubíhal relativně příjemně. Hudebně to byl spíše průměr, jenž nijak nevynikal nad běžnou žánrovou produkcí; kapel, které hrají jako Gun Barrel, je asi tak milion a miliontá-první vás rozhodně v ničem nepřekvapí. Živě to však chlapíkům docela šlapalo, a i když bylo vidět, že na ně lidi určitě nedorazili (hecovačka hned po nástupu se s nějakou výraznější reakcí nepotkala), časem si publikum získat dokázali. Lidi ten večer – vcelku logicky – přišli naladěni na heavy metalovou vlnu, takže se dalo očekávat, že podobná muzika bude slavit úspěch – tím spíš, že jste od Gun Barrel vlastně ani nemuseli slyšet ani notu a stejně vám všechny songy byly povědomé. Co se týče pódiové prezentace, rozhodně stojí za zmínku zpěvák, který zpívat vážně uměl, trochu kýčovitě světélkující hmatník baskytary a vtipně kníratý kytarista.

Nyní došlo k menšímu prohození v programu, takže se na prkna, co znamenají Matrix, nachystali Wizard, které už lze také bez sebemenších problémů považovat za veterány a díky početné diskografii snad i za prověřenou kvalitu. Byť ani oni nemají šanci hudebně překvapit nikoho, kdo se v metalu pohybuje aspoň půl roku, přesto ukázali, že z pódia rozhodně mají co říct. Pánové zaujali hlavně sympatickou bezprostředností, se kterou se pustili jak do hraní, tak i do komunikace s publikem. Navíc se ukázalo, že i po téměř čtvrtstoletí od svého založení si hraní stále dokážou užívat, což člověk vidí rád. Všichni se nad vřelým přijetím od diváků usmívali od ucha k uchu a na oplátku sypali pohodový power metal, v jehož společnosti vymezený čas uběhl opravdu hodně rychle. Při posledním songu se na pódiu objevuje epický host v podobě bedňáka Majesty, což byl dozajista trhák roku.

Na řadu přicházejí Majesty… docela povědomé jméno… jasně, Majesty se nejdřív jmenovali Majesty, pak se jmenovali Metalforce, teď se jmenují zase Majesty, takže je v pěkný guláš, ale ono je to ve výsledku nakonec úplně jedno, jak se jmenují, protože škola, kterou dostali od Manowar, když byli tři roky upsaní firmě jejich hlavního principála, je na nich pořád vidět a asi už navždy bude. Co to znamená? Partu homosexuálů v kožených brněních, patos a tuctovou muziku (všimněte si prosím toho důležitého rozdílu mezi neobjevným, což byl případ předchozích dvou kapel, a tuctovým, což je případ Majesty). Nemůžu tvrdit, že by ten koncert byl úplný klystýr, který by nešel přežít, to bych zase lhal, protože to ještě docela ušlo, už jsem živě viděl i mnohem větší pitomosti, i tak si ale Majesty z mého pohledu odnášejí titul nejméně záživné položky večera. Tím spíš je ovšem poněkud paradoxní, že odezvu měli asi největší – ne, že bych měřil decibely, ale pocitově mi přišlo, že na ně lidé brali ještě víc než na Grave Digger. V neposlední řadě si Majesty rovněž odnášejí titul nejlepšího vtipu celého koncertu v podobě obou kytaristů, jimž byste měli problém věřit, že už mají občanku, přičemž jeden se navíc při hraní tvářil, jako kdyby se měl každou chvíli udělat. Jestli se tak opravdu stalo, to říct nedokážu, neb jsem mu obsah trenýrek nekontroloval.

Konečně se ke slovu dostávají hlavní protagonisté večera, legendární Grave Digger, kteří přijeli představit svou aktuální desku “Clash of the Gods”, jež byla mnohými přijata trochu rozporuplněji, ačkoliv já osobně s ní problém nemám a stojím si za tím, že některé songy z ní jsou setsakra povedené, ale to je v tuto chvíli vedlejší. Na tomto místě by se slušelo zmínit, že všechny tři předchozí skupiny měly zvuk dobrý až výborný, protože to bude pro následující řádky dosti důležité…

Po hororovém intru, během něhož se nám představil kultovní omaskovaný hrobník, se kapela pustila do díla, trochu překvapivě s pomalejší a epičtější titulkou posledního alba “Clash of the Gods”. Ale koneckonců, proč ne, ostatně rychlejší věc, konkrétně “Death Angel & the Grave Digger” taktéž z novinky, přišla hned vzápětí. Dále z “Clash of the Gods” zazněla ještě výtečná “Medusa” a očekávaná singlovka “Home at Last”, jinak se už Grave Digger věnovali starším věcem. Celkově byl setlist navolen dost dobře, byl pestrý a ukázal různá období skupiny. Osobně mě potěšila skvělá “The House” z desky “The Grave Digger”, moje oblíbená “Highland Farewell” z předchozí “The Clans Will Rise Again” a samozřejmě i legendární tutovky “Rebellion (The Clans Are Marching)” a “Heavy Metal Breakdown”.

Co se týče samotného vystupování Grave Digger, kapele to opravdu šlapalo a bylo vidět, že jsou pánové ve formě. Všichni bez nějakých větších problémů odváděli svůj standard, Chris Boltendahl se svým pověstným chrčákem ani jednou nezaváhal (resp. jsem si toho nevšiml), výtečný byl bubeník Stefan Arnold, jenž po celý koncert neustále točil paličkami a vyhazoval je do vzduchu, a mnohými kritizovaný současný kytarista Axel Ritt mi také nijak nevadil, ačkoliv pokaždé, když hrál sólo, se tvářil, jako kdyby ho zrovna neuvěřitelně začaly škrtit spoďáry. To samozřejmě není výtka, ať se tváří, jak chce, hlavně když to zahraje, byla to spíš taková humorná poznámka na okraj; průser – a to opravdu pořádný – byl totiž někde jinde – ve zvuku…

Upřímně vám mohu říct, že už jsem dlouho nezažil podobný audio teror, jaký se odehrál v Matrixu na Grave Digger. Zvukař by za tohle zasloužil dostat doživotní zákaz zvučení, radši by se mu měly useknout ruce, kdyby ten zákaz chtěl porušit, a pro jistotu by ho měl někdo ještě vykastrovat, aby se ke zvučení koncertů náhodou nedostaly jeho děti. Ze začátku to ještě bylo v pohodě, ale v průběhu setu se zvuk začal s prominutím tak nehorázně mrdat, až to hezké nebylo. Střídavě vynechávaly reproduktory nalevo i napravo, což mělo za následek vždy třeba vteřinové ztlumení “poloviny” zvuku. Postupně se navíc celá rytmická sekce slila do hrčivé hlukové koule, která doslova rvala uši. Někde v polovině koncertu to bylo opravdu na hranici poslouchatelnosti a nepříjemně to podkopávalo snažení jinak velmi dobrých Grave Digger. Možná i díky tomu bylo přijetí publika trochu chladnější, jelikož místy byl opravdu problém rozeznávat písničky. Což o to, já si ještě řeknu, že je to v hajzlu a mávnu nad tím rukou, když tam jsem na akreditaci a prachy dám jen za dopravu, ale vážně je mi líto lidí, kteří zaplatí skoro sedm kil, aby viděli oblíbenou skupinu, a dostanou takový neposlouchatelný humus. Nemám tušení, jestli to byl zvukař od klubu, pořadatele nebo samotné kapely, ale ve výsledku je to bohužel jedno.

Pachuť ze zmršeného zvuku pomalu nedokázala spravit ani nesmrtelná “Rebellion (The Clans Are Marching)”, po níž se Grave Digger odebrali z pódia, nicméně žádné velké vyvolávání ani nestačilo začít a kapela už byla zpátky s přídavkem, jenž se skládal z akustické “Yesterday” (tu bych si osobně snad jako jedinou odpustil) a již zmiňované dvojice “Highland Farewell” a “Heavy Metal Breakdown”.

Celkový dojem z koncertu je tedy malinko rozporuplný, nicméně hlavní hvězda v tom byla naprosto nevinně. Předkapely byly průměrné (Majesty), slušné (Gun Barrel) a dobré (Wizard) s povedeným zvukem, Grave Digger byli skvělí, ale s hodně špatným zvukem. Nezbývá než doufat, že na festivalu Masters of Rock, kam byli Hrobníci čerstvě potvrzeni, si zvukař vybere silnější chvilku…