Země: Švédsko Žánr: hard rock Datum vydání: 26.10.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. An Industry of Murder 02. Slow Motion Countdown 03. Seven Seven 04. The Suits, the Law & the Uniforms 05. Endless Night 06. Hard Time Lovin’ 07. Goliath 08. Fool in the End 09. 20/20 Tunnel Vision Hodnocení: Kaša – 9/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: facebook / twitter

Retro jak řemen. Vlastně ani nevím, jak jinak začít recenzi na třetí album švédských Graveyard. Kdo už s touto pozoruhodnou kapelou měl nějakou tu čest, ví, o čem mluvím. Loni v květnu, kdy těmto milovníkům sedmdesátkového rocku vyšlo druhé album “Hisingen Blues”, vypukla na scéně menší bomba. Kdo by to byl řekl, že se dá s tak neoriginální tvorbou, která ne že čerpá, ale vyloženě vykrádá rockové postupy, které byly na vrcholu popularity na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, získat uznání hudebních kritiků a přízeň tisíců fanoušků po celém světě. Novinka “Lights Out” pokračuje v tradici, kterou započaly první dvě desky kapely, jejíž kořeny sahají k seskupení Norrsken, jež to sice nedotáhlo dál než ke třem demosnímkům, ale světu dala pohrobky Witchcraft, jejichž “Legend” jsme si tady představovali nedávno, a právě čtveřici Graveyard, které se mrkneme na zoubek nyní.

V případě Graveyard je trošku scestné mluvit o retro kapele, která absorbovala prvky svých dávných hrdinů a zahrnula je do současné rockové hudby. Parta ve složení kytaristů Joakima Nilssona, Jonathana Larocca-Ramma, z nichž prvně jmenovaný se věnuje ještě zpěvu, a rytmické sekce v obsazení Rikard Edlund a Axel Sjöberg uchopila vlivy legend Deep Purple, Creedence Clearwater Revival či Cream takovým způsobem a s takovou grácií, že budí spíš dojem sedmdesátkové kapely, která čtyřicet let čekala někde v ústraní a v novém tisíciletí jen začala vydávat všechny své staré šlágry. Veškeré postupy, přírodní a dřevní zvuk, vokální projev i textová složka do sebe zapadají tak logicky, až si říkám, že není možné, aby takhle hrála současná banda. “Lights Out” oproti minulé desce nezaostává snad v žádném ohledu a přesně takhle si představuju situaci, kdy kapela naváže na překvapivě bezchybné album. Oproti předchůdci se novince nedostalo do vínku snad jen tak hezkého obalu, protože v tomto ohledu působí “Lights Out” na jedné straně abstraktně a minimalisticky, ale na druhé straně možná až zbytečně chudě a nudně, což je moje osobní výtka, která s hudbou nemá moc společného, ale abych byl upřímný, tak jsem se těšil na něco zajímavější. Škoda.

“Lights Out” dává vzpomenout, že v jednoduchosti je mnohdy ukrytá krása a že i spontánně znějící rocková deska může znít inteligentně. Přesně takhle na mě nové album působí. Úvodní “An Industry of Murder” začíná opatrně prostřednictvím space rockových kláves, které zní jako vzdálená siréna a v průběhu celé písně se hlásí pravidelně o slovo. Kytarový riff je velice přímočarý a v pomalejších pasážích zní zádumčivě, až jsem si vzpomněl na debut Black Sabbath zahraný dvakrát rychleji. Zmíněná skladba možná není taková pecka jako minulý otvírák “Ain’t Fit to Live Here”, který jsem donedávna považoval za nejlepší výtvor kapely. Spíš než aby na posluchače vletěla svou neurvalou přímočarostí, staví atmosféru pro nadcházejících 35 minut. Vokál Joakima Nilssona je dostatečně charismatický a nejčastěji se mi v souvislosti s jeho hlasem na mysl vkrádal John Fogerty z Creedence Clearwater Revival. Pro ty, kteří se ve starším klasickém rocku neorientují, což chápu, bych zvolil přirovnání mezi Jackem Whitem z The White Stripes a Andrewem Stockdalem z Wolfmother.

O zmíněné “Ain’t Fit to Live Here” jsem v souvislosti s nejoblíbenější písní mluvil v minulém čase a může za to druhá položka tracklistu, “Slow Motion Countdown”, což je překrásná balada, která postupně graduje a umně střídá bluesové polohy starých Deep Purple s relativně tvrdšími pasážemi, jež jsou mírněny melodickým vokálem. Parádní kousek. Že to borci umí pořád pěkně od podlahy rozbalit, dokazuje vypalovačka “Seven Seven”, jejíž stopáž se zastavila na dvou a půl minutách a je to rozhodně nejrockovější položka na “Lights Out”. “The Suits, the Law & the Uniforms” je takové rockové boogie, které staví na pochodovém rytmu a výrazném kytarovém riffu. Zpěvák v ní místy strašně připomíná Bona Scotta z AC/DC a jsou to momenty osvěžující, které jinak relativně jednoduchou skladbu táhnou hezky kupředu.

Druhá půlka aktuálního počinu nijak výrazně nezaostává a zatímco na té první bych za nejpovedenější skladby označil ty, které v sobě nesly znaky psychedelického rocku, tak na té druhé mě naopak nejvíce zaujala “Fool in the End” s parádní vokální linkou a dále rychlovky “Endless Night” a “Goliath”, které možná nezní na první poslech nijak přesvědčivě, ale spíš jen jako další standardní písně Graveyard, které by skvěle zapadly na loňské album. Chyba lávky, kupříkladu kytarové sólo v “Goliath” je doslova ozdobou desky a s chutí jsem si vzpomněl na Ritchieho Blackmora z období “Machine Head”.

“Hard Time Lovin'” začíná jako další pomalá píseň, protože její minimalistický úvod sází na vkusné hammond-klávesy a jednoduchý riff. Joakim ví, kdy se má držet trošku stranou, a i když je vokální linka dosti výrazná, tak nijak nevyčnívá a šikovně zapadá do hudebního podkladu. Na úplný závěr si Graveyard přichystali “20/20 Tunnel Vision”, která tak nějak přirozeně plyne, až si člověk ani neuvědomí, že je tady závěr. Na můj vkus je “Lights Out” ukončeno jakoby předčasně a i když bych nechtěl upírat kvality “20/20 Tunnel Vision”, tak mi prostě na konci nehraje a dokázal bych si představit, že se za ni vlezl ještě jeden kousek, který by album zakončil ve větším stylu, ale to už bych byl hnidopich.

“Lights Out” nemá vyloženě slabšího místa a kdybych měl srovnávat napříč žánrovými souputníky, kteří letos přispěli svou trošku do mlýna, tak bych novinku Graveyard s přehledem vyzdvihl nad “Legend” od Witchcraft, “Apocryphon” od The Sword i “Yellow & Green” od Baroness. Pochybuji, že se letos ještě objeví někdo, kdo by na poli blues rocku se stoner-psychedelickými vlivy mohl třetí album Graveyard trumfnout. “Lights Out” sází na svou autentičnost a celkovou vyrovnanost, protože ať jsem se zaměřil na album jako celek, nebo na jednotlivé skladby, tak mi nepřišlo, že by něco bylo někde navíc a postrádalo to smysl. Ačkoli mám rád aktuální rockovou hudbu, která se snaží posouvat hranice stylu směrem kupředu a dokazuje, že stále má co říct, tak se čas od času mile rád přenesu do let, kdy v hudbě vznikalo to nejzásadnější a prostřednictvím Graveyard ani nemusím prohledávat staré dobové archivy, protože se jim opět dokonale podařilo přenést ducha let minulých do současnosti.

Další názory:

Je to svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak moc muzika Graveyard funguje, vzhledem k faktu, co a jak kapela hraje, ale prostě se jedná o dost zábavnou záležitosti. O poznání více mě baví ty rychlejší kousky, pomalejší skladby už o trochu méně (i když taková “Hard Time Lovin'” má rozhodně něco do sebe), nicméně jako celek je “Lights Out” hodně povedené album. Ačkoliv mám oldschool muziku rád, zdaleka nejsem takový příznivec retra jako kolega, díky čemuž hodnotím o trochu méně body, přesto nemohu Graveyard ani v nejmenším upírat talent a smysl pro tvorbu muziky, která frčela tak před čtyřiceti roky. Na závěr svého hodnocení ještě přídám perličku, že přibližně měsíc před “Lights Out” od Graveyard vyšla deska úplně totožného názvu norským black metalistům Posthum, jež mi vzhledem k mému vkusu chutná o trochu více, ale opakuji, že i tohle švédské retro oceňuji…
H.