Země: Rusko Žánr: alternative metal Datum vydání: 3.5.2013 Label: Mausoleum Records Tracklist: 01. Thunder Phase 02. Blood on the Face 03. Sands of Silence 04. Midday Show 05. Golden Years 06. Rejected 07. Fix Your Life / A Few Miles from Paradise 08. The Taste of Misery 09. Brain Fever 10. See No Sun 11. Last Stop 12. All in the Suit that You Wear [Stone Temple Pilots cover] Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Grenouer

Je to možná tak trochu nespravedlivé, ale od mladých začínajících kapel zpravidla nečekám vyloženě překvapivé výkony, takže už tak nějak střízlivě přistupuji k jejich albům s očekáváním standardní porce žánrově nijak oslnujícího přednesu, což je přesně ten přístup, s nímž jsem šel do loňského počinu ruské pětice Grenouer s titulem “Blood on the Face”. Jaké překvapení jsem pak zažil, když jsem nahlédl do diskografie a zjistil, že poslední album je již sedmým počinem této party, která tak logicky nepatří mezi výtvory nedávné doby; historie Grenouer sahá až do počátku devadesátých let, kdy jako špinavá formace vezoucí se na vlně thrash/death metalu staré Sepultury šířila zkázu prostřednictím demosnímků s názvy “Death of a Bite” či “Fiery Swans”.

Od té doby už uběhla pěkná řádka let a stejně tak se (i díky nějakým těm personálním změnám) postupně upravoval výraz samotných Grenouer od špinavého deathu, přes industriální rock/metal moderního vyznění, kterým se snažili prorazit na přelomu tisíciletí, až k současnému rock/metalu, z něhož je moderna cítit na míle daleko. Podladěné kytary sází hlavně na hutné riffy, které se občas rozestoupí, aby uvolnily místo post-rockově provzdušněným momentům, ovšem bez takové té zasněné atmosféry, protože “Blood on the Face” se očividně nesnaží dělat žádné velké umění, ale vlastně přináší “jen” necelý tucet poctivých rock/metalových skladeb, jimž nechybí hitový potenciál a které se jedna vedle druhé dají celkem bez problémů vyslechnout. Bohužel, kamenem úrazu se pro tento počin stala snaha stavět se k němu jako k jednolitému albu, kdy se všechno, co do té doby samostatně fungovalo relativně bez problémů, ukázalo dohromady jako nepříliš silná skladatelská forma a na povrch tak celkem rychle vypluly nedostatky v podobě nevyrovnanosti materiálu a jeho nezáživnosti. Celé to zní jako horší a méně nu-metalová kopie KoRn, kdy jim k přímému srovnání chybí hlavně charismatičtější zpěvák, protože i když Andrey Ind umí hezky melodicky zapět a v případě několika skladeb dokonce zarapovat (alespoň předpokládám, že to je on, protože o žádném hostovi jsem zmínku nenašel), tak mu chybí něco, čím by se odlišoval od množství jemu podobných vokalistů, kteří znějí formálně v pohodě, ale splést si jednoho za druhého není žádný problém.

Na “Blood on the Face” se ve výsledku nachází desítka klasických autorských písní, protože úvodní intro připravuje atmosféru pro standardní otvírák v podobě skladby titulní a na samém závěru číhá celkem zbytečná předělávka “All in the Suit That You Wear” v originále od Stone Temple Pilost. A celá tato desítka by se dala celkem spravedlivě rozdělit na polovinu silnou a samozřejmě i tu slabou, která bohužel nestačí jindy vysoce nastavené laťce. Mluvím teď zejména o druhé půli, kdy trojice písní vymezená “Brain Fever” a “Last Stop” je na albu snad jen proto, aby se nekončilo na půlhodinové stopáži. Jediný vyloženě zajímavý motiv třeba na takové “Brain Fever” je zatěžkaný kytarový riff. Ten zbytek je takový nemastný neslaný a nebýt celkem povedené kytarové linky, kdy zvonivé vybrnkávání nahradilo klasické kytarové sólo, tak nemám důvod skladbu vůbec poslouchat. Totéž platí o pomalé uchcávačce “See No Sun”, která se nachází přesně ve středu zmíněné trojice a představuje ještě unylejší verzi patetické skladby, jakou je pětka “Golden Years”. Že se i v zatracované “See No Sun” najde prostor vymezený pro trošku toho kytarového hřmení, nemění se nic na tom, že jakmile se skladbou nese dojemné “hóóóó hóóóóó” v pozadí, což je případ “Golden Years”, která se snaží být tak teskná, až je účinek opačný, tak ji přestávám brát vážně, takže tudy zcela určitě ne.

Kdybych měl jmenovat onu pětku povedených písní, tak bych určitě sáhl po trojici, která se nachází hned na kraji “Blood on the Face”, takže po skladbě titulní a následující dvojici “Sands of Silence” a “Midday Show”. První dvě stojí na pevných kytarových základech v kombinaci se vzletnými vokály Andreye. Jasně, není to nic odzbrojující a rozhodně nic, na co by sázeli Grenouer jako jedni z mála, ale hlavně v případě “Blood on the Face” je výsledkem velmi příjemná hitovka ve středním tempu. Nikam se ostatně nespěchá po celou dobu trvání desky, což taky přispívá k jisté jednotvárnosti, které se nemůžu i po několika posleších zbavit. Pokud by alespoň bylo na desce více skladeb v podobě “Sands of Silence”, která přímo navazuje na svého předchůdce (s výjimkou rozostřenějších kytarových ploch), tak bych se vůbec nezlobil.

“Midday Show” překvapí už zmíněným rapem v závěru, který bije do uší už jen díky strojové anglické výslovnosti, u níž si nejsem jistý, jestli byla záměrem pro navození chladnější atmosféry v jinak hřejivé písni, nebo jenom dotyčný doplácí na ruský akcent. Dalším záchytným bodem je “Rejected”, v níž slyším vzdáleně něco, co připomíná ostřejší Disturbed, jejichž vliv je patrný hned v několika refrénech, ovšem tady je díky zpěvné vokální lince tento dojem umocněn ještě víc, což není myšleno jako výtka. Přestože jsem doposud jako o hlavním výrazovém prostředku ruské pětice mluvil o kytarách, tak díky skvělému zvuku by neměly být opomenuty klávesy, jejichž zvuk je vytažen hodně kupředu a třeba v závěru “Fix Your Life / A Few Miles from Paradise” se dostanou prostřednictvím krátkého sóla k úplně hlavnímu slovu, což je příjemné osvěžení.

“Blood on the Face” sice není kdovíjaký zázrak, ale že by stálo za starou bačkoru, to bych mu zase křivdil. Tak špatné není. Bohužel stojí někde na půli cesty mezi snahou produkovat metalovou hudbu postavenou na tvrdých moderních riffech a touhou zalíbit se co nejširšímu publiku, výsledkem čehož je dost rozhárané album, které v konečném důsledku trpí na nevyrovnanost jednotlivých skladeb. To, že je deska o dvě, tři skladby delší, než na co ve skutečnosti se svou kvalitou má, je z mého dosavadního povídání doufám jasné, takže šťourat se v tom už nebudu. Věřím tomu, že milovníci moderně laděného metalu (záměrně se vyhýbám označení nu-metal, protože k němu mají Grenoeur stále dost daleko), kde se melodickými vokály nešetří, budou nadšení, ale z mého pohledu je “Blood on the Face” a Grenouer jako takoví, vlastně jen další kapelou v řadě… Další kapelou, která neurazí, ale ani nenadchne a tak je třeba na ni nahlížet. Jako na průměr, který někde v hloubi má potenciál, ale na který zapomenu rychleji, než jak jsem k němu vůbec přišel.