Haken - The Mountain

Haken – The Mountain

Haken - The Mountain
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 2.9.2013
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. The Path
02. Atlas Stone
03. Cockroach King
04. In Memoriam
05. Because It’s There
06. Falling Back to Earth
07. As Death Embraces
08. Pareidolia
09. Somebody

Hodnocení:
Zajus – 9,5/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V roce 2011 vydali Haken své druhé album, “Visions”, které se následně stalo jednou z mála desek zde na Sicmaggot ohodnocených plným počtem bodů. Právě v této recenzi jsem o Haken slyšel poprvé a netrvalo dlouho, aby se z “Visions” stalo mé nejoblíbenější album roku. Z reakcí internetových hudebních recenzentů lze ostatně usoudit, že jsem nebyl zdaleka sám. Dalo by se tedy říci, že očekávání dalšího počinu byla napjatá, a kapela nás tak nenechala dlouho čekat. Necelé dva roky po úspěšném “Visions” přichází jeho nástupce, jehož úkol je nesmírně obtížný. Obstála třetí deska Haken náročným požadavkům?

Moje největší obava byla, aby kapela nadšená z úspěchu svého teprve druhého počinu nezůstala stát na místě, jenže v tomto ohledu mé obavy Haken rozmetali s naprostou suverenitou. Dostáli významu slova “progresivní” a spíše než jeden velký skok učinili množství drobných krůčků, které značně změnily vyznění hudby samotné, aniž by zavrhly její úspěšnou minulost. V recenzích na “Visions” byli často zmiňováni jako zdroj inspirace legendární Dream Theater, s čímž jsem nikdy nemohl zcela souhlasit. Na “The Mountain” Haken však toto spojení roztrhli definitivně, a hudba, kterou na svém třetím albu prezentují, patří po právu jen jim samotným.

Protože ovšem asi jen málokdo předchozí počin Haken zná, pojďme se spíše věnovat tomu, jak novinka zní, než co se změnilo. Haken se totiž tentokrát ještě více vzdálili metalovému zvuku a “The Mountain” je tak nadžánrová deska propojující agresivní kytary s atmosferickými smyčci či klávesami a spletitou jazzovou rytmikou. Kapela má však nesmírně blízko také k silným popovým melodiím a jednou takovou album i začne. Krátká skladba “The Path” otevírá více než hodinové album jednoduchým pianem a klidným hlasem Rosse Jenningse. Právě on je hlavním hrdinou desky. Že jde o dobrého zpěváka, bylo zřejmé již na “Visions”, ovšem na novince dostává nesrovnatelně více prostoru a toho také využívá jak jen to jde. Nejde ani tak o rozsah či čistotu jeho zpěvu (ačkoliv v obojím jsou jeho výkony obdivuhodné), jako spíše o emoce, které do svého projevu vkládá. V každé z devíti skladeb je jeho přítomnost nepostradatelná a absenci dlouhých instrumentálních ploch, které byly dominantním poznávacím znamením “Visions” velice snadno kompenzuje.

Dalším klíčovým prvkem k úspěchu alba je baskytara. Jsem možná trochu basový úchylák, a tak je pro mě kvalitní basová linka mnohdy důležitější než linka kytarová, a “The Mountain” je v tomto ohledu deska naprosto bezchybná. Basa je perfektně slyšitelná a možná i díky zmenšené roli kytar si žije vlastním životem. Bicí pak zapadají přesně to celkového kontextu. Raymond Hearne umí být v pomalejších tempech velice tichý a nenápadný, v technických sekcích naopak nesmírně obratný a ochotný měnit rytmus s obdivuhodnou (ne)pravidelností a v agresivních momentech pak jednoduše nasadit útok kopáku v plné rychlosti.

Když se vše spojí dohromady, spolu s Henshallovým skvělým psaním, jde o naprostou nádheru. “Atlas Stone” je melodická, epická a neustále se měnící píseň obsahující několik krátkých (ale o to silnějších) kytarových i klávesových sól. “Cockroach King” je hravá, jako první na albu využívá vrstvení skvělého Jenningsova zpěvu, zatímco instrumentálně je spíše minimalistická. Přesto obsahuje několik nádherných momentů, jakým je třeba jazzová vložka po prvním opakování refrénu. V druhé půli pak dostane spíše technický nádech, aniž by ztratila hravost první poloviny. “In Memoriam” staví (na rozdíl od předchozích skladeb) na přímočařejší struktuře, o to více v ní však můžeme sledovat bezchybnou souhru jednotlivých nástrojů.

První vrchol, pokud vůbec takto vyrovnaná deska může mít vrchol, nastává s kratší písní “Because It’s There”, jejíž velká část je ve stylu a cappela. Nejsem si jist, zda jde o zpěv více členů kapely, či pouze více poloh Rosse Jenningse, ovšem po předchozích náročnějších písní je “Because It’s There” jako něžné pohlazení. Když pak zpěv vystřídá jemná hudba s nádhernou basou (opravdu, takhle dobrou basu jsem slyšel naposledy na loňském debutu Ne Obliviscaris), je dobojováno. Jako třešnička na dortu pak přijde bezchybný refrén – netuším, co si přát víc. Druhý vrchol následuje. “Falling Back to Earth” je nejdelší skladbou alba, ačkoliv jen těsně, a navíc s dvanácti minutami nejde o žádného behemota. Její dvě dějství (“Rise” a “Fall”) jsou jasně odlišená, a tak zatímco první oplývá pozitivním naladěním a asi nejlepší instrumentální sekcí alba, druhá nabídne po posmutnělém nástupu jakési smíření. “As Death Embraces” funguje jako krátká a intimní mezihra před nástupem klipové “Pareidolia”, silné metalové vichřice s orientálním nádechem. “Somebody” pak album uzavírá a představuje přitom ukázkovou gradaci od jemných melodických počátků po velkolepý závěr.

Popisu jednotlivých skladeb jsem se původně chtěl vyhnout, ovšem nakonec byl potřeba k ilustrování, nakolik je “The Mountain” různorodé album. Lze na něm najít stopy mnohých větších a známějších kapel – v techničtějších chvílích uslyšíte Devina Townsenda či Leprous, v melodičtějších pak třeba Anathemu nebo Porcupine Tree. Haken však s inspirací pracují tím správným způsobem – vzdávají hold svým hrdinům a staví na jejich tvorbě, z kopírování je nelze obvinit ani náznakem. Radost mi dělá i ozvučení alba. Přes zjevnou složitost nedochází k problémům s nesrozumitelností nástrojů, na druhé straně zde však nevidím ani problém se sterilitou, kterou jiná příliš “čistá” alba trpí. Haken se navíc nebojí využívat možností sterea a vytvořit vám ve sluchátkách opravdu kvalitní dojem prostorového zvuku, což při nadvládě středově orientovaných mixů posledních desetiletí není zdaleka standardem.

Formality však stranou, nakonec vždy vše stojí na schopnosti psát dobré skladby a to je právě ta disciplína, kde Haken vynikají. Kvůli složitosti však není “The Mountain” album na první poslech, dokonce mě jeho nepřívětivost zpočátku velice zarazila, zvláště když s “Visions” jsem takovou potíž neměl. To je však cena za kvalitní materiál, který doufejme obstojí desítky poslechů, jako právě jeho předchůdce. Textově již bohužel nejde o jeden ucelený příběh z Jenningsova pera, album však drží pohromadě společné téma, kterým je překonávání překážek. Skladby pak nabízejí pohled všech členů kapely – jde tedy opět o zajímavý koncept.

Z předchozích řádků je zjevné, že bodově se tedy budeme pohybovat na úplném vrcholu stupnice. Dlouho jsem měl v úmyslu udělit albu desítku, jde koneckonců o perfektní materiál, ale spíše si ji nechám na příště. Tak nějak tuším, že o Haken ještě uslyšíme. K poslechu “The Mountain” však dávám to největší doporučení a dávám na vědomí, že o něm budu psát ještě jednou – při vyhodnocování nejlepších alb roku.


Další názory:

Ač nerad, musím s kolegou mírně nesouhlasit a pokazit tak vysoké hodnocení třetího alba nových progresivních hrdinů Haken, kteří mi před pár lety doslova učarovali. Nehodlám vyvracet tvrzení, že “The Mountain” je skvělá deska, protože ve svém jádru jí opravdu je, ale předchozí “Visions” byl daleko větší majstrštyk, kterému se tentokrát nepodařilo vyrovnat. Rozhodně se nejedná o album přístupné, což jsem ani nečekal, ale místy jsem měl pocit, že se Haken rozhodli předvést na malé ploše co nejvíc možných nálad a nápadů, až to působí zbytečně překombinovaně, na což nejvíc dojela “Cockroach King”, která jako celek prostě nehraje. A to proti jazzovým momentům v metalové hudbě nic nemám. Tady mi to ale jaksi nešmakuje. První půle “The Mountain” na mě působí velmi nemastným dojmem, jakoby si kapela připravovala půdu pro fantastický závěr, protože od “Falling Back to Earth” bych nějaké mouchy hledal jen velmi obtížně. Jednoznačným vrcholem je “Pareidolia”, což je skvěle propracovaná a vystavěná kompozice, která předčí i většinu materiálu z posledního počinu. Vyzdvihovat technickou stránku řemesla je v tomto případě zbytečné. Snad jen musím smeknout před Haken, že se zbytečně nepouští do sebestředné hráčské exhibice, jako mají v oblibě jiní žánroví kolegové z branže. V případě “The Mountain” nebude od věci označení zklamání, které se mi na mysl vkrádá od prvního poslechu. Jak jsem říkal na začátku, velmi dobrá deska, o tom není pochyb, jen už to není takový šok, jako bylo “Visions”, a z mého pohledu trvá docela dlouho, než se začne dít něco opravdu zajímavého, takže z toho důvodu nemůžu sáhnout výš, než jsem učinil.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.