Země: USA Žánr: hard rock Datum vydání: 10.4.2015 Label: Atlantic Records Tracklist: 01. Scream 02. I Am the Fire 03. Sick Individual 04. Amen 05. Dear Daughter 06. New Modern Love 07. Mayhem 08. Bad Girls World 09. Gonna Get Mine 10. The Reckoning 11. Apocalyptic 12. What Sober Couldn’t Say 13. I Like it Heavy Odkazy: web / facebook / twitter

Já vím, že recenze, jakkoli je to subjektivní literární útvar vyjadřující názor jednotlivce, by se měla tvářit co nejvíce objektivně a asi by tímhle způsobem začínat neměla. Nicméně v souvislosti s americkými rockery Halestorm si nemůžu pomoct, ale kdybych měl jmenovat rockovou kapelu, kolem které se v posledních letech dělá až příliš humbuku pro nic, tak je to dle mého názoru právě tato čtveřice z Pensylvánie. V podstatě již od prvního alba jsou kroky party utvořené kolem Elizabeth „Lzzy“ Hale sledovány s velkou pompou, ačkoliv hudebně netvoří nic, co by stálo vyloženě za řeč. A nic na tom nemění ani letošní novinka „Into the Wild Life“, na niž vám nyní představím svůj subjektivní, vysoce neobjektivní názor.

Přiznávám, že debutovou desku Halestorm jsem neslyšel a nemám zájem na tom nic měnit. Druhé album „The Strange Case of…“ jsem si po zisku Grammy v kategorii Best Hard Rock/Metal Performance ze zvědavosti poslechl, protože o Halestorm jsem do té doby pořádně nezavadil, a hlava mi nebrala, jak se nenásilný hard rock protkaný popovými vlivy, z něhož je již na první poslech patrné zaměření na široké masy, může těšit tak široké oblibě. Jasně, Amíci jsou divní a člověka by to překvapit nemělo, ale stejně to pro mne byla záhada, jak se průměrná parta, jejíž jediným světlým článkem je charisma zpěvačky, může dostat takhle vysoko. A totéž si říkám po poslechu „Into the Wild Life“, které je již třetím albem v diskografii čtveřice a u nějž jsem nezaznamenal oproti předchozímu „The Strange Case of…“ nějaký vývoj či snahu se někam posunout. Pokud tedy nepočítám zařazení více baladických kousků a markantnější potlačení kytar ve finálním mixu.

To, že hudebně nejsou Halestorm ničím vyloženě ohlušujícím, je asi soudě dle předešlých dvou odstavců jasné. Ono se totiž jedná o zcela obyčejný americký rádiový hard rock, jenž se možná snaží tvářit zatraceně tvrdě, ovšem kolize s popovými melodiemi a celkově nenásilnými postupy („Dear Daughter“, „What Sober Couldn’t Say“) připomíná občas spíše výsledek snažení Kelly Clarkson, jen s tím rozdílem, že samply jsou nahrazeny opravdovými bicími a občas je na pozadí ke slyšení nekonfliktní kytarový riff, který nesmí být hlavně moc výrazný a tvrdý, protože jinak by to rádia nehrála. To platí hlavně o úvodní „I Am the Fire“, jež melodicky není vůbec špatná, protože klenutá vokální linka Lzzy se povedla, ale špetka kytarové nabroušenosti by vypjatému refrénu slušela o něco více než takové neforemné nic.

Z celkového počtu třinácti písní, které se na „Into the Wild Life“ sešly, bych si dokázal dobré dvě třetiny z fleku odmyslet, protože ani po vícero posleších si nedokážu zapamatovat byť jen jediný nosný motiv. Namátkově bych oželel vedle „Bad Girls World“ nebo „New Modern Love“ i zmíněnou dvojici skladeb výše. Všechny doposud jmenované písně jsou nudné baladické záležitosti, jež by částečně mohla zachránit Lzzy se svým slušným vokálem, ale její nejsvětlejší momenty přichází spíše v rockově říznějších pasážích, kdy trochu přitlačí na pilu, což o těchto dvou kouscích neplatí. Ze zbylých songů je krokem vedle ještě „Sick Individual“ se zasekávanými kytarami, na níž chválím alespoň chytlavý refrén, který je však ve spojení s hodně jednoduchou strukturou degradován na úroveň prosté pop-rockové odrhovačky, již ani ta Lzzy nezvedá nikam výš. Ona totiž slečna zpívat umí, o tom žádná, ale dokud se nechá doprovázet natolik prázdným instrumentálním podkladem, tak nebudou Halestorm ničím víc než generickou záležitostí, na niž brzy všichni zapomenou, jakmile se obrátí vítr na opačnou stranu.

Podobnou strukturou, již má v sobě „Sick Individual“, je vybavena i následující „Amen“, jenže v jejím případě to dohromady vcelku dobře funguje, takže sloganovitý refrén schovávající se za přímočaré kytary se mi i líbil. Špatná není ani „Apocalyptic“, ačkoli mi takovým tím kytarovým zasekávaním připomíná opět předchozí dvě písně, ale refrén je v pohodě a naživo to bude tutovka. Jednou z nejlepších skladeb na „Into the Wild Life“ je rozhodně hned úvodní „Scream“. Zejména díky výrazné rytmice se odlišuje od zbytku desky, který si jen tak volně plyne a snad s výjimkou krátké pasáže v „Mayhem“ necítím z projevu Halestorm skoro žádnou energii, což pro „Scream“ neplatí zcela jednoznačně. Jasně, pořád to není žádný zázrak, ale věřte, že v porovnání s „New Modern Love“ nebo „Sick Individual“ je to pořád ještě ukázka alespoň něčeho a říkám si, jak moc se by se na novince hodilo něco ve stylu „Love Bites“ z minulé desky, jež měla energie dostatek a k tomu slušnou melodii.

Kdybychom se pohybovali na nějaké číselné hodnotící škále, tak na rovinu říkám, že se Halestorm nedostanou ani na její polovinu, protože „Into the Wild Life“ je fakt špatná deska. Lzzy Hale se možná snaží působit zatraceně tvrďácky a v kožené bundě si budovat image rebelky, ale když si člověk odmyslí celé tohle divadýlko, které je při poslechu takto nekonfliktní hudby až úsměvné, tak ve finále jsou Halestorm jen dalším pop-rockovým uskupením, jež mělo oproti jiným to štěstí, že se o něm více mluví. Ovšem jestli si to vzhledem ke kvalitě své tvorby zaslouží, to už je jiná věc, na niž si musí odpovědět každý sám. Za mě v žádném případě ne a vzhledem k tomu, že jsem si poslechem „Into the Wild Life“ maximálně tak odškrtl povinnost, tak můžu s klidným srdcem říct, že jestli se Halestorm zmůžou i na čtvrtou desku, tak svůj čas s ní ztrácet určitě nehodlám.