Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Locust Swarm 02. The Stygian Deep 03. Pathogenic Apathy 04. La Tempestad 05. Infernus 06. The Chosen One 07. Zealot, Crusader of War 08. Order of the Arcane Scripture 09. Chaos Theory 10. O’ Majestic Being, Hear My Call Hrací doba: 45:45 Odkazy: web / facebook / twitter

Musím říct, že jakmile se začaly objevovat zvěsti o novém studiovém albu amerických death metalistů Hate Eternal, tak mě to nechávalo naprosto klidným. Tahle kapela nikdy nepatřila mezi ty hlavní pilíře žánru, jež byly neustále na očích. Nemůžu soudit, jestli je to kvalitou samotné hudby, protože krom jednoho alba mám ve znalosti jejich tvorby nemalé mezery, ale mám takový dojem, že to je spíš tím, že do jedoucího vlaku naskočili až v roce 1997, tedy v době, kdy devadesátkový boom kolem floridského death metalu začal pomalu a jistě utichat. Mé jediné setkání s touto tříčlennou bestií tak nastalo, když jsem si poslechl „Fury & Flames“ z roku 2008, z nějž jsem byl dost zklamán, a Hate Eternal jsem odsunul až někam za hranice svého zorného pole.

A nic by se na tom nezměnilo ani v budoucnu, jenomže s příchodem šestého alba, které se jmenuje „Infernus“, jsem kolem sebe začal registrovat velké množství nadšených ohlasů a kritik, až jsem si řekl, že albu dám šanci a uvidím, co se bude dít. A stalo se to, že novinka floridských death metalistů s Erikem Rutanem v čele mě sfoukla jako svíčku, protože to, co se na „Infernus“ děje, je skutečná apokalypsa postavená na tom nejlepším, co si v aktuálním tisíciletí lze od takto pojatého death metalu přát.

Pokud se neznale ptáte, co death metal v pojetí Hate Eternal znamená, tak se připravte na brutální a místy technicky pojatou jízdu v pekelně rychlém tempu. Žádný odpočinek, žádné ústupky nebo dokonce kompromisy. Rutan, Hrubovcak a Westmoreland, jenž se na letošní placce představuje jakožto nováček za bubenickou stoličkou, spustí s úvodní „Locust Swarm“ zběsilou death metalovou mašinu plnou plnou blast beatů, riffů a kytarových vyhrávek, že se z toho nejednomu fanouškovi zatočí hlava. A takhle se pokračuje napříč celou tři čtvrtě hodinou trvání „Infernus“. Na vrcholu atmosfericky chladného, avšak přirozeně ostrého a čistého zvuku ční Erik Rutan se svým hrubým řevem a vrstvenými kytarami, které rychle zaženou veškeré obavy z trojčlenného složení a tím pádem jednoduché death metalové rubanice.

Hate Eternal si na novinku nachystali opravdu masakrální materiál s obrovskou dávkou energie a skvělých nápadů. Ani se mi nechce do nějaké podrobnější analýzy jednotlivých kompozic. Radši zrovna upozorním na poměrnou jednotvárnost, která možná „Infernus“ lehce shazuje, ale díky přímočarému a velmi funkčnímu skladatelskému přístupu, kdy zní každá skladba jako žánrový monolit ze zlatých časů death metalové éry, to zas tak moc nevadí. „Infernus“ jsem i opakovaně poslouchal s velkou chutí a bylo mi vcelku jedno, jestli hraje zrovna ultrasonická rychlovka „The Stygian Deep“ nebo pomalejší „Infernus“, jež s delší hrací dobou vyznívá oproti zbylým kompozicím poměrně velikášsky. Může za to zejména vrstvená struktura, opatrné střídání temp a kytarové aranže, jež v refrénu podbarvují brutální riff. V půli hrací doby se jedná o vkusné oživení, protože věřím, že leckomu může ta zmíněná hudební jednotvárnost, zde podporovaná neměnností projevu Erika Rutana, přijít jako vážný nedostatek.

Mně osobně Hate Eternal přišli nejsilnější v rychlých a úsečných válech, kde se sóluje i několikrát v průběhu jedné písně a Erik Rutan bez rozmyšlení chrlí srze své hrdlo nepříliš originální texty. Takových momentů je na „Infernus“ nepočítaně, ale pokud budu brát jen skladby jako celek, tak takové vály, v nichž jedou po celou dobu všichni na plný plyn, jsou na „Infernus“ dva. „The Chosen One“ nebo „La Tempestad“. Obě se vešly pod čtyři minuty a věřte, že se toho v nich děje poměrně hodně a nejsou lacinými odrhovačkami bez nápadu, protože obě jsou vražedně chytlavé. Ještě o stupínek výš jsou pak „Order of the Arcane Scripture“ a závěrečná „O’ Majestic Being, Hear My Call“ která k té zběsilosti přidává navrch dobře vystavěnou první polovinu a teskné kytarové sólo.

Co se týče slabých míst, tak jediná píseň, již jsem nedokázal docenit, je instrumentální „Chaos Theory“, která mi přijde vyloženě navíc a postrádá zajímavé motivy, aby si dokázala sama o sobě vystát jen s klasickým nástrojovým obsazením. Sólová kytara se sice snaží, ovšem skladba jako taková se na zbylou devítku dívá ze zadních pozic. Nicméně, nejedná se o takový průser, aby měl nějakým způsobem kazit celkový dojem z nahrávky, který je k mému vlastnímu překvapení a navzdory názoru, jejž jsem doposud o Hate Eternal měl, dobrý. Vlastně hodně dobrý, protože jestli se Hate Eternal něco podařilo, tak přijít s deskou, která je až po okraj natřískaná těmi papírově nejlepšími ingrediencemi a které dohromady spájí v jeden nedělitelný celek nepřeslechnutelná snaha přijít s materiálem, jenž je pro posluchače něčím jako ztělesněním death metalového inferna. Skvělá deska, která mě baví tak jako už dlouho žádná placka podobného ražení. Bravo!