Hate - Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity

Hate – Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity

Hate - Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.1.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Watchful Eye of Doom
02. Eternal Might
03. Alchemy of Blood
04. Timeless Kingdom
05. Festival of Slaves
06. Sadness Will Last Forever
07. Solarflesh
08. Endless Purity
09. Mesmerized

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6,5/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud má člověk alespoň letmé povědomí o polské death metalové scéně, jméno Hate mu zcela určitě není neznámé. Vedle slovutných Vader a Behemoth jsou to totiž právě Hate, kdo doplňuje velkou žánrovou trojku v rámci polské scény. Jenže ti samí Hate mají oproti oběma svým zmíněným souputníkům poněkud odlišnou a troufám si říci ne až tak záviděníhodnou pozici. Přes všechny své poctivě odsloužené roky a hromadu práce, kterou za sebou zanechali, se jim doposud nepodařilo překročit stín Behemoth, z jejichž vykrádání jsou často a neprávem obviňováni, a je smutnou skutečností, že když se řekne Hate, asi první věc, která člověka napadne, je něco ve smyslu “ti druzí Behemoth“. Už to samotné zařazení na druhou pozici a náznak zaměnitelnosti produkované hudby pak mají nutně za následek, že je na Hate i v rámci první polské ligy nahlíženo jako na tak trochu druhořadou kapelu, i když si to vlastně nezaslouží a léta se snaží o změnu tohoto statutu. Předchozímu pokusu s názvem “Erebos” se toto i přes nezpochybnitelné kvality nepodařilo, takže dva a čtvrt roku nato přichází do ringu novinka “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity”, obtěžkána tím samým nelehkým úkolem…

První věci, kterou by bylo stran “Solarflesh” záhodno objasnit, je zřejmě donekonečna propíraná podobnost hudby Hate a hudby Behemoth. Tady to asi nemá smyl dlouho okecávat, takže pravím, že i “Solarflesh” zní vesměs podobně jako cokoli, co Behemoth vypustili v posledních letech. Přesto však v žádném případě nelze tvrdit, že by se jednalo o vykrádačku. Ano, muzika je to podobná, ale ne až zas tak podobná, aby při troše času a soustředění nevypluly na povrch jisté charakteristiky, které by se daly označit za sice nepříliš zřetelný, ale přesto existující unikátní skladatelský rukopis, kterým se nové dílo skvadry okolo leadera Adama Buszka (nebo Adama the First Sinnera, chcete-li) odlišuje od děl Nergalovy party. Jednotlivých důvodů, které ústí v takový výsledek, mi po řadě poslechů vykrystalizovalo hned několik, ale jejich výpis nečekejte. Všechny, nebo alespoň jejich drtivá většina se objeví v následujícím textu, a bylo by ode mě nekolegiální připravit některé z vás o sladké plody zjišťování skutečného stavu věcí tak okatě.

Teď už ale k samotnému jádru pudla. V uplynulých měsících se Hate v řadě rozhovorů netajili tím, jak perfekcionisticky k tvorbě “Solarflesh” a všeho souvisejícího přistupovali. A i když to mohlo znít jako klasické oslavné tlachy na adresu nového dítka, tentokrát se od nich realita moc neliší. Napovídá tomu už perfektní artwork, kterým se deska honosí, a i po produkční stránce je na první poslech znát každá kapka krve a potu, která byla ve studiu prolita. Zvuk je opravdu nesmírně technicky vyspělý, členitý a přitom ne umělý, jak se občas ke škodě rozličných nahrávek stává. Bohužel se však nemohu zbavit lehkého leč vtíravého dojmu, že pro všechnu tu finesu se drobátko pozapomnělo na animálnost a drtivý sound kytar, které mi připadají o nepatrný kousek méně bezprostřední, než jak bych si představoval. Na druhou stranu to ale může být zaprvé mým pokřiveným vkusem, zadruhé to v žádném případě není kdovíjaká tragedie a zatřetí se to netýká zdaleka všech kytarových linek, co jich na desce jenom je. Třeba ty svérázně zvonivé a s hrubým základem příjemně kontrastující pasáže, které se většinou objevují jako doplněk hlavního riffu, jsou po zvukové (a vlastně nejen po té) stránce provedené vpravdě vynikajícím způsobem.

Jak je na tom samotná muzika? Všelijak. Objektivně řečeno je “Solarflesh” i po kompoziční stránce nesmírně vysoko, a ať už vezmu a rozeberu snad jakýkoli dílčí prvek desky, nenacházím moc důvodů tvrdit opak. Riffy jsou patřičně silné a slovutné polské škole nedělají ani v nejmenším ostudu. Hate se nemusí stydět ani za bicí, které mi sice v paměti neulpěly díky kdovíjak převratným pasážím, a kdo nemá rád blast beaty, asi s nimi bude trochu válčit, ale celek ženou vpřed slušně, ničím nezaostávají a se zbytkem muziky fungují velmi dobře. Co mě velice potěšilo, to je způsob, jakým se podařilo zpracovat melodie. Právě melodie jsou jednou z těch odlišností, o kterých jsem mluvil výše, a dost možná proto je pokládám za jeden z nenápadných, ale nesmírně důležitých prvků “Solarflesh”. Nenechte se však zmást, “Solarflesh” není žádný melodeath ale pořádně drsný blackened death. Užité melodie (většinou v režii kytarové sekce) si s ním však nejen že nepřekáží, ale jde o ukázkovou symbiózu, ze které celek velmi citelně profituje. Nejinak jsou na tom příspěvky hostující zpěvačky Androniki Skoula (spolupracovala třeba s řeckými Rotting Christ), která svým jedinečným vokálem ozdobila intro “Watchful Eye of Doom” a závěrečný song “Mesmerized”, a nesmím zapomenou rovněž na několik pasáží, které ozvláštňuje použití buď samplů nebo exotických hudebních nástrojů. To všechno nepůsobí ani trochu nepatřičně a pomáhá to budovat sice ne moc do očí bijící, ale přesto přítomný a velmi sympatický odér mystiky, který se okolo desky vznáší.

Co je tedy na “Solarflesh” špatně, jak jsem letmo naznačil v úvodu předchozího odstavce? Zdálo by se, že nic, ale přesto se něco najde, a je to docela významná, byť poměrně individuální věc. Realita je bohužel taková, že aby modelový posluchač dovedl ocenit nezpochybnitelné kvality “Solarflesh”, musí nejprve vytěsnit z hlavy hudbu Behemoth a dát si pořádný poslechový maraton, který vzniknuvší místo zaplní. V opačném případě si totiž desky jen sotva užije, dost pravděpodobně se bude fest nudit a nebude schopen se zbavit dojmu, že poslouchá nějaké divné Behemoth, kterým něco chybí. A že ve skutečnosti poslouchá opravdu povedené Hate (čímž nechci ani v nejmenším implikovat, že by dobrá deska Hate byla na úrovni špatné od Behemoth), k tomu by bez patřičné trpělivosti nemusel vůbec dojít….

Jak vidno, Hate se ani tentokrát přes veškerou poctivou snahu a její hodnotný výsledek nepodařilo jasně vytyčit jejich výsostné výrazové území a nejméně do další desky se tak stigmatu druhých Behemoth jen sotva zbaví. Přesto apeluji na čtenáře téhle recenze, aby se pokusili “Solarflesh”, respektive Hate samotným dát šanci nebo dvě. Ona je to totiž opravdu moc dobrá hudba a v době trhu přesyceného odpadem by byla velká škoda nechat si proplout dobrou desku mezi prsty. Věřte mi tedy, když říkám, že cesta k “Solarflesh” vede skrz posluchačovu hlavu. Jedině tak si totiž přijdou na své i uši…


Další názory:

O novince Hate všude slyším, jak je to super deska. Což o to, ona vlastně ve své podstatě je, vše tu je na nejvyšší úrovni – excelentní zvuk, skvělé instrumentální výkony, skladatelské nápady, atmosférické vsuvky, jako třešnička na dortu povedený přebal. Vše na první pohled vypadá naprosto v pořádku, přesto mne “Solarflesh” příliš nebaví. Formálně jsou všechny dílky skládačky na správném místě a zapadají do sebe, nicméně hudbu po formální stránce hudbu hodnotit nejde, protože o tom to prostě není, a z tohoto pohledu u mě “Solarflesh” dojíždí, ačkoliv teoreticky by mě to bavit mělo. Možná je problém v tom, že je to až přespříliš dokonalé a chybí tomu taková ta uvěřitelnost, díky níž dodnes bodují zvukově i instrumentálně zprasené věci starší 20 a více let. Kromě toho Hate samozřejmě moc nepřidává ani jejich kostlivec ve skříni v podobě Behemoth… obě kapely sice hrají přibližně stejně dlouho a k v podstatě stejnému zvuku se obě dopracovaly postupně, nicméně jen jedna z nich je ta slavná a uznávaná, a vzhledem k tomu, že Hate to nejsou, jsou právě oni odsouzeni do role těch, kdo jsou ti neoriginální. Aby však nevznikl dojem, že je “Solarflesh” průser, to rozhodně není, naopak je to velmi solidní práce, jen mně osobně to z výše nastíněných důvodů nic moc nedává…
H.

Hate

Majestátní death metal behemothovského střihu, to by vlastně mohlo zavánět spokojeností ne? Ale já spíš vůbec nevím, co si o té desce myslet. Jasně, je to kvalitně zahrané, brilantní zvuk, potřeby žánru to splňuje dokonale. Jenže ty Behemoth tam prostě slyším až moc. Zní mi to strašně nepůvodně, přestože je album rozhodně postaveno na silných skladbách a nápadech. Obecně nejvíce vítám větší důraz na melodické linky. Na mě osobně nejvíc zapůsobila zlověstně valivá “Timeless Kingdom” s krásnou dohrávkou nebo další střednětempá atmosférická “Sadness Will Last Forever”. V těchto momentech mi totiž zní Hate nejpřesvědčivěji, mají tu totiž prostor vyhrát si s atmosférou, na které je album z velké části postavené. Jakmile ale začnou švihat blastbeaty a rychlá tempa, už se nemám moc čeho chytat. Nemůžu si pomoci. Nicméně Poláci mají své řemeslo zvládnuté opravdu na jedničku a deska nenudí. Jen se zbavit toho až přílišného odéru Behemoth. P. S. Bonusy stojí za hovno.
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.