Země: USA Žánr: hardcore Datum vydání: 29.1.2013 Label: Nuclear Blast Records / Razor & Tie Tracklist: 01. Put It to the Torch 02. Honor Never Dies 03. Own Your World 04. The Language 05. Before the Fight Ends You 06. Indivisible 07. Dead Man Breathing 08. The Divinity of Purpose 09. Nothing Scars Me 10. Bitter Truth 11. Boundless (Time to Murder It) 12. Idolized and Vilified Hodnocení: Kaša – 7,5/10 H. – 7,5/10 Stick – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Hardcorové superhvězdy jsou zpět a k tomu vybaveni skvělou formou. Parta kolem Jameyho Jasty si pro letošek přichystala již šesté album (nepočítám kolekci coverů jejích oblíbených vypalovaček “For the Lions”) a dostála svým prohlášením, která slibovala nesmlouvavou a přímočarou desku, protože přesně takové “The Divinity of Purpose” je. Agresivní, nic neřešící a energií nacpané až po okraj. A tak to má u těchto borců být, protože ruku na srdce, kdo si přeje něco jiného?

Na rozdíl od eponymního předchůdce se Hatebreed vrátili hezky zpátky k tomu, co umí nejlíp. Škrkané kytarové riffy a sborové vokály nechybí ani tentokrát, to je samozřejmostí, oproti minulejšku si však Jamey odpustil výlety do vod melodických nápěvů a refrénů, které sice na první poslech působily jako zajímavé ozvláštnění a snaha o posun někam dál, ale po čase jsem si stejně zasteskl po nášupu ve stylu “Perseverance”, které je obecně považováno za opus magnum této pětice z Connecticutu. Hlavní postava a frontman stihl v roce 2011 vydat sólové album, jednoduše pojmenované “Jasta”, na kterém vokálně rozvinul to, co na zmíněném předchůdci pouze nakousl, a přestože se nejedná se o úplně špatné album, tak všichni víme, co umí Jamey ze všeho nejlíp, a právě proto je zde “The Divinity of Purpose”.

Hned z poslechu první skladby, singlové “Put It to the Torch”, musí být všem jasné, oč tady běží. Hatebreed mixují hardcorovou intenzitu a živelnost s metalovou razancí. A dělají to tak šikovně, že během několika let dokázali vyrůst v opravdu prvotřídní hvězdu žánru, která prodejností a oblíbeností již dávno nechala své vzory jako Agnostic Front, Madball či Sick of It All za sebou. Jamey to prostě s lidmi umí a přestože to není žádný pan zpěvák, který by umně střídal několik poloh svého hlasu, tak si radši jede to svoje, ale svým nasazením to dokáže geniálně vykompenzovat, že mu stejně budete zobat z ruky každé slovo. Producent Chris “Zeuss” Harris odvedl jako vždy skvělou práci a technicky není možné tomuto albu co vytknout.

Jak je u Hatebreed dobrým zvykem, začíná se pěkně zostra. “Put It to the Torch” i “Honor Never Dies” jsou klasické hardcorové vypalovačky v rychlém tempu, které by měly rozpumpovat opravdu každého. Lyricky se samozřejmě neřeší nic nového, jak říká kolega dole, prostě klasická žánrová klišé, ale tohle k Hatebreed jednoduše patří. Jamey je učebnicovým autorem úderných textů, které plní svůj účel. Nejvíc mě dostala úvodní linka “Sometimes, standing for what you believe, means standing alone!” z “Honor Never Dies”. Jeden chytlavý refrén střídá druhý a o skočné kytarové riffy není nouze. Staronová kytarová dvojka Chris Beattie a Wayne Lozinak se hezky sehrává a druhý jmenovaný dává zapomenout na nezaměnitelného Seana Martina. Ten do Hatebreed kdysi přinesl kytarové riffy svých oblíbených Slayer a dojde na ně i tentokrát. Nejvíce na mě duch thrashové legendy dýchl v “The Language” a především v “Dead Man Breathing”. Jestli tady nepomáhal Kerry King, tak mu museli pánové ten riff ukrást potají. Potěšila mě punková “Indivisible”, na kterou jsem na jejich albu čekal už hezkých pár let. Přestože jsou všechny skladby dost chytlavé a co kus, to potenciální koncertní tutovka, tak bych jako jednu výtku k “The Divinity of Purpose” přece jen měl. Chybí jí takový ten nezapomenutelný šlágr, který zdobí všechny předchozí desky. Na žádnou “Live for This”, “Defeatist” či “In Ashes They Shall Reap” tentokrát nedojde, a to je docela škoda.

Hatebreed nezklamali. Jejich tvorba sice nemá čím překvapit, ale i tak jim to už deset let žeru i s navijákem. “The Divinity of Purpose” je takovou klasickou nahrávkou, na které fanoušci řízného HC/metalu dostanou přesně to, co očekávají. Návrat o nějakých sedm let zpátky se vyvedl, aniž by Hatebreed popírali vývoj, který za poslední léta prodělali. Není potřeba nad tím nijak hlouběji přemýšlet, protože v tomto případě je hlavní intenzita, s jakou na vás pětice udeří. Naživo to bude určitě fungovat na jedničku a přesvědčit se o tom budeme moct na letošním ročníku Brutal Assaultu.

Další názory:

Hatebreed si s předchozí eponymní deskou docela spálili prsty a jasně se ukázalo, že nějaké výraznější experimentování se k této kapele příliš nehodí. Vcelku logicky se tedy zámořská úderka na své novince “The Divinity of Purpose” snaží vrátit k tomu, co jí vždy šlo nejlépe, tedy hardcore s lehce metalových nádechem, k muzice, která má jediný cíl, a sice nakopat všechny prdele široko daleko. Pozitivní je, že se to novince docela daří a už jen díky tomu je dle mého názoru minimálně o třídu výš než nepovedené “Hatebreed”. Na vrcholné placky Hatebreed, za které já osobně považuji trojici “Perserverance”, “The Rise of Brutality” a “Supremacy”, to však stále nemá. Přesto je “The Divinity of Purpose” rozhodně velmi solidní placka a je dobře, že se Hatebreed opět pustili do toho, v čem jsou dobří.
H.

Nejsem kdovíjaký příznivce klasicky laděného hardcoru (byť u Hatebreed s výraznými metalovými kořeny), a tak mě nehorázně překvapilo, jak mě tahle kapela pobavila při svém vystoupení na Brutal Assault, měla opravdu neskutečné koule. Díky tomu jsem se rozhodl, že se trochu zaposlouchám do její aktuální desky, a vůbec to nezní špatně! Samozřejmě texty se drží zajetého žánrového klišé, to ale vůbec nevadí, já to těm chlapíkům a J. Jastovi jednoduše věřím. Dvanáct úderných vypalovaček, které vás jednoduše nakopou do prdele. Nechybí pověstné slayerovské ozvěny. Jestli tohle ještě není to nejlepší, co kapela studiově umí, měl bych se na jejich starší desky víc zaměřit.
Stick