Země: Norsko Žánr: neofolk Datum vydání: 15.11.2016 Label: Secret Quarters Records Tracklist: 01. Gån-lenkur driv i havet 02. Spor i snø 03. Heimferd 04. Dyr på sprang over fuktig skaugbunn 05. Søvn i september 06. Nattegjest 07. Utferd 08. Endestasjon Hrací doba: 50:53 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

S norským duem Havnatt jsem se poprvé setkal v roce 2012, když vyšlo debutové EP „Havdøgn“. To jsem sice neslyšel už pěkně dlouho, v paměti mi ovšem zůstalo. Vzpomínám si na něj jako na dost příjemnou záležitost holdující jemnému a minimalistickému neofolku postavenému na akustické kytaře a ženském vokálu. V jeho útrobách však šlo nalézt kus poutavé atmosféry. Navzdory původu nešlo o žádné zpodobnění drsného severu a jeho hlubokých lesů, fjordů či zamlžených hor. Havnatt holdovali spíše melancholii. Mimochodem, tři přítomné skladby byly ve skutečnosti zhudebněnými básněmi a v té době již měly šest let na křížku, jen zbylé dvě byly čerstvé.

Jenže i navzdory tomu, že jsem si Havnatt díky „Havdøgn“ zapamatoval a uložil si je v paměti jako formaci, již se vyplatí poslouchat, postupem času se mi dočista ztratili z očí. Nezapomněl jsem na ně, ale nějak jsem jejich kroky přestal sledovat. Tím pádem mi úplně uniklo, že Norové v létě 2013 vydali svůj dlouhohrající debut „Etterlatte“. A musím se přiznat, že jsem jej dodnes neslyšel. K opětovnému shledání totiž došlo až v loňském roce, když jsem náhodou narazil na informaci, že Havnatt připravují svou druhou řadovou desku „Heimferd“. A právě ta mi nakonec posloužila jako důvod, proč Havnatt opětovně vytáhnout na světlo boží respektive do svého přehrávače (což je to v podstatě to samé). A s pozitivní vzpomínkou na „Havdøgn“ na mysli jsem se těšil na další krásnou porci mlhavých nálad.

Základní recept Havnatt zůstal vesměs nezměněn. V hlavní roli jsou opětovně akustická kytara Toma Simonsena a zpěv Cecilie Langlie. Vedle toho ovšem přibyly i další prvky, v písních se objevují i perkuse, smyčcové nebo dechové nástroje. Obecně vzato je „Heimferd“ samozřejmě stále minimalističtější záležitostí, oproti „Havdøgn“ je však novinka o něco rozmáchlejší… byť tohle vzhledem k povaze hudby Havnatt asi není to úplně nejpříhodnější pojmenování, ale snad si rozumíme.

Nicméně tenhle odklon trochu jinam „Heimferd“ nijak neškodí. No, popravdě řečeno, právě naopak, nahrávce jenom prospívá, protože právě v takových momentech je asi nejpoutavější. V oněch nejjemnějších momentech, kdy Havnatt operují jen se zpěvem a akustickou kytarou, mi totiž deska nepřipadá zdaleka tak poutavá, jak bych si býval představoval. Namísto podmanivé melancholické atmosféry mi to – řečeno s jistou mírou nadsázky – přijde jen jako prachobyčejné táborákové zpívánky. Jednoduše mě to neoslovuje.

„Heimferd“ tak drží nad vodou právě ty chvíle, kdy se Havnatt vydají nad rámec základní formy zpěv-kytara. V tom uspávacím brnkání tak potěší třeba i smyčcové finále druhé „Spor i snø“. Opravdu příjemná v celé délce je ale pouze šestá „Nattegjest“. Ve všech dalších písních se nacházejí pasáže, k nimž mám své výhrady a které mě spíš nebaví. V některých skladbách to lze bez problémů překousnout, protože to není tak hrozné a zbytek (pasáže s dalšími nástroji) má něco do sebe, v jiných nuda citelně převažuje, což se týká kupříkladu poslední zívačky „Endestasjon“.

Samozřejmě, i mě napadlo to, co nejspíš napadlo vás při čtení předchozích řádků. Nebyla má očekávání příliš vysoká? Nepamatuji si náhodou „Havdøgn“ lepší, než jaké ve skutečnosti je? Co když je „Heimferd“ vlastně stejně dobré, akorát to, co mě dokázalo oslovit před pěti lety, mě už dnes míjí, protože jsem se za tu dobu posunul jinam? To jsou všechno zcela legitimní otázky a odpovědět na ně mohla pouze jediná věc – oprášit „Havdøgn“ a poslechem experimentálně ověřit, kde je pravda.

Naneštěstí pro Havnatt se ukázalo, že debutové EP je i s odstupem času výborné a baví mě. A to z „Heimferd“ bohužel nutně činí zklamání. Alespoň tedy pro mě. Co si z toho vezmete vy, jestli si album pustíte a jak se vám zalíbí, to je všechno samozřejmě jenom na vás, vašem vkusu a chutích.