Heaven's Colt - Labour du vice

Heaven’s Colt – Labour du vice

Heaven's Colt - Labour du vice
Země: Francie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Labour du vice
02. Charogn’ hard
03. Alcoolo
04. Trop marginal
05. L’amour noir
06. Brulons la route

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Nevím jak vy, ale já si pod spojením Francie a metalové hudby okamžitě vybavím specifickou atmosférou ovlivněný black metal, který považuji za hlavní vývozní artikl této země v oblasti těžkého kovu. Samozřejmě hodně zobecňuji, protože se najde spousta jiných, žánrově odlišných seskupení, ale můj dojem je, že větší díru do světa neudělaly, což platí i pro recenzovanou novinku “Labour du vice” kvintetu Heaven’s Colt. Asi je jasné, že bych nezačínal takhle zeširoka, kdyby tato parta patřila mezi “typicky francouzské” black metalové spolky, ale v případě Heaven’s Colt si na své přijdou vyznavači melodického hard rocku. A ne jen tak ledajakého, protože již při prvních tónech úvodní titulky se členům této grupy na čele rozsvítí nápis “milujeme AC/DC“.

Na první dobu to nezní nikterak lákavě, protože jednu slušnou kopírku australských legend tady již máme a pod jménem Airbourne se jí hodně daří, tak proč poslouchat další varici na již stokrát omleté téma? Jakkoli to může znít podivně, tak Heaven’s Colt jsou tak neoriginální, až se to dobře poslouchá a minimálně jako kulisa k jiné práci to prostě nemá chybu. Jejich riffy jsou slepeny dohromady z toho nejlepšího od Anguse YoungaAC/DC a Ace FrehleyhoKiss, vokály a hlavně melodie v refrénech jako by vypadly z “Highway to Hell” či “Back in Black”, a přesto jsem se při poslechu půlhodinového “Labour du vice” slušně bavil. Nástupce čtyři roky starého debutu “Rien à foutre” nepřináší nic než šlapavý rock’n’roll v nejryzejší podobě, takže krom bicích, baskytary, dvou kytar a vokálu na nic jiného nezbylo místo. Kapela se na svých stránkách chvástá, že má za sebou již 291 koncertů, a věřte, že je to znát. Na novince zní soudržně, sehraně a nevím, jestli to byl záměr před nástupem do studia, ale album vyznívá, jako by bylo nahráváno živě. Kdyby do výsledného mixu někdo přimíchal jako podklad dav nadšených fanoušků, tak řeknu, že je to parádně odehraný živák.

“Labour du vice” hraje do karet krátká hrací doba, kdy se během necelé půl hodinky vlastně ani nenajde chvíle na to, aby se posluchač začal nudit. Alespoň prvních pár poslechů, ale o tom ještě později. Šestice skladeb, jež se stopáží pohybují kolem hranice pěti minut jsou vystavěné tak funkčním způsobem, že se předem připravte na absenci momentů překvapení nebo nedej bože nevídaných postupů. Sloky střídají refrény v pravidelném poměru, a protože by se daly označit jako chytlavé a dost melodické, tak v každé skladbě dřímá silný potenciál hitového kousku. Občas tento potenciál vypukne naplno jako v “L’amour noir”, která v rychlejším tempu představuje pravou esenci rock’n’rollu. Riff z dílny kytarové dvojice John Le Pirate a Flo, jak sami sebe označují, je možná jeden z těch jednodušších, ale v kombinaci s řízným vokálem zpěváka Symona, jenž tvoří dobrou polovinu celkové síly Heaven’s Colt, nepůsobí paradoxně nudně. Zmíněný vliv AC/DC pak nejvíc promluví skrz druhou píseň “Charogn’ hard”, jejíž riff ctí tradici legendy jak svou stavbou, tak zvukem, který byl při nahrávání použit. Odmyslete si vokál a máte pocit, že posloucháte některou z klasik Australanů. Zřejmě nejzajímavějším zástupcem nahrávky je úvodní “Labour du vice”, která první polovinu funguje na základech zaběhlého schématu, od nějž se oprostí po skončení prvního kytarového sóla, kdy se nástroje zklidní a za dunivého zvuku baskytary se začne blues rockově improvizovat. Sólový kytarista John Le Pirate se v tomto válu vyřádil ze všech nejvíc, protože celá druhá půlka je vlastně pod jeho taktovkou. Přestože jsem říkal, že album je to zábavné a díky své krátké stopáži i úderné, tak jako protiklad k zřetelné inspiraci u hard rockových legend a nepopiratelné chytlavosti stojí ne příliš dlouhá životnost alba jako celku. Ne, že by se jednalo o záležitost na jeden poslech, který není chuť opakovat, ale mně se po týdnu opakovaného poslechu začalo pomalu zajídat a začalo ztrácet ten náboj, který mě první poslechy upoutal.

Zdá se to jako ideální záležitost pro zasloužilé rockery, kteří mají rádi klasické postupy a klasický zvuk, jenž z nahrávky činí trošku retro počin. Úplně bez problémů se dá z “Labour du vice” udělal album, u kterého si posluchač může pěkně zarelaxovat a nemusí se na něj úplně soustředit, protože v tomto případě to opravdu není nutné. Říká se, že v jednoduchosti je síla, čehož je novinka Heaven’s Colt jasným důkazem, ale nesmí se to s ním přehánět, jinak se karta obrátí a začne působit přesně opačně, tedy jednoduše a nepříliš záživně. Vzhledem k tomu, že se kapela evidentně zaměřuje především na živé hraní, tak jí novinka ostudu neudělá, protože věřím, že naživo to bude bavit náramně a do menších klubů to padne jako ulité, takže proč tomu nedat šanci.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.