Země: Česká republika Žánr: atmospheric post-rock / post-metal Datum vydání: 30.11.2013 Label: Epidemie Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,4/10 Odkazy:
|
Brněnská čtveřice na naší scéně rozhodně není neznámá a myslím, že můžu vcelku spolehlivě tvrdit, že již loňský (sakra, ten čas letí) počin “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, byl jednou z nejočekávanějších domácích desek a nejinak tomu bylo v mém případě, neboť jsem byl silně navnazen zveřejněným singlem “Setkání“. Předchozí deskou “Dolores” suverénně vyhráli cenu Břitva a v kategorii Hard & heavy k nim putoval i Anděl. Otázkou tak zůstává, zda se Heiden podaří zopakovat úspěch i s aktuální deskou.
Asi nebude nic na škodu, když hned v úvodu prozradím, že přinejmenším já v to doufám, jakkoliv je letošní konkurence nezanedbatelná. Někteří by mohli spatra kontrovat Cult of Fire, Infernem či dalšími spolky. Heiden se ale podařilo nejen vytvořit velmi kvalitní desku, navrch se mi ale dokázali trefit do aktuálního vkusu a nálady tak jako málokdo jiný. A přitom to taky nebylo tak zadarmo a na první dobrou, jak by se z předchozí věty mohlo zdát. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, je totiž velmi, ale opravdu velmi náladová deska. Tak moc náladová, že kdyby vám sedla hned napoprvé jako ulitá, skoro bych si říkal, že je něco špatně, tím spíš, pokud jste znalí předchozí tvorby – a to nejen “Dolores“, ale ještě o něco starší (a podle mého názoru trochu nedoceněnou) “Obsidian“, která posluchači nabízí přirozený a logický předěl mezi současnou a starší tvorbou.
Heiden se opět vzdalují tvrdší tváři, kterou naposledy prezentovali právě na “Obsidian“, pozornému posluchači ale neujde, že na “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” se najde několik reliktů na “Obsidian” odkazujících, zejména kosmetické užívání harsh vokálu či typicky black metalového “Uh!”. Vše ostatní už je ale docela jinak. Zvuk je ještě méně blackový, než tomu bylo v případě “Dolores“, kdy šlo prakticky o přímou směsici black metalového zvuku s uvolněným post-rockem. Současný stav je ale black metalu víceméně prost (až na zmíněný Kverdův projev), kapela směřuje k velmi individuálně pojatému post-rocku/metalu, či jak to vlastně nazvat. Kytary jsou uhlazenější, povahou mnohem melancholičtější, konejšivější. Přibylo jemných vybrnkávaček, ale také rozmáchlých atmosférických ploch, které na “Dolores” chyběly ve větším množství. Velice efektní je “poplašná siréna” v druhé části “Co času zbývá?” hraná slidem. S tím souvisí struktura skladeb, která prošla největší změnou. Všechna tři zmiňovaná alba staví na kratším hracím čase, skladby se však držely kolem čtyř, pěti minut a tuto hranici přesahovaly jen výjimečně. S tím souvisí i jejich počet. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” jde jinou cestou. Rozmáchlejší kompozice o minimální délce šesti minut a kratší tracklist zajišťují vyznění jedné každé skladby a její rozvinutí do plné šíře. Stávají se tak mnohem zapamatovatelnější a osobitější, což je něco, co mi zpětně u starší tvorby poněkud chybí.
Všechny tyto změny vám začnou docházet jedna po druhé během seznamování se s albem. Povšimnete si třeba brumlavé Maguovy baskytary nebo většího prostoru, jenž byl dán klávesám hostující Werlingy z Morgue Son. Jestli vám však něco utkví v uchu na první poslech, je to Kverdův projev. Již na koncertech bylo patrné, že se snaží svůj recitál z “Dolores” transformovat více směrem ke zpěvu a mohu říci, že se mu to podařilo na výbornou. Trvalo mi, než jsem si zvykl, do celkového výraziva alba ale zapadá na výbornou, velmi přirozeně a nenuceně. Ostatně tyto dva přívlastky jsou spolu s komplexností a melancholií jeho hlavním pojidlem. Z “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” dýchá podzimní atmosféra podtržená poetickými, byť poněkud stručnými texty, z nichž vynikají zejména poslední dva kusy “Co času zbývá?” a “Jeden“. Zmiňoval jsem někde vyváženost? Jestli ne, chyba, neboť ta je další charakteristikou celého alba, a to v mnohem větší míře, než tomu bylo na předchozím albu. Sic si každý nejspíše najde tu “svou oblíbenou”, která mu sedne nejvíce, šestice skladeb je velmi soudržná a po celých dvaačtyřicet minut funguje na výbornou.
Za mě? “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je vážně dobrá deska. Chtěl jsem napsat, že je kromě jiného i zatraceně krátká, jenže to bych nejspíš kecal. Protože ona v podstatě krátká není, těch čtyřicet minut je tak akorát, jediný problém je v tom, že utíká jako voda a z mačkání tlačítka “replay” se stane taková rutina, že si raději pustíte nekonečnou smyčku, kterou prostě vypnete, až budete mít dost. Můžu vám garantovat, že tahle podzimní melancholie vás k sobě přivine a hned tak nepustí. Obzvlášť když má tak krásný přebal, který můžete při poslechu prohlížet do zblbnutí…
Další názory:
Není sporu o tom, že je současná tvorba Heiden vysoce kvalitní, stejně tak jako nejnovější deska “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, přesto čím dál tím více zjišťuji, že i když se kapela s každým počinem formálně zlepšuje a jde dále ve svém vývoji, čistě subjektivně mě její muzika nejvíce oslovovala na albu “Obsidian”, na němž se Heiden začali plynule posouvat směrem k atmosférickému post-rocku, ale pořád tam ještě byla cítit (black) metalová špína. Ačkoliv je pro mě s odstupem času “Obsidian” v diskografii Heiden stále nedostižným počinem, pořád toho nelze ani nejnovější nahrávce moc vytýkat, objektivně vlastně téměř nic, protože povedená, trochu melancholická nálada a množství výtečných momentů tam zcela jistě je. Na desce sice mám dva jasné vrcholy v podobě “Co času zbývá?” a především “Vzpomínat bolí”, která je pro mě hned na začátek tím nejlepším, co počin nabízí, a žádná z následujících písní na mě nepůsobí tak moc jako právě tahle, pořád mě to však baví jako celek a vysokou známku si to jistě zaslouží… i když už teď vím, že za půl roku stejně z police vytáhnu radši “Obsidian”, ale to samozřejmě není chyba u Heiden…
H.
Svým předchozím počinem, oceňovanou deskou “Dolores”, Heiden nastavili laťku nesmírně vysoko a bylo tedy otázkou, jak se jim na ni podaří navázat. Aktuální “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” však rozhodně kapele ostudu ani v nejmenším nedělá. Heiden na ní dále posouvají svůj výraz směrem k atmosféričnu a post-metalovým žánrům a činí tak s ohromnou lehkostí a zcela přirozeně. Velké změny se udály co se týče nálady alba. Proti úchvatně depresivní a negativistické “Dolores” je “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” mnohem prosvětlenější, nakládá s pozitivnějšími emocemi (přičemž však melancholii a temnotu neopouští zcela) a člověk má z poslechu takový příjemný pocit. Heiden ale zvládli tento posun zpracovat tak, že to působí zcela věrohodně, a hlavně se jim podařilo uchovat vnitřní sílu materiálu, na které celé album stojí. Žádné obavy ohledně “vyměknutí” nebo posunu k čisté a trochu bezpohlavní zasněnosti, jaký se v poslední době děje třeba u francouzských Alcest, tedy nejsou na místě. Skvělá instrumentální úroveň je samozřejmostí a stejně tak Kverd opět skvěle zpívá. Někoho může zamrzet takřka úplná absence growlu, ale charakter alba žádný vyloženě extrémní vokál nevyžaduje, takže i na tomto poli je vše v naprostém pořádku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je silné, podmanivé, perfektně vyvážené a ve všech směrech krásné album, jehož prostřednictvím Heiden dále upevňují svou pozici na české scéně. Rozhodně jeden z top domácích počinů loňského roku!
Ježura
Heiden vydání “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” stihli v loňském roce na poslední chvíli, i tak jsem je ale umístil na první příčku mezi nejlepšími tuzemskými alby roku. Zatímco “Dolores” učinilo velký krok od stále ještě velmi tvrdého počinu “Obsidian” a představilo kapelu v mnohem romantičtějším světle, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” se od své předchůdkyně liší o dost méně. Zatímco však výsledné vyznění zůstává podobné, samotné postupy se změnily výrazně. Zbytky metalového řinčení se již (až na výjimky) definitivně vypařily a jejich místo nahradila zasněná post-rocková obrazotvornost. Na prostoru šesti delších skladeb vytvořili Heiden neobvyklé místo, kam se bude posluchač rád vracet pro novou dávku melancholie. Kverdův zpěv prošel také razantní proměnou. Pryč je řev, který na “Dolores” ještě občas vystrčil růžky, cestu k posluchači si naopak najde hned několik čistých poloh, od klidnějších po vypjatější, které vždy plynule gradují spolu s hudbou. Vyjmenovávat jednotlivé krásné momenty by bylo zbytečné, a proto zmíním moment jediný, který je pro mě zároveň vrcholem alba. První polovina skladby “Co času zbývá?” je čistě instrumentální, pomalu buduje atmosféru pro Kverda, který do skladby vstoupí již značně vypjatým zpěvem, aby se píseň vzápětí zlomila v jemnou melodii (kontrastní k burácející base), z níž ještě jednou vystoupí mohutné metalové hřmění, jaké jinde na albu neuslyšíte. Ve skladbě se tak promítá hned několik emocí, které kulminují v závěrečném energickém hurikánu. Je ale zbytečné dodávat, že “Co času zbývá?” vystupuje nad úroveň ostatních skladeb jen nepatrně. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je tak nejvyrovnanějším a zároveň nejlepším albem Heiden, kteří se s každým dalším počinem zlepšují.
Zajus
S brněnskými Heiden jsem se do teď již loňské novinky nesetkal, tudíž nemůžu hodnotit, zda i předchozí tvrdší díla byla stejně kvalitní jako “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”. Každopádně i z téhle lehké post-rockové věci na každém kroku cítit, že kapela v minulosti koketovala se styly jako jsou black metal nebo doom. Musím uznat, že “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” je hodně chytlavá a uteče jako voda, to vše je navíc okořeněné skvělými českými texty. Nejlepší kousek alba nacházím v prostředku hrací doby v podobě skladby “Setkání”, která přesně ukazuje skvěle zvládnutou rovnováhu mezi post-rockovou lehkostí a v pozadí ukrytou metalovou hutností. Ani nevím, co dál říct, Heiden nahráli skvělou a citlivou desku, která sice není nikterak složitá na poslech, ale přesto je i po několika posleších hodně příjemnou záležitostí. Heiden mě navíc přesvědčili zapátrat v jejich starší počinech, tudíž i za to patří nové nahrávce dík.
Skvrn