Heiden - Na svůj příběh jsme sami

Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Heiden - Na svůj příběh jsme sami
Země: Česká Republika
Žánr: melacholic rock
Datum vydání: 1.11.2015
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. Slyšíš mě?
02. Dva
03. Vrány
04. Dryáda
05. Poslední list
06. Sběratel
07. Za horou
08. Toulaví psi

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Heiden

První pohled (Atreides):

V rámci domácí scény bych našel hned několik uskupení, které bych se nebál zařadit mezi srdeční záležitosti, a nijak se netajím tím, že Heiden mezi ně již několik let patří. Láska na první poslech byla jasná hned, jak jsem přičichl k „Obsidianu“ a následně i „Dolores“, přičemž předloňský počin „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ ji jen stvrdil. Zasněná melancholie, stíny rušných ulic i městských zákoutí a především osobitý hudební projev, o jaký díky specifickému výrazivu a procítěnosti podání na ulici jen tak nezakopnete. Asi vám tedy nemusím moc vyprávět, že jsem se na počin, opět poněkud smutně pojmenovaný „Na svůj příběh jsme sami“, těšil a byl náramně zvědavý, kam se Heiden pohnou tentokrát.

S každým dalším albem byl očividný posun směrem k rockovějším, měkčím polohám a podobný vývoj jsem očekával i tentokrát. Heiden definitivně odhodili veškerou tvrdost a kompozice skladeb ve větší či menší míře načichla snahou o popovější vyznění, čemuž odpovídá i frázování a pojetí textů. Jako by si některé z nich vyloženě říkaly o uchopení rádiovým vysíláním. Pětice (do stálé sestavy přibyla klávesistka Werlinga dříve působící v Morgue Son) tak v jistém ohledu dokonala další část transformace a přesedlala na takřka čistou melancholii spjatou se zádumčivými melodiemi namísto prostoru pro tvrdé riffy. Na první přivonění je pak z alba cítit barová poetika a závoj cigaretového kouře, stejně jako opar zastřeného vědomí nebo kruté střízlivění v ranních hodinách.

Jisté vystřízlivění ovšem k mému údivu přinesl i první poslech „Na svůj příběh jsme sami“. Jsa navnaděn povedenou „Dryádou“ doprovázenou prvním klipem kapely jsem se pustil do poslechu novinky a začal intenzivně přemýšlet o tom, kam se vytratili Heiden. Opravdu jsem měl chvíli pochyby, co to vlastně poslouchám. Otravný hlásek odkudsi ze zadní části mozkové kůry našeptával myšlenky o tom, kde jsem už tuhle či tamtu pasáž slyšel, a rozhodně se nevyjadřoval nijak lichotivě. Samozřejmě jsem dalek toho, abych si myslel, že brněnská pětice někoho kopíruje a veskrze šlo spíše o pocity na základě poměrně specifických pasáží a jejich nálad (nicméně zrovna Umbrtkův „Kovový háj“ slyším v některých částech „Vran“ doteď), ale takové zkrátka byly první dojmy. Naštěstí tyhle i další podobné myšlenky rozptýlil hlubší, detailnější poslech, jenže na rozdíl od předchozích počinů ve mně i přes prokousání se několika vrstvami idejí a nápadů zůstal nerozptýlený obláček pochybností. „Na svůj příběh jsme sami“ se tak v mém případě vyprofilovalo v desku sice krásnou, ale i přesto nevyrovnanou a rozporuplnou. Krásnou, protože Heiden to snad ani jinak neumí; melancholie a smutek, neurčitý odér osamělosti, se vine napříč celým albem jako stříbřitá nit ve svitu (nádherného) přebalu od Luďka Řezáče. A rozporuplnou protože snad na každý skvělý moment připadá jeden, který je kazem ve struktuře drahého kamenu.

Jinými slovy, chápu a kvituji směr, kterým se Heiden vydali, ale leckteré motivy mi nepřijdou dotažené do konce či alespoň do uspokojivého stavu. „Na svůj příběh jsme sami“ je tak počin mělčí a plošší než jeho předchůdci. Instrumentální stránka je občas až zbytečně prázdná a od trvalé integrace Werlingy do kapely jsem si upřímně sliboval mnohem víc než jen poněkud jednotvárný klávesový podmaz, který v zajímavější pasáž změní spíš jen výjimečně. Na druhou stranu, úvod „Posledního listu“ nebo hammondkový výjezd ve „Sběrateli“ stojí za to a ani čistě klavírní pasáže nejsou vůbec špatné. Obecně si ale myslím, že své kroky mohli Heiden víc promyslet a nevrhat se po hlavě do popových pasáží, které vedle komplexnějších kompozic působí zbytečně křečovitě a do jisté míry naivně či lacině, což jsou přívlastky, které bych u Heiden opravdu neočekával. Bohužel, Kverdův zpěv mě v tomto ohledu pouze utvrzuje, neb v popovějších polohách prostě nestíhá silou ani rozsahem, čímž skladby či alespoň některé momenty poněkud degraduje.

Nedá se říct, že by mě kterákoliv z písní vyloženě nudila, ale ty skutečně skvělé jsem našel dvě: klipovou „Dryádu“ a výše zmíněného „Sběratele“. Hlavně druhá jmenovaná mě dostává jak textem, tak kompozicí, obě mě ale baví především atmosférou. Na záda jim dýchá i „Za horou“, kterou stahuje jen zpěv ulétávající ve výškách, čímž mírně kazí barovou intimitu prodchnutou vůní doutníku a jemným smutkem. Se zbytkem skladeb se nedokážu plně ztotožnit ve všech aspektech a vždy se najde skutečnost, která mě vyrušuje a nedokáže vtáhnout hlouběji, plně se ponořit do hebké melancholie a slov. Z nich mám díky tomu pocit, že by víc než kdy jindy obstály jako samostatné básně bez hudebního doprovodu než coby texty písní, ostatně když jsem si je pročítal za ticha noci, jen nad otevřenou lahví alkoholu, užil jsem si je mnohdy víc než při poslechu. I díky tomu, že se mi občas (příkladem budiž hned úvodní „Dva“) nezdá frázování. Oceňuji ale, že každá píseň je odlišná a poměrně jasně identifikovatelná, deska navzdory všudypřítomné chmurné šedi hraje barvami podzimního listí. Snad jen „Toulaví psi“ si drží odstup a raději se snaží splynout s mlhou, z níž vystupuje jen efektní kytarové sólo.

Když na album pohlédnu jako na celek, musím říct, že i přes veškeré nedostatky mě „Na svůj příběh jsme sami“ vlastně docela baví. Líbí se mi, jakou cestou se Heiden vydali, neb jde opět o zkušenost dost osobní a nevšední, částečně vytrženou z poměrně specifického rukopisu, který se opět posunul někam dál. Avšak na to, abych měl z alba jako celku hlubší prožitek, tentokrát přece jen něco chybí. Nicméně jak jsem již zmínil v úvodu, nebyli by to Heiden, kdyby přešlapovali na jednom místě, a i když jsme si tentokrát v některých ohledech nesedli, rozhodně mě zajímá, jakým směrem si to výraz v jejich tváři namíří příště.

Heiden


Druhý pohled (Skvrn):

Když to Heiden předloni odválo od metalových vod a o slovo se přihlásila post-rocková melancholie s občasnými odkazy do minulosti, mimo všeobecné radosti z povedeného materiálu přišly i otázky na dny následující. Odhadovat, zda propříště očekávat opět něco na způsob „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, nebo cosi úplně nového, bylo zatraceně těžké. Zpětně však musím říct, že jsem čekal spíš první variantu. Inu, ohlasy na rockovější pojetí nebyly vůbec špatné a jeden by si řekl, proč spěchat. Jenže chyba – Heiden se opět posunuli dál. Co nejrychleji tak nechme minulost minulostí a věnujme se primárně dnešku. Ostatně Heiden už nejmíň dva roky ví, že vzpomínat bolí.

Srovnáním se však bránit nebudu, věřte, že budou potřeba. „Na svůj příběh jsme sami“ na svého předchůdce totiž navazuje velmi přirozeně. Letošní deska už veškeré metal připomínající pasáže potlačuje a Heiden alespoň prozatímně kotví ve vodách pomalého melancholického rocku. Přestože se mi taková skutečnost rozhodně nezajídá, při prvních posleších jsem byl výrazně skeptický. Skladby nevýrazné, zásadních momentů poskrovnu a nebudu chodit kolem horké kaše, nudil jsem se.

Několik přehrání desce naštěstí prospělo a materiál začal růst. Nicméně trochu jiným způsobem než třeba v případě labutí předchůdkyně. Podstatnou obměnou prošla struktura skladeb, která se na novince zásadně zjednodušila. Jelikož jsou však jednotlivé kousky vystaveny podobným způsobem, momentů překvapení ubylo a právě toto je věc, která mě na novém albu nejvíc mrzí. Heiden totiž skládat umí a tady je to pro mě až příliš na jistotu. Brněnští se každopádně neoddali primitivním refrénům nebo chytlavým popěvkům, ale představili materiál, který i přes svou nekomplikovanost má co do sebe. Trochu paradoxně (nejednou jednoduchost skladeb celek úplně zbortila) působí deska velmi kompaktně a drží si stejně jako konstantní kvalitu i posluchačovu pozornost. Výrazně tomu navíc pomáhají očekávaně fajnové texty a střízlivá stopáž, která citlivě zohledňuje písňovější povahu hudby.

Proti záměru kapely natočit nekomplikovaný a na emoce soustředěný celek vůbec nic nemám. Nemění to však nic na tom, že Heiden to tady tolik nesluší a nepůsobí tu tak svojsky, což bývalo jejich výsadou. Z druhé strany se „Na svůj příběh jsme sami“ velmi příjemně poslouchá a sympatický společník na slušnou dávku poslechů to bezesporu je. Berte, nebo ne, záleží na vás, indicie máte.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.